Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Slunečný kůň

Smutná a temná jako hrob byla jednou jedna krajina, neboť v ní boží slunce nikdy nezasvítilo. Ale byl tam jeden král, a ten král měl koně se sluncem na čele, a toho svého slunečného koně dal voditi po té tmavé krajině od jednoho konce ke druhému, aby tam lidé bydliti mohli, i svítilo se od něho na všecky strany všude, jako za nejkrásnějšího dne.

   Najednou ten slunečný kůň zahynul. Tma horší nežli noční přivalila se na celou krajinu a nic nemohlo ji rozplašiti. Strach neslýchaný se rozletěl mezi pod danými, hrozná bída jich počala trápiti, neboť si nic nemohli urobiti, a takový se zmatek mezi nimi strhl, že se všecko horem pádem převracelo.

   Aby tedy král ujal se svého království a všeobecné záhubě předešel, vydal se s celým vojskem svým slunečného koně hledat.

   Hustou tmou se těžce, přetěžce na hranice království dohmatali. Tisícevěkýmhvozdem již ze druhé krajiny začalo boží světlo pronikati, jako by ráno z hustých mraků slunéčko vstávalo. V těchto lesích přišel král se svým vojskem k chudobnému, samotnému domečku. Vešel do něho, aby se přeptal, kde je, co je a jak dále. Za stolem seděl muž, pilně ve velké rozevřené knize čtoucí. Když se mu král poklonil, pozdvihl oči, poděkoval a vstal. Čilá postava jeho hovořila, že to není člověk jako člověk, ale člověk věštec.

   „Právě jsem o tobě četl,“ pravil ke královi, „že si slunečného koně jdeš hledat. Nenamáhej se dále, neboť ho nedostaneš: leč spolehni se na mne, já ti ho vyhledám.“

   „Ej, věru se ti, dobrý člověče, po královsku odměním,“ odpověděl král, „dokážeš-li toho.“ — „Nežádám odměny; vrať se domů i s vojskem svým, tam je tě třeba; jenom mi tu jednoho sluhu zanechej.“

   Druhého dne se věštec se sluhou vydal na cestu. Cesta byla daleká a dlouhá, neboť již šest krajin prošli a ještě dále jíti měli, až v sedmé krajině při královském paláci zůstali.

   V té sedmé krajině tři vlastní bratři panovali; jejich ženy byly tři vlastní sestry, jejichž matka byla čarodějkou. Když se před palácem zastavili, pravil věštec sluhovi: „No, slyšíš, ty tu zůstaň a já jdu přezvědět, jsou-li králové doma u nich je slunečný kůň, nejmladší na něm jezdívá.“

   V tom se proměnil na zelené ptáče a to, vyletěvši na okno nejstarší královny tak dlouho po něm poletovalo, tak dlouho do něho zobalo, pokud mu neotevřela a do jizby nevpustila. A když je vpustila, sedlo si jí na bílou ruku, a královna tak se z něho těšila jako malé dítě: „Ach jak jsi milo!“ hovořila pohrávajíc si s ním, „kdyby můj muž doma byl, jistě bys se mu také zalíbilo: ale nepřijde až na večer, šelť třetinu své krajiny přehlížet.“

   Nenadále přiběhla stará čarodějka do světnice a, zahlednuvši ptáčka, vzkřikla na dceru: „Záškrť to proklaté ptáče, nebo tě ještě zkrvaví!“ „Ach, proč by mě zkrvavilo, vždyť je tak milo, tak nevinno!“ odpověděla dcera; a čarodějka: „Milá, nevinná neplecha! Sem s ním, ať je zaškrtím!“ A již letěla po něm.

   Ale ptáče se chytře na člověka přeměnilo a ten již byl ze dveří. Ani nevěděli, kam se poděl.

   Potom se zase přeměnil na zelené ptáče a to, vyletěvši na okno prostřední sestry, zobalo do něho, pokud mu neotevřela. A jak je vpustila, sletělo jí na bílou dlaň a poletovalo jí z ruky na ruku. „Ach, jak

jsi milo!“ zvolala královna smějíc se, „věru bys se i mému muži zalíbilo, kdyby doma byl: ale nepřijde až zítra na večer šel dvě třetiny svého království přehlížet.“

   V tom přiběhla čarodějka do světnice: „Zaškrť, zaškrť to proklaté ptáče nebo tě ještě zkrvaví! Křičela, sotva že je spatřila. — „Ach, proč by mě zkrvavělo, vždyť je tak milo, tak nevinno!“ odpověděla dcera; a čarodějka: „Milá, nevinná neplecha! sem s ním, ať je zaškrtím!“ a již po něm sahala. Ale zelené ptáče se v tom okamžení na člověka přeměnilo, ten dveřmi vyběhl, a co by dlaní tleskl, ztratil se, že ani nevěděli, kam se poděl.

