Žil jednou jeden čeledín, který se vydal do světa hledat službu. Byl to chlapec velmi pracovitý, ale službu si našel u zlé hospodyně. Nic jí nebylo po chuti, nic se jí nelíbilo. Čeledín mohl pracovat od rána do večera, ruce mít samý mozol, třeba až do krve rozedrané, ale selka si vedla pořád svou a pořád po čeledínovi pokřikovala: „Ty hastroši chlupatý! Šeredo nemytá! Kůže líná!“ A tak to bylo pořád dokola.
Čeledín by už dávno od selky utekl za lepší prací, ale ta jej nechtěla ze služby pustit, ani mzdu mu žádnou nedala. Dlouho, předlouho čeledín snášel selčiny urážky, až jednoho dne mu došla trpělivost a rozhodl se, že dá selce za vyučenou.
Jednou ráno ho selka poslala do lesa na dříví. Čeledín poslechl, vzal sekeru a provaz a povídá selce: „Musím si vzít s sebou ještě pytel. Našel jsem včera v lese poklad, celou hromadu zlata. A v rukou bych ho neodnesl. Dáte mi jeden?“
Selce se v očích zablýsklo. „Pročpak si nic neřekl?“
„Ty ohyzdo jeden, určitě sis chtěl zlato nechat jen pro sebe. Čí jsi čeledín? No můj! Tak je zlato taky moje!“
„Nebojte,“ řekl čeledín, „zlata je tam tolik, že stačí pro nás pro oba. Prosím, dejte mi ten pytel.“
„Ten ti nedám,“ odsekla selka, „pytel vezmu sama a ty běž na dříví!“
Čeledín tedy odešel sám do lesa na dříví. A než stačil pořádně máchnout sekyrou, selka už stála u něj a hartusila: „Kde máš ten poklad? Ukaž mi jej, dělej!“
„Pojďte za mnou, ukážu vám jej,“ povídá čeledín selce a vede selku ke staré vyschlé studni.
„Na dně téhle vyschlé studny leží ten poklad. Možná dva i více pytlů zlata,“ lže čeledín selce. Selka nakoukla do studny: „A jak ten poklad dostaneme ven? Vždyť ta studna je hluboká a tmavá a na dně leží hromada bláta,“ ptá se selka.
„Uděláme to takto,“ řekl čeledín, „nejdřív se tam spustím po provaze sám, a pak tam vlezete vy.“
„Nejprve polezu dolů já!“ rozkázala selka.
A na to čeledín čekal. Hospodyně se spustila po laně do studny, čeledín lano ze studny vytáhl a utíkal pryč zpět k práci. Vzal do ruky sekeru a rubal dříví, aby toho do večera co nejvíce stihnul. Selka zatím ve studni hledala zlato. Hledala, ale nic v blátě nenašla.
A jak nadávala na čeledína, když se dovtípila, že ji napálil. Proklínala jej, samotného ďábla na něj posílala. Ale čeledín si z jejího hromování nic nedělal, rubal dříví hluboko v lese a její hořekování neslyšel.
Když naštípal kupu dříví, slunce už pomalu zapadalo, pomyslil si, že selka už toho má určite za celý den ve studni dosti. A vrátil se tedy ke studni. Hospodyně stále ještě hořekovala, ale už jen slabým, chraplavým hláskem. Hodil tedy provaz do studny a zavolal: „Selko, chytněte se, vytáhnu vás ven!“
Začal provaz táhnout ven. Ale to vám byla tíha. Sotva lano tahal vzhůru. Táhl vší silou, až se objevila hlava, ale né lidská, byla celá chlupatá. Co se to selce jen stalo? Zatáhl ještě trochu a ze studny vylezla místo selky hrozná chlupatá potvora. Hlavu měla jako bečka, ruce jako hrábě, oči jako bochníky a povídá mu: „Prosím tě, nepouštěj ten provaz! Nebudeš litovat! Odměním tě!“
„A kdo jsi? A kde ses tu vzal?“ ptá se ho čeledín.
