Čtyři bratři

Jeden myslivec měl čtyři syny; a synové chtěli jít do světa. Když bylo každému přes šestnáct let, řekli tatínkovi: „Půjdeme do světa, otče! Prosíme vás, dejte nám na cestu peněz.“

Otec dal každému sto rýnských (zlatých) a koně. Sedli si na koně a jeli až do Uher. V těch horách byly čtyři cesty a mezi nimi buk. U toho buku zůstali stát a nejstarší z nich řekl: „Bratři, tady se rozejdeme a půjdeme každý jinou cestou hledat svého štěstí ve světě.

Do toho buku vpíchneme každý svůj nůž a do dne a do roka se tady zase všichni shledáme. Ty nože nám budou na znamení: bude-li který nůž rezavý, ten z nás bude mrtvý; a čí nůž bude čistý, ten bude zcela jistě živý a zdravý.“

Rozešli se a každý šel svou cestou; a když přišel na své místo, učil se řemeslu. Jeden se učil latařem (příštipkářem), druhý poberou (zlodějem), třetí hvězdářem a čtvrtý myslivcem.

Jak uběhl den a rok, navrátili se. Nejstarší přišel první k tomu buku, vytáhl svůj nůž a díval se na ostatní nože. Když viděl, že jsou všechny čisté, byl rád a řekl: „Chvála Bohu, všichni jsme naživu a zdrávi.“ Šel domů. Když přišel k otci, otec se ho ptal: „Jakému ses řemeslu vyučil?“ — Syn odpověděl: „Tatíčku, co bych vám povídal, jsem latař.“ — Otec: „No, ty ses pěknému a zdárnému řemeslu vyučil!“ — Syn: „Ale, tatíčku, já nejsem latař jako jiní lataři, ale já jsem takovým latařem, že když je něco roztrhané, jen řeknu, ať je to zalátané, a hned je to.“

Otec měl kabát na loktě roztrhaný, a řekl, aby mu ho zalátal. Syn poručil: „Ať je zalátaný!“ a kabát byl v okamžení tak zalátaný, jako by byl úplně nový, ani znát nebylo, že je látaný. Otec už na to nic neříkal.

Na druhý den přišel druhý syn k buku. Vytáhl svůj nůž a díval se na ostatní dva nože; třetího již tam nebylo. Když viděl, že jsou všechny čisté, byl rád a řekl: „Chvála Bohu, všichni jsme naživu a zdrávi; nejstarší bratr již je doma.“ Šel též domů, když přišel k otci, otec se ho ptal: „Jakému jsi řemeslu vyučený?“ Syn odpověděl: „Milý tatíčku, co bych vám povídal — jsem pobera.“ Otec řekl: „Oh, ty ses pěknému a zdárnému řemeslu vyučil — až hanba!“ Syn mu povídá: „Ale, tatíčku, já nejsem pobera jako jiní pobera, ale já jsem takovým poberou, že když si na něco pomyslím, ať je to kdekoli, hned to mám u sebe.“

V tu chvíli běžel na jednom kopci jelen, bylo ho oknem vidět; otec mu povídá, aby mu toho jelena obstaral. Syn hned řekl: „Ať je tady ten jelen!“ a hned u nich byl. Otec už na to nic neříkal.

Na třetí den přišel třetí syn k tomu buku, vytáhl svůj nůž, díval se na druhý nůž a dvou již tam nebylo. Když viděl, že jsou oba čisté, byl rád a řekl: „Chvála Bohu, všichni jsme naživu a zdrávi; nejstarší dva bratři již jsou doma.“ Šel též domů. Když přišel k otci, otec se ptal, jakým je on řemeslem vyučený. — Syn odpověděl: „Milý tatíčku, darmo vám pravit — já jsem hvězdářem!“ Otec mu řekl, že je to pěkné řemeslo. — Syn řekl: „Ale, tatíčku, já jsem takový hvězdář, že když se podívám na oblohu, hned vidím, kde je co na celé zemi.“ Otec již na to neříkal nic.

Na čtvrtý den přišel nejmladší syn k tomu buku, vytáhl svůj nůž, ostatních tří již tam nebylo. Byl rád a řekl: „Moji bratři již jsou všichni doma.“ Šel též domů. Když přišel k otci, otec se ho ptal, jakým je on řemeslem vyučený. Syn odpověděl, že je myslivcem. Otec řekl: „Ty jsi aspoň mým řemeslem nepohrdl, to jsi hodný!“

Syn povídá: „Ale, milý tatíčku, já nejsem takovým myslivcem, jako jste vy; ale takovým, že když je to sebevětší kus, já řeknu: ‚Ať je to zastřelené,‘ a hned je to zastřelené.“