   Za chvilku se zase na zelené ptáče změnil, a to,, vyletěvši na okno nejmladší královny, tak dlouho po něm poletovalo a do něho zobalo, pokud mu neotevřela. A jak je vpustila, zrovnají na bílou ruku sletělo a tak se jí zalíbilo, že s ním s dětinnou radostí zahrávala. „Ach, jak jsi milo!“ pravila královna; „kdyby můj muž doma byl, věru bys se i jemu zalíbilo: ale nepřijde až pozejtří na večer, šelť všecky tři části svého království přehlížet. „

V tom vběhla stará čarodějka do jizby: „Zaškrť, zaškrť to proklaté ptáče!“ vzkřikla ještě ve dveřích,, „nebo tě ještě zkrvaví!“ — „Ach, proč by mě, matičko moje, zkrvavilo, vždyť je tak krásno, tak nevinno!“ odpověděla dcera; a čarodějka: „Krásná, nevinná neplecha! sem s ním, ať je zaškrtím!“ — Ale ptáče se v tom okamžení změnilo na člověka a hned byl ze dveří, že ho nikdy již nespatřili.

   Již věštec věděl, kde jsou králové a kdy přijdou. Vrátil se ke svému sluhovi a kázal mu z města se vydati. Potom šli rychlým krokem dále, až přišli k mostu, po kterém bylo králům přecházeti. Pod tím mostem číhali až do večera. Když se večer slunéčko za lesy sklonilo, bylo slyšeti před mostem koňský dupot. To se nejstarší král domů navracel. Na mostě mu kůň klopýtnul o trám, který věštec přes most převalil.

   „Ej, který to byl ničemník, jenž to břevno tu převalil?“ rozhněvaný král zvolal. V tom vyskočil z pod mostu věštec a obořil se na krále, že jak se mu opovažuje nadávati ničemníků. A vytrhnuv meč, hnal se po něm. I král vytasil meč k obraně, ale po krátkém zápasu mrtev spadl s koně. Mrtvého krále přivázal věštec ke koni, koně švihl, aby si mrtvého pána domů zanesl. Potom schoval se pod most a zase tam číhal do druhého večera.

   Když se druhý den k večeru schyloval, docházel prostřední král mostu, a vida zem krví skropenou, zvolal: „Jistě tu někoho zabili! kdo se osmělil v mém království takový zločin spáchati!“ Po těchto slovech věštec z pod mostu vyskočil a vytaženým mečem na krále se obořil volaje: „Jak se opovažuješ mně ubližovati? braň se, jak umíš!“ Bránil se král, bránil, ale po krátké obraně pod věštcovým mečem ducha vypustil.

   Ten zase přivázal jeho mrtvé tělo na koně, koně švihl, aby si mrtvého pána domů zanesl. Potom se schoval pod most a tam číhal až do třetího večera.

   Třetího večera, již se samým západem slunce letěl nejmladší král na slunečném koni, neboť se byl kdesi opozdil; ale že se mu před samým mostem krev na zemi začervenala, zastavil se a dívaje se, zvolal: „Zločinec to byl neslýchaný, kdo se v mém království člověka zabiti opovážil!“ Sotva že tato slova z úst vypustil, postavil se před ním věštec s vytaženým mečem, silně naň dorážeje, aby se bránil, protože ho nectil. — „Nevím jak,“ odpověděl král, „leda že jsi ty takovým zločincem!“ Ale že protivník mečem po něm hnal, vytáhl také svůj meč a bránil se zmužile.

   Prvé dva bratry přemoci bylo věštci hračkou; ale ne tohoto. Dlouho se bili, meče se jim polámaly a přece se vítězství ani na jedné ani na druhé straně neukázalo. „Již s meči nic nevykonáme,“pravil věštec,

„ale víš co? udělejme se koly, potom se spustíme s vrchu; které koleso se poláme, ten podlehl.“ —“Dobře,“ odpověděl král, „já budu vozovým kolem a ty jen lehčím.“ — „Ach, ne tak, ty budeš lehčím a já budu vozovým,“ chytře pravil věštec, a král souhlasil. Pak vyšli na vrch, proměnili se na kola a dolů vrchem se pustili. Vozové se rozletělo a třesk! do lehčího, že se celé rozsypalo. Z kola vozového hned se stal věštec a radostně zvolal: „Moje je vítězství!“ — „Ach, ne tak, pane bratře,“ vzkřikl král, postaviv se před věštcem, „to jsi mi jen prsty polámal. Ale víš ty co? proměňme se na plameny, a který plamen druhý spálí, bude vítězem. Já proměním se na červený a ty se proměň na bělavý!“ — „Ej, ne tak!“ skočil mu věštec do řeči, „ty na bělavý a já na červený.“ Král i s tím souhlasil. Sběhli na cestu mostu a, proměnivše se na plameny, začali jeden druhého nemilosrdně páliti, ale nadarmo. V tom, kde se vzal, tu se vzal starý žebráček s dlouhou šedivou bradou a holou hlavou, s velkou kapsou při boku, opíraje se o velkou, hrubou palici.

