Kdysi dávno žil byl jeden chudý chalupník a ten měl tři syny. Nejstarší dva byli pilní pracanti a otci pomáhali. Ale nejmladšího matka stále ochraňovala a otci zakazovala brát ho k práci. A jak už to tak bývá, vyrostl z něj ničema a lenoch, který by celý svůj život jen prolenošil.
Jednoho dne došla chalupníkovi trpělivost a chlapce si k sobě zavolal: „Synku, už jsi lenošil dost. Je načase, aby ses něčemu naučil. Čím by ses chtěl živit? Chtěl by si být třeba koželuhem?“
„To nechci, tatínku. Ruce bych měl od kůží rozedrané na kost,“ odpověděl líný synek.
„A co krejčí?“ ptal se jej znovu otec.
„To není nic pro moje záda. Nechci se celý život jen hrbit nad šitím,“ odpověděl synek.
„Jak myslíš, synku. A třeba kovářem by ses stát nechtěl?“
„Proč ne,“ odvětil syn. „Na kovařinu bych se i dal.“
A tak otec odvedl synka do kovárny, kováři dobře zaplatil, aby synka řemeslu naučil. „Měj se tu dobře, synku. Dbej, aby ses pořádně řemeslo naučil. Dívej se, jak lidé pracují a naučíš se to také,“ pravil mu otec a vydal se na cestu k domovu.
Ale matka měla o svého miláčka strach a na voze mu do kovárny přivezla postel i s peřinou a polštářem a pravila mu, že když bude z práce unavený, nechť si spočine na měkoučké posteli v duchnách.
Postavil svou postel do kouta kovárny, lehl si na ni a díval se, jak kovář s učedníky pracují. „Co se jen díváš?“ ptá se ho kovář, „vem kladivo a pojď nám pomoci!“
„A proč?“ ptal se sedlákův syn, „však mi otec pravil, že se mám dívat, jak lidé pracují a naučím se to také.“ Kovář měl od sedláka zaplaceno, tak raději nic neříkal, jen potřásl hlavou a dal se znovu do práce.
I vylehával nejmladší synek celé dny na měkké posteli, obracel se z boku na bok, ale kováře nikdy z očí nespouštěl. I nevydržel to kovář a znovu mu povídá: „Proč se pořád jen válíš? Vždyť budeš celý oležený!“
„Nebojte se, kováři, mám měkkou peřinku jako bavlnku,“ odvětil sedlákův synek. „Z toho vašemu rámusení mě bolí hlava a mamička mi nakázala, že když budu z práce unavený, mám si oddychnout a odpočinout na prachovém polštáři.“
Kovář si raději hleděl své práce a víc už si jej nevšímal. Nač by s tím lenochem ztrácel čas. Tak plynul den za dnem, měsíc za měsícem. A přestože synek kovářskou práci nikdy neokusil, říkal si, že to přec žádná věda není, jen člověk bouchne párkrát kladivem na kovadlinu a práce je hotova. Přeci si uková vše, co bude chtít a lépe než pan mistr kovář.
Uběhly tři roky a pro chlapce si přišel chalupník. „Tak co chlapče, naučil ses kovářskému řemeslu?“ ptal se jej sedlák. I odvětil za něj kovář: „To nikdo neví, pantáto. Celé roky se díval, to je pravda, ale jestli se něčemu naučil, nám nikdy neukázal. K práci se nikdy neměl. Otec se obrátil na synka: „A co ty řekneš, synku?“
„Co bych povídal, celé roky jsem se pilně díval, jistě všechno umím,“ pravil synek.
Otec se zaradoval a synkovi ve stodole zřídil kovárnu, všechno potřebné opatřil, aby se synek svému řemeslu věnovat mohl. „Synku, potřebuji ke svému pluhu novou radlici, ukovej mi ji, prosím. Aspoň ukážeš, co ses za ty léta v kovárně naučil.“
I šel mladý kovář do stodoly a za ním otec se staršími syny. Mladý kovář postavil jednoho bratra uhlí žhavit, druhého aby za měchy tahal a sám si vyhrnul rukávy a vzal do rukou veliké kladivo. A když se železo rozžhavilo, začal do něj tlouci, až se rány ozývaly do širokého okolí. Tloukl a tloukl, ale radlici ukovat nedokázal. I pravil otci: „K čemu by ti, otče, byla nová radlice, však stará ti ještě poslouží. Udělám ti raději sekeru.“
„Dobře. Sekeru už mám tupou, s novou se mi bude hned lépe pracovat,“ odpověděl otec.
Dal se synek do práce. Začal kovat, bušil do železa vší silou, ale sekeru ukovat nedokázal. „Tatínku, sekery dělám velmi nerad, je to těžká práce. Ukovám ti raději hřebíky. Udělám ti jich tucet tenčích než jehličky.“
„Nu což,“ sedlák na to, „sekera by se mi hodila více, ale hřebíků je v hospodářství třeba.“
Mladý kovář se dal znovu do práce. Koval, buřil, klepal, ale jeho práce k ničemu nebyla. Na co sáhl, to zkazil. Z každého kusu železa zůstala jen malý kousek. Otec poznal, že se jeho synek v učení zhola nic nenaučil. Vzal jeden kousek železa a hodil jej do kádě s vodou. Železo v kádi jen zasyčelo. „Vidíš, synku, jaký výsledek tvého učení, jen jedno jediné syknutí. Něco ti povím, v naší rodině nikdy žádní lenoši nebyli a nebudou! Běž mi z očí! Běž si kam chceš! A zpátky domů se nevracej, dokud se pořádně nějakému řemeslu nenaučíš!“ křičel otec na syna.