Běžel tam po kopci zajíc, bylo ho oknem vidět. Otec povídá: „Tak ho zastřel!“ Nejmladší syn to řekl a zajíc ležel. Otec povídá: „Nevidím, jestli tam leží!“ — Syn hvězdář se podíval na oblohu a řekl: „Ano, tatíčku, leží tam za keřem!“ — Tatíček řekl: „Ano, leží tam, ale jak ho dostaneme?“ — Bratr pobera řekl: „Ať je tady!“ a hned tam byl. Ale proletěl pichlavým keřem a byl všecek roztrhaný. Otec řekl: „Celá kůže je roztrhaná; kdo nám ji odkoupí?“ Bratr latař řekl: „Ať je zalátaný!“ a hned byl zalátaný. — Otec povídá: „No, všichni čtyři se budete svými řemesly dobře živit!“

Zůstali nějaký čas doma s tatíčkem a dobře se živili. Tu se jednomu králi ztratila princezna, a král rozhlásil, kdo by ji našel, že mu dá tu dceru a to království s ní. Bratři si řekli: „Půjdeme my tam!“

Tatíček je nechtěl pustit, ale oni přesto šli a prohlašovali o sobě, že jsou ti, co tu ztracenou princeznu naleznou. Král hned pro ně poslal s kočárem. Když přišli ke králi, řekli, že prý rozhlásil, že se mu ztratila dcera, a kdo ji najde, že mu ji dá a to království s ní. Král řekl, že je to svatá pravda, a hned je žádal, aby pověděli, kde ta jeho dcera je. Hvězdář odpověděl, že mu teď říci nemůže, ale až přijde večer, že na obloze pozná, kde ona přebývá.

Kolem osmé a deváté hodiny vyšli ven a dívali se na oblohu. Hvězdář řekl, že ji zajal drak; jak šla na procházku, že ji drak chytil a že ji má na ostrově za červeným mořem; že ho tam musí každý den dvě hodiny hladit, a drak že má při tom svou hlavu položenou na jejím klíně.

Jakmile se rozednilo, hned se sebrali a jeli kočárem až k tomu červenému moři. Potom sedli na loď a jeli až k tomu ostrovu, kde ta princezna přebývala. Jak přijeli k ostrovu, princezna se tam procházela, draka nebylo doma; ale princezna už jim kývala, že je s nimi zle, protože drak právě letěl domů. Bratr pobera honem zvolal: „Ať je princezna tady!“ Hned při nich byla na lodi, ale křičela, že je s nimi zle, že zahynou všichni.

Jeli na lodi rychle pryč, ale ten drak, naplněný zlostí, řval a hučel a vznášel se nad nimi. Hvězdář povídá myslivci: „Bratře, zastřel ho!“ — Bratr myslivec řekl: „Ať je zastřelený!“ Drak byl zastřelený, ale padl na lodičku a lodičku jim prorazil, takže jim voda proudem vtékala. Draka vhodili do moře a bratr myslivec řekl bratrovi lataři: „Zalátej tu díru!“ Bratr latař díru zalátal, že již ani kapky vody se jim do lodičky nedostalo. Tak přijeli s princeznou šťastně až ke břehu moře a sedli i s princeznou na ten kočár a jeli. Ale jak v tom kočáře jeli, hádali se, komu ta princezna a to království patří. Hvězdář řekl: „Princezna je moje! Kdyby nebylo mě, nebyli bychom věděli, kde je princezna.“

Pobera povídal: „Princezna je moje! Kdyby nebylo mě, nebyli bychom princeznu dostali do lodičky!“

Myslivec řekl, že jeho je princezna, kdyby nebylo jeho, že by draka nezastřelili.

Latař volal, že jeho je princezna, kdyby nebylo jeho, že by se byli všichni utopili a zahynuli.

Jak přijeli ke královi do hradu, prosili ho, aby je rozsoudil, komu patří princezna. Král řekl: „Milí bratři, rozsoudím vás podle spravedlnosti. Pravda je, že všichni jste si ji zasloužili, ale všichni ji dostat nemůžete. Podle slibu musí ji dostat bratr hvězdář, protože jsem prohlásil, že kdo by ztracenou princeznu našel, ten ji dostane a království s ní; hvězdář pak ji našel a řekl nám, kde přebývá. Aby však nikdo z vás nebyl ošizený, dostane každý svůj vlastní kraj a ve svém kraji budete každý kralovat.“

Všichni byli spokojeni. — Hvězdář, jak bylo po svatbě, poslal si pro svého tatíčka domů. Tatíček přijel a byl rád, že se jeho synové stali panovníky, každý ve svém kraji. Z jara býval u lataře, v létě u pobery, na podzim u myslivce a v zimě u hvězdáře, a všude se mu dobře dařilo až do smrti.