Kdysi dávno žil jeden sedlák spolu se svou ženou a třemi syny na okraji lesa v malé chaloupce. Dva nejstarší byli velmi chytří, ale ten nejmladší byl hloupý prosťáček. Na co sáhl, to prý pokazil a cokoliv řekl, byla pro všechny hloupost. Byl lidem jenom pro smích a ti jej za hlupáka měli. A kdo by hlupáka bral vážně a s úctou?
I starší bratři svého bratra odbývali. Když už svůj šat měli roztrhaný na kusy, nikdy jej nevyhodili, dali jej donosit bratrovi. Když jim nechutnalo nějaké jídlo, dali jej bratrovi na talíř, aby jej snědl. I těžkou a špinavou práci nechávali dělat jen jeho.
Sedlák choval mnoho vepřů. A kdo by je pásl jiný než nejmladší syn. Starším dvěma taková práce nevoněla. A tak se stal nejmladší z nich pasáčkem vepřů.
Říká se, že pást vepře není žádná práce, ale dokud si to člověk nezkusí, tak neví, jak těžká práce to je. Od rána do večera musí pasáček pást vepře po lesích a loukách. A když je na chvíli spustí z očí, začnou dělat takovou neplechu, že je pak ani prutem nejde zkrotit.
Pasáček byl z té práce smutný a starší bratři si jej jen dobírali: „Podívejme se na prosťáčka! Je to sám vládce vepřů, jen koruna mu na hlavě chybí!“
„Nesmějte se mi!“ oponoval svým bratrům pasáček, „nikdy nevíte, co se komu v životě přihodí. Jednou se třeba budu smát já vám!“
Jednoho dne zase pásl své vepře v lese a napadlo jej, jestli ten hustý les má nějaký konec a zdali tam žijí také nějací lidé. Pro ostatní by to byl další hloupý nápad, zanechat vepře na kraji lesa a vydat se přes les, ale nejmladší bratr hrnek co ztratit. Tak se vydal na cestu. Šel a šel, dokud slunce nezapadlo. Až se setmělo vylezl si do koruny stromu, aby jej divá zvěř v noci neroztrhala a přenocoval zde.
Ráno se vzbudil a vydal se na cestu. Šel zase celý den, ale konec lesa nikde. Přišla noc a on opět musel přenocovat na stromě. Dalšího dne se zase vydal na cestu. Šel až do samého večera a i třetí noc strávil na stromě.
Když slunce vycházelo, probudilo jej kohoutí kokrhání. „Když tu kokrhá kohout, musí tu žít i lidé,“ pomyslil si. Slezl se stromu a vydal se směrem, odkud slyšel kohouta. Šel a šel, až došel k městu, které bylo krásné a velké, ale všude vládl smutek, protože královskou dceru si vyhlédl strašlivý drak. Když královskou dceru nedostane, zničí celé království.
„Hej, pantáto,“ zavolal na kolemjdoucího pasáček, „proč draka nezabijete a neosvobodíte tím princeznu i celé království?“ ptal se udiveně.
„Takový odvážlivec, který by si na draka troufl, se ještě nenašel. A není divu, však drak je obrovský netvor! Ale kdyby se někdo takový našel, odměna jej nemine. Dostal by královskou dceru,“ pravil kolemjdoucí pasáčkovi.
„I možná, že se takový někdo našel,“ řekl pasáček, „odveď mě, prosím, ke králi,“ poprosil jej pasáček.
Předstoupil pasáček před krále, aby mu řekl, že se se zlým drakem utká. Ten mu hned nechal přinést všelijaké zbraně, aby byl dobře vyzbrojen, ale pasáček si vytáhl pouze obyčejnou sekeru. A sloužící se mu posmívali: „To je ale hlupák, na draka chce jít jen se sekerou! Ten se živ nevrátí!“
Dalšího dne ráno odvedl pasáček princeznu do lesa za drakem, a protože rána byla opravdu chladná, zapálil oheň, aby se zahřáli. Tu se z dálky začal ozývat hrozný hluk a praskot. To se k nim blížil strašlivý drak.
