Žili byli staříček se stařenkou a ti měli jediného syna. Samé potěšení jim dělal, protože to byl chlapec velice hodný a pracovitý. Ale i tak velkou radost ze života neměli, protože je trápila chudoba, ani svého synka neměli čím krmit.
Nebylo zbytí, museli svého jediného synka poslat do roboty. V sousední vesnici potřeboval jeden bohatý sedlák pasáčka. A tak jej staříček k tomu sedlákovi odvedl a ten jej přijal do služby.
Tak žil chlapec u bohatého sedláka a pásl mu dobytek. Když nastala zima, zahnal pasáček dobytek do chléva a povídá sedlákovi: „Má práce na pastvině skončila. Vrátím se domů, hospodáři!“ Sedlák pasáčka bez okolků pustil domů, protože nač zbytečně živit další hladový krk, pro kterého na pastvě práce není. Dal chlapci, co mu podle úmluvy náleželo – tři zlaté groše, pytel bobů a snopek lnu.
A tak se pasáček vydal k domovu a byl rád, že tak velkou odměnu si vysloužil. „Ze lnu mi maminka utká plátno a ušije mi novou košili, z bobů uvaříme dobré jídlo a dosyta se najíme a penízky, ty nejsou nikdy na škodu!“ pomyslil si. Vtom vidí, jak se k němu blíží chudý stařík s černou bradkou, oblečení na něm sotva drželo, jak ho měl samou díru.
„Prosím tě, chlapče, buď té dobroty a dej mi prosím nějakou almužnu!“ prosil žebrák chlapce.
„I to víš, že daruji. Vem si tady ten len. Košili mám bez děr, ještě ji chvíli unosím!“ řekl mu chlapec a podal mu snopek lnu. A pokračoval k domovu.
Ušel sotva pár metrů a vidí před sebou chudého staříka s rezavou bradkou. Šaty neměl samou díru jako ten před tím, ale za to byl až na kost vyhublý a opíral se o hůl.
„Chlapče, slituj se nad starým chudákem. Už tři dny jsem pořádně nejedl, ani kůrku chleba jsem v ústech neměl. Dej mi prosím nějakou almužnu!“
Chlapci bylo staříčka líto a tak mu dal pytel s boby, aby si žebrák přilepšil. I pomyslel si chlapec: „S prázdnýma rukama domů nepřijdu, mám přece ještě ty tři zlaté groše.“ Sotva to domyslel, jde proti němu další stařík, tentokrát s bílou bradkou, která mu visela až k nohám. Ti první dva byli chudí velice, ale tenhle byl ze všech tří nejchudší.
„Synku, slituj se nade mnou. Podaruj mi, co můžeš! Jsem už velmi starý a nemocný!“ prosil chlapce žebrák. „Co ti mám, žebřáčku, podarovat? Lnu ani bobů už nemám, ty jsem daroval chudákům, které jsem potkal před tebou. Zůstaly mi jen vydělané penízky. Ale ty ti dát nemůžu. S čím bych přišel za svými rodiči? Co bych jim daroval? Jsou také velmi chudí,“ pravil smutně chlapec.
„Máš pravdu, synku. Ale nikdo není chudší než já. Vždyť vidíš, ani svou bílou hlavu nemám čím přikrýt. Jsem tak chudý, že nemám ani na čepici!“
I bylo pasáčkovi staříka velmi líto a tak mu i ty poslední tři zlaté grošáčky dal, aby jej potěšil. Chtěl jít dál, ale žebráček jej zastavil a povídá mu: „Počkej, chlapče. Nechci ti zůstat nic dlužný. Když ty jsi mi dal to poslední, také ti něco dám,“ a podal mu svou starou mošnu, hůl a housličky se smyčcem. „I když je ta mošna prázdná, je cennější než zlato. Dokud ji budeš mít u sebe, nikdo na tebe nemůže. Pokud by ti někdo chtěl ublížit, zaklepej na ni holí a zavolej: Hup do mošny! A třeba i sám král do ní musí vlézt a ven se s ní nedostane dříve, než ty sám budeš chtít. I housličky jsou čarovné. Umí roztančit každého, koho budeš chtít.“
Chlapec staříkovi poděkoval za dary a vydal se na cestu. Rodiče rádi svého synka po tak dlouhé době viděli, ale velmi se hněvali, když se vrátil ze služby s holýma rukama. I co mohli dělat. Půl roku nějak v bídě přebyli a v létě nezbylo chlapci nic jiného, než vzít pár darovaných věcí a vydat se do světa. Rozloučil se s rodiči a vydal se do světa.
A tak chodil po světě křížem krážem, až došel k velikému poli, které bylo hustě porostlé žitem. Sekáči chodili v řadách a sekali úrodu. Pracovali kosami, ani jeden na druhého se nepodíval, ani nepromluvil, ba ani záda nenarovnal, natož aby si písničku zanotoval.
„To jsou mi ale divní robotníci,“ pomyslil si pasáček, „já jim na housličky zahraji a trochu je rozveselím, ať jim jde práce lépe od ruky!“ Vytáhl tedy housličky a začal na ně hrát. V tom okamžiku odhodili sekáči kosy a dali se všichni do tancování.
Ale přesně v té samé chvíli se odněkud vynořil šafář a začal na celé kolo řvát a ohánět se velkou holí: „Vy darmojedové, vy holoto líná! Panské žito se z klasů sype na zem a vy si tu tančíte jak o veselce! Marš do práce! Za co vás platím!“ I dostali robotníci pár ran holí. I po chlapci s housličkami se ohnal.