I musel hoch svůj domov opustil. Vydal se tedy na cestu. Co má teď dělat? Kam má jít? I rozhodl se, že půjde zpět ke kováři, aby jej vzal do učení zpátky. Kovář se mu nejprve vysmál, ale nakonec jej zpět do učení k sobě vzal.
Chlapec se u kováře učil další tři roky, ale byla to léta těžká. Na měkkou peřinu si ani nevzpomněl, byl rád, že přes noc na tvrdé slámě mohl ulehnout. A přes den mu kovář nedal vydechnout. Jen na chvíli položil kladivo, hned jej kovář poháněl do práce a chlapec se musel hned dát do díla.
Když tři roky utekly, pravil mu mistr: „Tři roky, uplynuly. Nyní umíš vše, co je potřeba. Můžeš si jít, kam chceš.“ Chlapec se s kovářem rozloučil, poděkoval mu a vydal se na cestu. Tak tedy šel, až došel do velkého města, kde si našel práci jako tovaryš u místního kováře.
Hned první den přišel do kovárny bohatý, urozený pán, že potřebuje svůj pěkný kočár opravit, aby s ním mohl svou milou vést k oltáři. Mistr vyšel s tovaryšem před kovárnu, aby si kočár prohlédl. To vám byl ale kočár! Dvířka měl upadlé, péra zkroucená, obruče na kolech stočené! Mistr se poškrábal za uchem: „Urozený pane, kdybych jej tři měsíce spravoval, tak vám jej neopravím!“
„Za tři dny musí být opravený!“ rozkázal pán, „jinak s tebou bude zle!“
Co měl kovář dělat? S pánem se mnoho hádat nemohl. Otočil se na tovaryše a pravil: „Nu, milý chlapče, teď si poraď jak umíš!“
„Dobrá,“ odvětil tovaryš, „jen mi, prosím, pošlete dva učedníky a jděte si domů odpočinout.“
Tovaryš za chvíli rozebral celý kočár na jednotlivé části, učedníky postavil k výhni, aby rozdmýchávali oheň a sám si vzal do ruky kladivo. Párkrát udeřil do kovadliny a jedna obruč byla hotová. A hned po ní druhá. Pak se pustil do per. Tam něco ohnul, tu něco narovnal, přišrouboval, poopravil a za hodinu byla práce hotová. Před kovárnou stál krásný kočár. Učedníci se nestačili divit, jak jde tovaryšovi práce od ruky.
V poledne se přišel mistr podívat, jak dílo pokračuje. A hned jak vešel do kovárny, popadla jej velká zlost. Nikde nikdo, ani oheň ve výhni nehořel. Vyběhl ven hledat své učedníky a tovaryše. Ještě větší zlost jej popadla, když je našel ležet v trávě za kovárnou. „Vy bando líná! Vy ničemové! Takhle vy pracujete!“ řval na ně ze všech sil.
„Co se děje, pane mistr?“ ptal se jej tovaryš.
To už byl kovář rudý vzteky. Zařval ještě víc na své pracanty: „Vy si tu ležíte a kočár má být za tři dny hotov. Pán mi kvůli vám dá setnout hlavu!“
„Nebojte, pane mistr. Jen se běžte pořádně podívat před kovárnu!“
Kovář nemohl svým očím uvěřit. Před kovárnou stál opravený kočár. „Chlapče milý, takovou práci jsem ještě neviděl. Jako odměnu za tvou práci ti nabízím, aby si v mé kovárně dělal mistra.“
„Děkuji vám mnohokrát, pane mistr, ale chcete-li mne odměnit, darujte mi kousek nejlepšího železa a dovolte mi, abych mohl po tři dny pracovat ve vaší kovárně,“ odpověděl tovaryš.
Kovář souhlasil a dal chlapci železo. Ten se dal hned do práce a po tři dny pilně pracoval. Jak měl hotovo, vyšel s pytlem na zádech z kovárny a vydal se na cestu k rodné chalupě. Předstoupil před otce a povídá mu: „Podívej se otče, přeci jsem se něčemu naučil.“
Rozvázal pytel a vytáhl z něj kovanou krabičku: „Ta je pro tebe, matičko!“ Matka otevřela krabičku. Uvnitř ležel hřeben s tepaným vzorem a jehelníček s takovými tenkými jehličkami, že by jimi mohla perly navlékat.
„Tohle je pro vás, bratři milí. Přišijte si je ke svátečním kabátům,“ pravil mladý kovář a vysypal před bratry na stůl hromádku blýskavých knoflíků. „A ty, otče, vezmi si tento pohár. Jestli se ti můj dárek líbí, napij se z něho dobrého vína na to, aby v našem rodu nikdy nebyli lenoši.“