Byl jeden sedlák, jménem Ivan, a žena jeho, jménem Marie; byli už staří a neměli žádných dětí a byli z toho velmi smutní.
Jednou v zimě, když mladého sněhu napadlo po kolena, děti venku lepily z něho bábu a Ivan s Marií dívali se mlčky na ně oknem. Tu se Ivan usmál a povídá: „Pojď, ženo, slepíme si spolu taky bábu.“ — „A což?“ řekla stará vesele, „pojďme, můžeme si k starosti taky zadovádět. Ale nač bábu lepit? slepíme si raději ze sněhu děťátko, když nám pán Bůh nedal živého.“ — „Co pravda, to pravda,“ řekl Ivan, vzal čapku a šel se starou na ohradu. A skutečně začali ze sněhu lepit děťátko; udělali tělíčko, ručičky, nožičky a přidělali nahoře hroudu jako hlavičku. — „Pomáhej pán Bůh!“ řekl kdosi, kdo šel kolem. — „Děkujeme pěkně!“ odpověděl Ivan. „Boží pomoc ke všemu dobrá,“ doložila žena. — „A copak to děláte?“ — „Inu, jak vidíš!“ řekl Ivan. „Sněhurku,“ doložila stará i zasmála se. — Potom přidělali nosíček a bradičku, udělali dva důlky pro oči a sotva že Ivan taky ještě hubičku vyznamenal, začalo děťátko dýchat, otevřelo pěkné modré očičky, kroutilo hlavičkou jako živé a zatřepalo ručičkama i nožičkama ve sněhu, zrovna jako děťátko v plenkách. „Ach, Ivane, Ivane!“ volala žena plna radosti, „pán Bůh nám dal děťátko!“ i začala Sněhurku objímat. A se Sněhurky sloupl se sníh jako skořápka s vajíčka, a už byla skutečně živým děvčátkem. „Ach má drahá Sněhurečko!“ volala stará i běžela s ní do světnice. A Sněhurka rostla, ne po dnech, ale po hodinách, a co den byla větší. Sedlák i selka měli z ní radost převelikou; děvčata ze vsi přicházely k nim, strojily ji, rozmlouvaly s ní, zpívaly jí písně, hrály s ní všeliké hry, i naučily jí všemu, jak co samy dělaly. I vyrostla Sněhurka za tu zimu tak jako třináctileté děvče, a byla velmi čiperná, všemu rozuměla, o všem hovořila; a byla běloučká jako sníh, očka měla jako pomněnky a rusavé vlásky až po pás; jen žádného ruměnce neměla v tváři, jakoby v ní ani živé krve nebylo. Ale i bez toho byla tak krásná a při tom tak dobrá a ke všem přívětivá, až srdce nad ní plesalo. „Dívej se, Ivane!“ říkávala stará muži svému, „přece nám pán Bůh daroval k starosti radost! můj srdečný zármutek přece pominul!“ — A Ivan jí říkal: „Buď pán Bůh pochválen! netrvá na světě věčně radost a zármutek taky bez konce není.“ Minula zima. Slunéčko na nebi začalo hřát, na lukách zazelenala se tráva a v povětří šveholil skřivánek. Už i děvčátka ve vsi začaly zpívat: „Vesno krásná! na čem jsi přišla? na čem jsi přijela?“
— „Na rozsošce, na brance!“ — A Sněhurka začala být nějak smutna. — „Co ti je, dítě mé?“ říkala stará, „jsi nemocná?“ A Sněhurka na to: „Nic mi není, matičko! jsem zdráva.“ — Roztál poslední sníh, sady i luka oděly se květem, slavík i všeliké ptactvo začalo zpívat a všecko na božím světě se rozveselilo. A Sněhurka byla ještě smutnější, vyhýbala se družkám a pořád se před sluncem ukrývala do stínu. Jen když pršelo a za soumraku bývala veselejší, a když jednou přišla bouřka a napadlo krup, měla z toho takovou radost, jakoby to byly perle. Ale když pak opět vysvítilo slunce a kroupy rozhřálo, plakala Sněhurka pro ně tak, jako by sama taky se chtěla slzami rozplynout. — Minulo jaro, přišel svatého Jana den. Děvčata ze vsi sbíraly se do háje na veselí a stavily se taky pro Sněhurku. „Pusť, pusť taky s námi Sněhurku!“ prosily. Stará bála se ji pustit, a Sněhurce samé jaksi se nechtělo s nimi jít; ale odepřít jim toho nemohly. „Jen mi, děvčátka dejte na Sněhurku pozor,“ domlouvala stará, „však víte, že ji chovám jako oko v hlavě.“ — „Dáme, dáme!“ křičely děvčata vesele, vzaly Sněhurku za ruku a běžely s ní do háje. Tam vily sobě věnečky, vázaly z kvítí kytky a zpívaly své veselé písně. A Sněhurka byla s nimi pořád. A když zapadlo slunce, složily děvčata z trávy a z drobného roští hranici, zapálily ji a postavily se všechny řadou jedna za druhou, majíc každá na hlavě věneček, a Sněhurku postavily nejzáze. „Dívej se,“ řekly, „jak my poběhneme, a běž taky za námi, pozadu nezůstávej!“ Po té začaly zpívat a skákaly jedna po druhé přes oheň. V tom něco vzadu za nimi zašumělo a žalostně zavzdechlo: „Ach!“ Uleknuty hleděly jedna na druhou a zpozorovaly, že Sněhurky mezi nimi není. „Snad se nám schovala,“ řekly a rozběhly se jí hledat; volaly, houkaly — ale nikterak jí nemohly najít. „Snad utekla domů,“ řekly potom a běžely do vsi — ale Sněhurky ani ve vsi nebylo. Hledaly jí druhý, třetí den, prohledaly celý háj, ale po Sněhurce nikde ani památky! Kam se poděla? snad že ji odvleklo dravé zvíře aneb odnesl loupežný pták?… Nikoli; ale když Sněhurka běžela za družkami a skočila přes oheň: tu nenadále vznesla se vzhůru lehkou parou, svinula se v tenounký obláček a byla pryč.