Ten si ale vzpomněl, co mu žebrák o kouzelné mošně řekl a jak se šafář rozmáchl, nastavil mu ji přímo do rány a zvolal: „Hup do mošny!“ Ani to nestačil doříct, zmizel šafář v mosně a jen prosil: „Chlapče, milý, buď té milosti a propust mne na svobodu!“
„Pustím,“ odpověděl chlapec, „ale ty mi musíš slíbit, že už nikdy nebudeš řvát na své robotníky ani je nebudeš bitz holí!“
„Přísahám! Jinak si jazyk ukousnu! A na nikoho hůl už nevstáhnu!“ sliboval šafář z mošny. „Nu, dobrá! Ale pamatuj si na svůj slib! Nebo tě zavřu zpět do mošny!“ řekl pasáček a zatřásl mošnou, aby šafáře ven pustil. Ten z ní vypadl jedna dvě a sotva na zem dopadl, vzal chlapec do ruky housličky a začal hrát. Ale tentokrát se sekáči samou radostí málem utancovali. Pak si pasáček přehodil mošnu přes rameno, vzal své housličky a vydal se na cestu k domovu.
Šel a šel, až přišel do jedné vesnice. Když procházel vesnicí, uviděl, jak kolem kostela běží děvče a usedavě pláče. „Pročpak pláčeš, děvenko?“ zeptal se pasáček.
„Farář, u které jsou sloužila, se ke mně zle zachoval. Pilně jsem mu sloužila přes deset let a teď, když chci za svou robotu zaplatit, ani zlaťáček mi nedá. A ještě mě z fary vyhnal, jako bych u něj byla žebrat. Zítra mám mít svatbu a nemám hosty čím nakrmit, ani nemám peníze na svatební šaty,“ naříkalo děvče a stále usedavě plakalo.
„Pojď, děvče moje milé. Půjdeme spolu k faráři. Třeba si to přece jen rozmyslí a za tvou službu tě odmění,“ vzal děvče za ruku a vedl jej na faru. Když je farář spatřil povídá: „Dcero milá, proč ses vrátila? Vždyť jsem ti už řekl, že Bůh ti na onom světě vše vynahradí.“
Tu praví pasáček faráři: „Oj, to není od vás pěkné, pane faráři! Pánaboha nechte Pánembohem, ale dívka vám sloužila na tomto světě, tak se s ní vyrovnejte tady na zemi!“
„A jak ty si dovoluješ, samotného faráře poučovat!“ rozzlobeně zařval farář a popadl hůl do ruky a chtěl chlapce vytrestat. Ale pasáček byl rychlejší, vzal do ruky svou hůl, udeřil do mošny a vykřikl: “Hup do mošny!” A důstojný pán byl v okamžiku v mošně.
„Pusť mě, synu můj!“ žadonil. „Děvčeti zaplatím vše, co jsem jí dlužen!“
„I pustím, velebný pane, ale přidáš jí ještě k tomu krávu a koně. A navrh tisíc zlaťáků!“
„Och, to je ale velká odměna! Inu dobrá, dám jí vše, oč žádáš!“ sténal farář. A tak pasáček kněze pustil.
Hned druhý den byla svatba. Takovou veselku nikdo z okolí nepamatoval. Ženich s nevěstou, hosté, ba i stoly se židlemi tancovali při chlapcových housličkách! Pasáček hrál až do bílého rána, potom si hodil mošnu přes rameno, vzal svoje housličky a vydal se cestou k domovu.
Šel a šel, až jej nohy donesly na bohaté panství. Byl zrovna čas obědu a starý knížepán, majitel toho panství, zrovna obědval. Pasáček se přiblížil k oknu panského domu a vidí, že knížepán sedí sám u stolu. Chvíli jej porozoval, jak se přecpává všelijakými dobrotami, až z toho dostal také na něco chuť.
Zaklepal tedy na okno, uctivě pozdravil a povídá pánu: „Milý pane, jdu z daleka už několik dní. Mohl bych poprosit o něco k snědku z vaší kuchyně? Jsem z cesty dočista vyhladovělý.“ Pán vzteky vyskočil od stolu, až u toho upustil vidličku na zem: „Ty, žebráku! S panského by si chtěl ujídat. Já tě nakrmím! Jen počkej!“
Na to už pasáček pánovi nic neodpověděl, jen vytáhl svou mošničku a holí do ní udeřil a řekl: „Hup do mošny!“ a pán proletěl oknem rovnou do mošny. Pasáček mu dal při té příležitosti ještě jednu holí přes záda.
„Prosím, nech toho!“ naléhal knížepán, „to byla jen takové legrace! Sedni si na mé místo u stolu a dej si, nač máš chuť!“
„I ne,“ povídá pasáček, „teď už mne, milostivý pane, tak rychle neodbydete, nemám rád, když je má mošna prázdná. Pustím vás ven, ale jen proto, aby jste mi ji celou naplnil.“
„Dobrá, slibuji, že ti ji celou naplním,“ odpovídá pán a v duchu si myslí, jak jednoduše se vykoupil, protože přece do takové mošny se toho moc nevejde.
Ale brzy se přestal radovat. Mošna byla sice malá, ale vlezlo se do ní více než do velké stodoly – býk s krávou i teletem, kůň i pět pytlů ječmene a stejný počet pytlů žita. A v mošně bylo stále místo, pořád nebyla plná. Rostla, roztahovala se do všech stran, až byla skoro do nebes. To už pasáčkovi stačilo. Hodil si mošnu na záda a s veselou písničkou vykročil z panského statku směrem k domovu.
I došel chlapec domů. Ó, to se otec s matkou zaradovali, že mají svého jediného synka doma. A jaké to bylo překvapení, když z mošny vytřepal všechno, co mu knížepán dal. Od těch dob si všichni žili v dostatku a nouzi a bídu už nepoznali.