Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Dobře tak, že je smrt na světě

Za starých časů, když ještě Pán Ježíš a svatý Petr spolu chodili po světě, přišli taky jednou na večer k jednomu kováři a prosili o nocleh. Ten kovář je hned ochotně přivítal, hodil kladivo, jež držel v ruce pod nákovadlo a vedl je do světnice; na to pak šel a dal jim nastrojit dobrou večeři.

A když již bylo po večeři, řekl těm svým hostům: „Vidím, že jste po cestě tuze unavení a že byste si rádi odpočinuli— a bylo to dnes taky parno!— položte se spolu do mé postele a vyspěte se; já si zatím lehnu do stodoly na slámu.“ Na to jim dal dobrou noc a odešel. A když bylo ráno, dal zase ustrojit snídani a potom je ještě kus cesty vyprovodil. A když se již s nimi loučil, řekl: „Dal jsem, co jsem měl, vezměte málem za vděk!“

   Tu potáhl svatý Petr po straně Pána Ježíše za rukáv a pravil: „Pane! což pak mu za to žádné odměny nedáš, že je tak hodný člověk a že nás tak rád viděl?“

   Odpověděl jemu Pán Ježíš: „Odměna tohoto světa je odměna lichá, já mu jinou chystám v nebesích.“ I tak se potom obrátil ke kováři a pravil mu: „Žádej cokoli chceš, tři prosby budou tobě vyplněny.“

   Tu se ten kovář zaradoval a řekl: „Když je tomu tak, tedy pane, učiň, abych byl ještě sto let živ a zdráv tak jako dnes.“

   I řekl mu Pán Ježíš: „Má se tobě státi, jak žádáš. A co chceš dále?“

   Kovář se rozmýšlel a řekl: „Co mám žádat? mně se tak na světě dobře vede: co každý den spotřebuji, svým řemeslem si vždycky vydělám. Učiň tedy, abych měl vždycky prace dost, tak jako až doteď.“

   I odpověděl jemu Pán Ježíš: „I to se ti vyplní. A co ještě žádáš po třetí?“

   Tu již milý kovář nevěděl, co má říct; ale zase se rozmyslel, za chvíli řekl: „Inu, když jsi, pane, tak dobrý, tedy učiň, kdo sedne na tu stolici, cos ty na ní u mne za stolem seděl, aby byl každý přimražen a nemohl z místa, dokud já ho nepropustím.“

   Svatý Petr se tomu zasmál, ale Pán Ježíš pravil: „Staň se, jak jsi řekl!“

   Na to se rozešli; Pán Ježíš a svatý Petr šli svou cestou dále a kovář běžel s radostí domů. — I stalo se mu, jak Pán Ježíš přislíbil. Všichni známí okolo něho byli již na onom světě: ale on byl vždy ještě živ a zdráv a čerstvý jako ryba, práce měl dost a zpíval si od rána do večera.

   Ale všeho do času. Těch sto let taky uplynulo jako voda a smrt zaklepala na dveře.

   „Kdo to?“ ozval se kovář.

   „Já jsem to, smrt, již jdu si pro tebe.“

   „I pěkně vítám! to jsou k nám hosti!“ řekl kovář a potutelně se usmíval, „jen dál, jen dál, vzácná paní! počkej jen, až si tuhle ta kladiva a kleště srovnám, však jsem hned hotový. Zatím se trochu posaď tuhle na stolici; jiste jsi unavená, když máš po světě stále co dělat.“

   Smrt se nedala dlouho pobízet a posadila se. Tu se dal kovář do hlasitého smíchu a řekl; „Teď si tu seď a nehýbej se mi odtud, dokud já nebudu chtít!“

   Smrt se počala vzpínat, rachotila hnáty a klepala dásněmi: ale nic platné jí to nebylo, nemohla z místa a musela sedět, jakoby ji byl přikoval. Kovář se smál, až se za břicho popadal, zavřel dveře a šel si po svém, byl tomu rád, že se už nemusí smrti obávat, když ji má doma chycenou.

