V jedné malebné vesničce žil hodný kovář Matěj, a protože byl dobrota sama, odměnil ho život a štěstí mu jen přálo. Lidé si o jeho krásném životě vypravovali a mnoho z nich mu i závidělo. A tak tomu bylo i s jeho pánem. Kováři nemohl přijít na jméno, a tak vymýšlel, jak by mu jeho štěstí zničil.
Bylo jednou jedno království, ve kterém vládl král Dobromil s královnou Dobromilou. Ti měli jedinou dceru Květušku, která byla tak krásná, že se jí žádná z okolních princezen nemohla rovnat.
V krásném zámeckém parku plném cizokrajných stromů a rostlin vozila chůva malého chlapce ve zlatém kočárku. Jeho krásné šaty a zlatý kočárek budil u venkovských kluků závist, ale větší závist pociťoval Dušánek, tak se ten chlapeček jmenoval, když vídával venkovské chlapce spolu dovádět a skotačit na rynku.
Je už tomu dávno, kdy na knížecím panství sloužil starý myslivec. Se svou ženou žili spokojeně a v lásce vychovávali tři syny – Ondřeje, Jindru a Tomáše. Všichni synové byli po otci učení střelci, ten nejmladší Tomáš byl ze všech nejlepší a na honech se často stával čarostřelcem.
Za dávných časů, když země ještě pustou krajinou byla a lidí na světě bylo málo, vydal se z dalekých dunajských krajin starý muž jménem Slovan se svými třemi syny, aby ve světě větší štěstí našli, nežli jim bylo dáno ve vysokých karpatských horách.
Bůh se rozhněval na lidi, že si nevážili jeden druhého a na celou zemi poslal po několik let po sobě veliké sucho. Lidé na jaře zaseli obilí, ale nic se neurodilo a nastal veliký hlad.
Čtyři hudebníci se v noci vraceli z veselky, na které vyhrávali pro svatebčany a tanečníky. Šli kolem trosek starého hradu. Měsíc ozařoval zdi zříceniny, z rozbitých oken splývaly stíny.
V chudé chalupě žil jeden chalupník se svou ženou. Měli spolu čtyři děti – tři syny a nejmladší dcerušku, která byla laskavost sama. Ale chlapci byli darebáci. Všemožné lotroviny vymýšleli a neposlechli by, ani samotného čerta. Rodiče s nimi měli jen samou starost a trápení.
V jednom dalekém království žil král a ten měl syna a dceru. Princezna byla krásná a milá, jak se na pravou princeznu sluší. Princ byl hodné povahy, ale často velmi nerozvážný a horlivý.
Žilo bylo pět bratrů. Jinoši to byli šikovní, žádná práce jim nebyla cizí a srdce z kamene také neměli. A jak už to tak u bratrů bývá, nejmladšímu z nich se pořád posmívali a za nejhloupějšího ho měli. Jankovi, tak se nejmladší bratr jmenoval, dávali vždy tu nejhorší práci, kterou starší dělat nechtěli a které se vyhýbali.