   „Starý otče!“ pravil bělavý plamen, „doneste vody a zalejte tento červený plamen, dám vám krejcar.“ A červený plamen chytře vykřikl: „Starý otče! já vám dám groš, jak tu vodu na tento bělavý plamen vylejete.“

   Žebrákovi se groš lépe líbil než krejcar: přinesl vody a bělavý plamen zalil. Tak bylo po královi. Červený plamen se přeměnil na člověka, chytil slunečného koně za uzdu, vyhoupl se naň, sluhu zavolal a, poděkovav žebrákovi, jel dále.

   V královských palácích byl hluboký smutek pro zavražděné krále. Celé paláce byly černým suknem potaženy a lid se do nich se všech stran hrnul, aby se podíval na rozsekaná těla dvou starších bratří, jež koně byli přinesli. Stará čarodějka, rozběsněná nad smrtí svých zeťů, pomstu kula na jejich vraha, na věštce. Hned sedla na hřeblo, tři dcery chytila pod ramena a frr! s nimi do povětří.

   Věštec se sluhou byli již dobrý kus cesty urazili, neboť si hodně pospíšili; a šli jenom samými lesy, samými pustinami.

   Tu napadl sluhu strašný hlad ukrotění ho ani pláňky nikde nebylo. V tom nenadále přišli jedné jabloni. Jablek na ní viselo, div že se větve nelámaly; krásně voněla, utěšeně se červenala a jen jen pobízela. „Chvála Bohu!“ vzkřikl rozradovaný sluha, „konečně si s chutí pojím na těch jablkách;“ a již běžel k jabloni. — „Nezkoušej jich trhati!“ vzkřikl věštec, „počkej, sám ti utrhnu!“ A místo aby byl jablka utrhl, vytáhl meč a silně zaťal do jabloně; červená krev z ní daleko vystřikla.

   „Tak, hle, vidíš, byl bys přišel ke zkáze, kdybys byl jablka jedl, neboť ta jabloň byla nejstarší královna, kterou její matka proto sem postavila, aby nás ze světa přivedla.“

   Za chvíli přišli ke studánce. Voda v ní prýštila čistá jako křišťál, div z ní nevystřikovala, jak pocestných vábila. „Ach!“ povídal sluha, „když nemůžeme ničeho lepšího dostati, aspoň se této dobré vody napijeme.“ —“Neopovažuj se píti!“ křikl věštec, „ale počkej, sám ti z ní naberu.“ — Vody nenabral, ale vytasený meč do prostředka studánky vrazil: najednou se krví zbarvila, krev z ní silným proudem vyvěrat začala.

   „To je prostřední královna, kterou její máť čarodějnice proto sem postavila, aby nás se světa svedla,“ povídal věštec; a sluha, děkuje mu za výstrahu, kráčel volky nevolky i hladov a žízniv dále, kudy ho věštec vedl. Po chvíli přišli růžovému keři: ten se tak krásně červenal samými utěšenými růžemi a vůní celé okolí naplňoval.

   „Ach, jaké to krásné rúže!“ pravil sluha, „věru že jsem takových ve svém životě ještě neviděl. Ej, půjdu si z nich několik utrhnout, aspoň se jimi potěším, když hladu a žízně upokojiti nemohu.“ — „Neopovaž se z nich trhati!“ vzkřikl věštec, „já ti sám utrhnu.“ Pak sekl mečem do keře: červená krev, jako když člověku žílu přesekne, vystřikla.

„Toto je nejmladší královna,“ pravil věštec sluhovi, „kterou její máť čarodějnice sem postavila, chtějíc se na nás za smrť svých synů pomstiti.“ — Pak šli dále. Když hranici tmavého království překročili, rozletěly se blesky s koňova čela a všecko ožilo, krásné kraje zajásaly a novým květem zjařily. Král nemohl věštci dosti naděkovati a nabízel mu za odměnu polovici království; ale ten odpověděl: „Ty jsi králem, panuj nad celým královstvím, a já vrátím se do svého domečku v pokoji.“ Rozloučiv se, odešel.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.