Hned jak spatřil princeznu, otevřel tlamu a chtěl ji sežrat. Princezna byla strachy bez sebe. V tu chvíli vzal pasáček hořící poleno a narval jej drakovi do chřtánu. Drak jen bolestí zařval. Pasáček popadl sekeru a s drakem se vypořádal. Princezna se celá strachy třásla, tak ji pasáček posadil do trávy a sám si vedle ní ulehl, aby si odpočinul.
K večeru přišel král i se svými dvořany podívat se, co se stalo s jeho nešťastnou dcerou. A co nevidí, pasáček vyspává a drak je mrtev. A jeho dcera sedí schoulená na trávě. Jak byl král šťasten, že je princezna vysvobozena. A protože dal své královské slovo, brzy se konala svatba.
Uplynulo pár měsíců a pasáčkovi se zastesklo po domově. A tak se s manželkou vydali na cestu. Vzal si s sebou i své staré otrhané šaty. I zlobila se jeho žena, že takové hadry stále schovává, a že je stále nevyhodil. „Jsem šetřivý. Dám je svým bratrům jako dárek. Dost jsem se po nich nanosil, ať teď oni nosí po mně,“ pravil jí.
Jeli dlouho, až přejeli na druhý konec lesa. Mladý král spatřil na okraji lesa své vepře, jak zablácení a na kost vyhublí pobíhají všude kolem. Bratři je nechali nadobro zdivočet, než aby takové podřadné řemeslo jako je pasení vepřů dělali.
Mladý král takový pohled nevydržel, vyskočil ze zlatého kočáru, utrhl prut a začal vepře shánět dohromady. „Hej, ženo moje,“ zavolal na svou manželku, „podej mi mé staré šaty a jeď zatím k otcově chalupě. Popros, aby tě tam nechali odpočinout. A o mně se ani slůvkem nezmiňuj!“ přikázal své manželce. Sám si oblékl prostý šat a šel pást vepře.
Když se slunce bralo k západu, sehnal vepře dohromady a vedl je zpět na statek. Hned jak jej jeho otec uslyšel, vyběhl z chalupy ven a křičí na něj: „Buď tiše, hlupáku! Máme tu urozeného hosta!“
„Co je mi do urozeného hosta? Vždyť vy jste nechali vepře nadobro zdivočet! Vůbec neposlouchají!“ křičel na celý dvůr kralevic.
Když vepře zahnal do chléva, šel do chalupy. Matka, otec i s bratry se pachtili u plotny. „Váš nejmladší syn se vrátil z dalekých končin, je třeba jej pořádně uhostit! Jen noste na stůl!“ pravil jim.
„Tobě hostinu nechystáme. Poctila nás návštevou urozená princezna!“ okřikl jej otec.
„A kde jsi se tak dlouho toulal?“ optala se jej matka.
„Ale, šel jsem se podívat na druhou stranu lesa. Žijí tam lidé mnohem pohostinější než vy, přijali mne s úctou. A vy, milí bratři, si budete pást vepře sami. Já už nejsem prostý pasáček, já jsem teď král!“ Všichni se mu jen vysmáli, že zase vede jen hloupé řeči.
Když se všichni navečeřeli, uložili se ke spánku. A protože v chalupě nebylo dost místa pro všechny, poslali pasáčka spát do konírny. „Nu což,“ povídá jim na to pasáček, „sice to není místo vhodné pro krále, ale co nadělám!“
„Vždyť si jen prostý hlupák, né žádný kralevic!“ stále se mu bratři vysmívali.
Brzy ráno vzbudil kralevic svou ženu. Oblékli se oba do drahých šatů a vyšli společně z jedné jizby. Najednou se všichni nejmladšímu synovi klaněli a hostili jej tím nejlepším, co doma měli. Jeden by si myslel, že je mladý kralevic zavrhne a bude se k nim chovat tak, jak oni se chovali k němu celý život. Ale ba ne. On se ke všem choval vlídně a mile.
Všichni společně hodovali až do samého večera. Pak je mladý kralevic všechny posadil do zlatého kočáru a odvezl si je na zámek.