„Ze studny přeci!“ odpověděl huňáč, „žil jsem si tam pěknou řádku let a byl bych tam žil i dál, kdyby nebylo té hrozné babizny. Vlezla mi do studny a celý den tam jen hudruje a hořekuje. Děkuji ti, že si mne vysvobodil. Už jsem to tam s ní nemohl vydržet. Jako tvou odměnu, ti dám půl království.“
„To by se mi líbilo,“ povídá čeledín.
„I když já sice žádné království nemám, jen to pod zemí, a odtamtud mě vyhnala ta strašná ženská. Ale v sousední říši žije bohatý car a ten má krásnou dceru. Já půjdu do paláce a přivolám na carovu dceru nemoc. Car pak slíbí půlku království tomu, kdo ji vyléčí,“ povídá hastroš, „a poslouchej, co budeš dělat dál. Hned se vydáš do toho království a necháš se ohlásit u cara, že jeho dceru vyléčíš. Jak vejdeš do její komnaty vykřikneš: Běž pryč! A nazvi mě jménem.“
„A jakým?“ otázal se čeledín.
„Třeba chlupatý hastroš. Tak mi nadávala celý den ta zlá ženská ve studni,“ odpověděl hastroš. „Jak to vykřikneš, já hned uteču a carevna se vyléčí. Ale pamatuj! Tuhle dceru vyléčíš, ale k jiné carevně se ani nepřibližuj! Přivolám nemoc i na jinou carevnu. Budou tě prosit, aby si jí také pomohl a přišel k ní, ale ty nepůjdeš! Jestli mě neposlechneš, bude s tebou zle! Utrápím tě k smrti!“ povídá hastroš.
Hastroš se vydal do sousední říše a čeledín zpět na statek. Selku nechal ve studni, než jí to její hromování přejde. Za pár dní se po světě roznesla hrozná zpráva o vážné nemoci carovy dcery. Ten slíbil ruku carevny a půl království tomu, kdo ji vyléčí.
Jak se zpráva dostala k čeledínovi, hned se vydal na cestu do sousední říše, namířil si to přímo do paláce a nechal se ohlásit u cara. Ten jej nechal odvést do dceřiny komnaty. Čeledín vešel dovnitř a ze všech sil vykřikl: „Hej, hastroši chlupatý, běž pryč!“ V tom okamžení hastroš vyskočil z okna ven a carevna se uzdravila. Co carovi zbývalo? Dal své slovo. Tak čeledín dostal půl království a ruku jeho dcery k tomu.
Tu se ale hastroš odebral do sousední říše a také tam začal trýznit carovu dceru. Věhlasní lékaři z celého světa se sjížděli do království, ale žádný si nevěděl rady a nemoc ji sužovala čím dál víc. A tu kdosi carovi pověděl o znamenitém doktorovi. Car ihned vyslal pro čeledína do sousední říše.
Ale čeledín nechtěl jít, dobře si pamatoval, co mu hastroš přikázal. Ale car byl neoblomný. Kdyby čeledín odmítl, vyhlásil by car jejich říši válku. Co měl tedy dělat? Půjde-li znamená to smrt pro něj, nepůjde-li bude válka. „Než aby zahynuly tisíce, to ať raději zhynu sám,“ pomyslil si a vydal se do sousední říše.
Car cizí říše ho přivítal se všemi poctami a odvedl ho ihned k nemocné dceři. Čeledín přistoupil k carevně a ze všech sil zařval: „Hej, hastroši chlupatý, běž pryč!“ V tom okamžení chlupatec vyskočil a vrhl se na čeledína. Ale čeledín se nedal a vykřikl na něj znovu: „Dávej si pozor! Zlá babizna vylezla ze studny a všude tě hledá! Slyšíš? Už se blíží ke komnatě!“
Huňáč jak to uslyšel, roztřásl se strachem a bez váhání vyskočil oknem ven. A ještě stačil vykřiknout: „Nikdy se už na božím světě neukážu! Uteču zpět do své studny a tam si budu žít!“
Jak se ale chlupatý hastroš se zlou babou v té studni snášeli, o tom už nevíme nic.