   Ale jeho radost dlouho netrvala, a brzo shledal, že se zmýlil.

   Měl doma pěkného krmeného vepříka a chtěl si ho na to jídlo zabít a šunky dát do komína; neboť velmi rád pěkně uzené šunky jídal. I vzal tedy sekyru a dal vepříku do hlavy ránu, až se převalil; ale zatím co se shýbal pro nůž, aby ho zaříznul a krev do hrnce chytil na jitrnice, tu se ten vepřík najednou zase zdvihl a „roch! roch! roch!“ pryč utíkal, a dříve, nežli se kovář ze svého leknutí vzpamatoval, byl ten tam!

   „Počkej, mrško, však já tě zase dostanu!“ pravil kovář a zatím šel do chlívka a vytáhl husu. Krmil ji již dvě neděle — na posvícení. „Aspoň si na tobě dnes pochutnám,“ řekl sám sobě, „když mi ty ji trnice upláchly,“ a vzal nůž, chtěl ji zaříznout. Ale kupodivu! z husy neteklo ani kapky krve, a jak jí z krku nůž vytáhl, nebylo po ráně již ani památky! V tom co se kovář tomu tak divil, husa se mu na jednou z ruky vymkla a „Kejha! Kejha!“ letěla za vepřem.

   To bylo kováři již trochu příliš! tak dobře dnes pořídil, a neměl by si teď ani na pečeni pochutnati? Nechal tedy zatím husu husou a vepře vepřem a šel do holubníku a přinesl dvě holoubata. I aby jemu snad zase něco takového nevyvedla, vzal sekyru a usekl jim na špalku hlavy — oběma jednou ranou. „Nu, vy alespoň máte dost!“ zabrumlal k sobě sám a hodil je na zem. Ale světe div se! sotva že na zem dopadla, navlékly se hlavičky zase na krky a frr! byli holubi již taky ti tam. — Tu se najednou kováři v hlavě zablesklo, i uhodil se pěstí do čela a řekl: „I pravda! pravda! na to jsem já nemyslel: proto ono nemůže nic umřít, že mám já smrt chycenou!“ I zakroutil nad tím hlavou, a nebylo mu to tuze milé, že by již měl na vždycky opustit ty pěkné šunky a jitrnice, ty chutné Martinské husy i ta pečená holoubátka. Ale co dělat? Smrt propustit? — To ne; ta by nejprve jemu krk zakroutila. I pomyslil si tedy, že bude teď místo masa jíst hrách a kaši a místo pečeně péct koláče — však ty jsou, když jináč není, taky dost dobré!

   Nějaký čas ještě to tak dobře chodilo, dokud byly staré zásoby. Ale přišlo jaro, a tu teprve nastala ta pravá bída! Všichni živočichové, co jich v loni bylo, obživli z jara zase, ani jedinkého nechybělo! A k tomu narostlo takové množství mladých, až se všecko všudy hemžilo. Ptáci, myši, kobylky, brouci, klíšťata a jiná havěť sežrala a zkazila všecko obilí na polích, a luka byla jakoby je vypálil; stromy na zahradách stály jako metly, listí i květ ožraly housenky a motýli — a nebylo možná ani jednu mouchu zabít! V jezerech a řekách bylo takové množství rybiček, žab, vodních pavouků a jiného hmyzu, že voda jimi zasmrádla a nešlo se jí napít; v povětří pak byla mračna komárů, much a mušek, a na zemi taková síla ošklivého hmyzu, že by byl musel člověka umořit, kdyby byl mohl umřít. I chodili lidé polomrtví, jako stínové, nemohli být ani živi ani mrtví. Když to viděl ten kovář, jaké neštěstí svou pošetilou žádostí na světě způsobil, řekl: „Přece to tak Pán Bůh dobře učinil, že je ta smrt na světě!“ Šel a sám se jí poddal a propustil ji, a ona si ho ihned vzala. A tak přišlo potom pomalu všecko zase do starého pořádku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.