O hadu a o královně

Byl jeden král a královna, a měli tři dcery. Ten král onemocněl, i poslal svou nejstarší dceru pro vodu. Ona šla, a když chtěla nabrat vodu, potkala hada: „A hle hle!“ řekl, „vezmeš-li si mě za muže?“

„Nevezmu,“ odpověděla králova nejstarší dcera. — „Nu, tedy ti nedám vody,“ řekl had. — Potom řekla druhá dcera: „Já půjdu! on mi dá.“ I šla. A had řekl: „A hle hle! vezmeš-li si mě za muže?“ — „Ne, nevezmu.“ — „Tedy ti nedám také vody.“ I vrátila se a řekla: „Nedal mi vody. Vezmeš-li, prý, si mě za muže, tehdy ti dám.“ — A nejmladší řekla: „Já půjdu! však on mi dá.“ Šla, a had jí také řekl: „A hle hle! vezmeš-li si mě za muže?“ — „Vezmu,“ odpověděla. Tehdy on jí nabral vody chladné a čerstvé od samého dna. Králova nejmladší dcera ji přinesla domů, otec se napil a uzdravil se.

Jednou v neděli přijel kočár a volali:

„Oj otevři vrata,

královno!

cos milého milovala,

z brodu vody nabírala,

královno!“

Ona se ulekla, šla plačící a otevřela vrata. A oni znova:

„Oj otevři pokoje,

královno!

cos milého milovala,

z brodu vody nabírala,

královno!“

Tu oni vešli do stavení, a hada postavili na stole na talíři. A byl tak krásný, jako zlatý! I vyšli ze stavení a řekli:

„Oj posaď se do kočáru,

královno!

cos milého milovala,

z brodu vody nabírala,

královno!“

I jeli s ní až do hadova příbytku. Tam byla s ním živa, až i děťátko dostali. I vzali si kmotru, ale byla zlá. Děťátko brzy potom umřelo a matka také umřela brzy po něm. A ta kmotra potom v noci šla tam, kde ji pochovali, a ruce ji obřezala. A když přišla domů, uvařila vodu a začala ty ruce pařit a zlaté prsteny stahovat. Tehdy ta královna — pán Bůh tak dopustil — přišla si k ní pro své ruce i řekla:

„Slepice spějí, i husy spějí,

jen moje kmotra ponocuje:

bílé ruce ve vodě paří,

zlaté prsteny stahuje.“

A ta kmotra schovala se pod pec. A když druhý den ráno tam přišli, byla pod pecí bez známek života.