Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Vazač košťat

Kdysi dávno žil starý muž a měl tři syny. Věděl, že už mu na světě moc času nezbývá a tak rozdělil všechno co měl na tři stejné díly a zavolal si své syny k sobě a pravil jim: „Až na tomto světě nebudu, starejte se jeden o druhého. Každý si vemte svůj díl a užijte jej v dobré vůli.“

Uplynulo pár dní a stařík ze světa odešel. Starší synové žádného velké smutku necítili. Než aby nad otcovou smrtí truchlili, raději si majetek mezi sebou rozdělovali. A pěkně spravedlivě. Jeden půl pole a druhý půl pole. Jeden koně i druhý koně. Jeden krávu i druhý krávu. 

„To jsme se pěkně rozdělili,“ zaradoval se prostřední bratr. A v tom uviděli nejmladšího bratra, který stále ještě truchlil nad otcovou smrtí. Tu si oba pomyslili, že na něj přec zapomněli. Ale dělit majetek na tři díly se jim nechtělo. 

„Nic se neboj bratře, já to s ním vyřídím,“ pravil jeden z nich a vydal se za bratrem. 

„Podívej, bratříčku,“ pravil nejmladšímu starostlivě, „práce na poli je těžká, přenechej nám raději pole, ať se nemusíš celý život dříti. Necháme ti březový háj, o něj není potřeba se starat. Do chalupy se tři nevejdeme, můžeš bydlet ve staré stodole. A protože dobytek nemáš kde chovat, postaráme se o něj s nejstarším bratrem sami. Ty si můžeš nechat starou kobylu.“  

Nejmladší bratr neměl síly se s nimi o majetek přetahovat. Miloval otce nade vše a jeho mysl byla teď docela jinde. Vyvedl z konírny starou kobylku a kráčel k březovému háji. „Inu, moc jsem toho nezdědil. Ale co už, na světě je mnoho chudáků, nejsem jediný.“ 

Jak došel do hájku pustil kobylku napást a rozhlédl se po svém panství. Byl neveliký, ten háječek, ale jak tam bylo krásně! Tráva hustá, v ní plno všelijakých květů, a na každém stromku zpívala ptáčata. Lehl si do trávy a odpočíval. Když dostal hlad, nasbíral si lesních plodů nebo hub. 

Ale takhle se nedá žít věčně, musí se něčím živit. A tak nasekal březových větví a vyrobil z nich košťata, zapřáhl kobylu a odvezl je do města na trh. 

Zastavil uprostřed tržiště a začal zpívat, aby košťata co nejdříve prodal. Neuplynula ani hodina a mladší bratr měl prázdný vůz. Všechna košťata prodal. A tak začal mládenec hospodařit. Mnoho toho sice nevydělal, ale na skromné živobytí to postačilo.

Jednou potkal na silnici bratry. Podívali se mu na zboží, které vezl na trh a dali se do smíchu: „Ó, z tebe je teď bohatý kupec. Brzy si určitě postavíš velký dům,“ dobírali si jej.

„I to je možné,“ odpověděl jim bratr a v duchu si myslel: „však já vás naučím, bratříčkové milí! Uvidíme, jestli se mi pak ještě budete posmívat!“ 

Druhého dne přišel za bratry a požádal je, zdali by mu nepůjčili měřici. „K čemu ji potřebuješ?“ ptali se bratři. „Co budeš měřit?“

„Nebuďte zvědaví!“ odpověděl jim na to nejmladší. Starší bratři nic neříkali a měřici mu půjčili: „Ale zítra ráno, ať ji máme zpátky! Musíme měřit oves.“ 

Vrátil se domů a co nevidí, měřice je na dně vymazaná lepkavou smůlou. „Mám já ale vykutálené bratry!“ pomyslil si, „ale já vás převezu!“ Vytáhl z kapsy měďáček a vyleštil jej tak, že vypadal jako pravý zlaťák a přilepil jej na dno měřice. 

Ráno ji odnesl bratrům vrátit a pak si lehl do trávy a čekal. Netrvalo to dlouho, sedí vedle něj oba bratři a ptají se jej: „Pamatuješ, milý bratře, jak nám otec pravil, že se máme jeden o druhého starat?“

„Pamatuji,“ odpověděl jim, „ale zdali vy jste se nezapomněli postarat o mě?“

„Nezapomněli!“ dušovali se oba, „přišli jsme se tě zeptat, jestli nechceš jalovičku?“

Nejmladší hned věděl, proč přišli a co mají za lubem. Rovnou se jim tedy optal, co po něm žádají. „Buď té dobroty a pověz nám, kde jsi přišel k tolika penězům!“ 

„To jste měli říci rovnou. Nemám vám co tajit. Však se podívejte, kolik v mém hájku roste břízí a kolik větví mají. Z nic já vážu košťata a ty pak na trhu v městě prodávám za džbánek zlata.“

Bratři hned k bohatství chtěli přijít, a tak bratra prosili, aby jim hájek prodal. „Nu dobrá, přenechám vám jej za plnou měřici stříbrňáků.“ Bratři tedy prodali všechno, co měli ani chalupa jim nezůstala. Peníze dali do měřice, ale měřiče plná nebyla. 

I museli za bratrem znovu: „Už víc nemáme a měřice stále není plná.“ 

„Ach, vždyť tu chybí dobrá čtvrtina. Ale nechme to tak. Já vás neošidím. Vždyť vy jste se se mnou o dědictví také spravedlivě rozdělili. Hájek je tedy váš. Ať vám dobře slouží a bohatství ať vám jen roste,“ popřál jim nejmladší bratr, stříbrňáky přesypal do mošny, zapřáhl kobylu a odjel do světa hledat štěstí. 

Bratři se dali hned do práce. Vázali jedno koště za druhým. Pak je naložili na vůz a odvezli do města na trh. Dojeli na tržiště. Lidé se k nim hned seběhli a kolik prý chtějí za koště. „Džbánek zlata,“ odpověděli bratři. Lidé se jen smáli. Ale bratři pořád vedli svou. Lacněji košťata neprodají. 

„My vám nasypeme zlata víc, než si žádáte!“ Lidé popadli košťata a oba bratry začali vyplácet přes záda. 

„Kolik chcete za košťata?“ ptají se jich lidé znovu.

„Vemte si je třeba zadarmo!“ vykřikl jeden z bratrů.

Ale lidí byli poctiví, košťata si zadarmo nevzali. Zaplatili jim tolik, kolik před tím jeho bratrovi. 

Starší bratři sice nezbohatli; ale na skromné živobytí jim to stačilo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 ...