Rubriky
Pohádky na dobrou noc

O třech přadlenách 

Byla jedna chudá vdova a měla jen jednu dceru, a té říkali Liduška. A že neměly žádných polí, ba ani jediné kravičky, živily se přádlem. Liduška byla sice velmi hezké a způsobné děvče, ale měla do sebe tu chybu, že byla náramně líná; a kdykoli měla sednouti ke kolovratu, dala se vždycky do pláče, a když ji matka přece tomu přivedla, nestálo to její přádlo ani za řeč. Ale jednou to matku již omrzelo, i rozhněvala se a dala jí pohlavek. Tu se dala Liduška do náramného pláče a nářku, až to bylo venku na tři hony slyšeti. 

V tu chvíli jela právě okolo královna, a když ten hrozný pláč uslyšela, dala zastaviti, slezla s vozu a vešla do chaloupky, neboť se domnívala, že se tam nějaké neštěstí stalo. A když viděla Lidušku tak žalostně plakati, ptala se jí: „Co pak ti je, mé zlaté dítě?“ 

„Ach, ouvej! maminka mě bila!“ 

Královna se obrátila k matce a pravila: „Proč pak biješ to ubohé děvče?“ 

Matka se zarazila a nevěděla, co hned na to odpověděti; neboť se za to před královnou styděla, že dcera její jest tak líná. 

„Ach, milostivá paní královno! mám s tou holkou hrozný kříž, neboť mi nechce nic jiného do ruky vzíti, nežli to přádlo, a seděla by při kolovratu celé dni a celé noci. A dnes jsem se již na to rozzlobila a dala jsem jí pohlavek, a proto tak náramně pláče.“ 

Královně se to děvče velmi zalíbilo, neboť byla veliká milovnice přádla. I pravila matce: „Já vám povím, matko, když vaše dcera tak ráda přede, dejte mně ji s sebou, já se o ni postarám. Já mám doma v zámku dosti překrásného lénu; a když bude u mne tak pilná, jako doma, slibuji, že toho nebude litovati.“ 

Matka byla tomu ze srdce ráda, a královna vzala hned dceru s sebou a odvezla ji do svého zámku. 

Když do zámku přijely, vzala královna Lidušku za ruku a vedla ji do třech pokojů. Ty byly plny lénu, od podlahy až do stropu, a ten byl tak krásný, že se lesknul jako stříbro a zlato, a měkkounký, jako nepředené hedbáví. I pravila královna děvčeti: „Buď jen tedy pilná, má zlatá dceruško, a když mi všecek ten len spředeš, dám ti svého syna za manžela a budeš královnou.“ 

Na to dala královna přinésti drahý, překrásný kolovrat; ten byl ze slonové kosti a péra na něm byla zlatá; a k tomu velikánský koš civiček ze žluté, voňavé třtiny, a nechala ji v tom jednom pokoji samotnu. 

Když královna odešla, sedla si Liduška k oknu a dala se do žalostného pláče; nebo kdyby sto let, od rána do večera a od večera zas až do rána pilně předla, nebylo by jí lze všecek ten len sepřísti, co ho tu bylo. A co pak teprv ona, kteráž i bez toho tak nerada předla! I seděla tedy a plakala celou noc a druhý den až dopoledne, a nehnula ani rukou ani nohou. 

Když bylo poledne, přišla se královna podívat, moc-li už Liduška upředla, a velmi se tomu podivila, vidouc, že nebylo lenem ještě ani hnuto. Ale Liduška se vymlouvala tím, že se jí po mamince nesmírně stýskalo a že pro pláč ničeho do rukou vzíti nemohla. Královna tomu uvěřila, těšila ji a pravila; „Nestejskej si nic, má dceruško! a buď jen zejtra za to pilnější, abys mého syna dostala a byla královnou.“ 

Když odešla, Liduška si zase k oknu sedla a koukala ven, vzdychla a nedělala zas ničeho až do večera, a zejtra zas ničeho až do poledne. 

O poledni přišla královna a podivila se ještě více a zamračila čelo, vidouc, že se Liduška ještě ani přádla nedotekla. Ale Liduška se zase vymluvila tím, že jí po tom velikém pláči včerejším náramně hlava rozbolela, a že proto nemohla ničeho dělali. Královna byla tím sice spokojena, ale když odcházela, pravila: „Již je čas, abys, Liduško, pracovala, chceš-li dostati mého syna a býti královnou!“ 

Ten den až do večera, a druhý den ráno bylo to zase tak jako ponejprv a podruhé: Liduška si kolovratu zase ani nevšimla; ale seděla u okna a koukala ven. Když již bylo poledne, otevřela královna dvéře; a když viděla, že Liduška zase zahálela, rozhněvala se velice a pravila: „Slyšíš, Liduško, dnes je to již naposledy! jestliže zejtra ještě ničeho nebude upředeno, nejen že syna mého již nikdy nedostaneš, ale dám tebe ještě zavříti do tmavé věže, kde je plno žab, hadů a štírů, a nechám tě tam umříti hladem, abys mě více nepodváděla a nezahálela.“ Na to se královna od ní zlostně obrátila, bouchla dveřmi a odešla. 

Tu bylo teprva Lidušce úzko! studený pot se jí vyrážel na čele, když si na zejtřek pomyslila. Co měla dělati? Nadila si tedy kužel, sedla ke kolovrátku a počla přísti. Ale jak pak jí bylo možná přísti, když byla tak náramně líná! I nechala tedy zase přádla. Dostavila se oknu a plakala hlasem, až jí srdce usedalo, až do samého večera. 

Tu najednou zaklepal někdo na okno; a když se Liduška ohlédla, viděla venku státi tři staré ošklivé babice. Ta jedna měla dolejší pysk tak veliký, že jí až přes bradu visel, ta druhá pak měla u pravé ruky tak široký palec, že jí celou dlaň zakrýval, a ta třetí, ta měla zase pravou nohu až ku podivu tak rozšlapanou, jako by ji byl cepem rozmlátil. Když je tak Liduška spatřila, náramně se jich ulekla a čerstvě od okna uskočila. Ale ty tři babičky se na ni přívětivě usmívaly a kejvaly rukama, aby jen okno otevřela a aby se jich nic nebála. 

„Dobrý večer, krásná panenko!“ pravily, „proč pak tak přežalostně pláčeš?“ 

Liduška si dodala srdce a odpověděla plačtivým hlasem: „Ach, jak pak nemám smutná plakati a sobě naříkati, když mám všecek ten len, co ho tu v tom pokoji vidíte, a ještě dva takové pokoje plničké, od země až do stropu, sepřísti!“ Tu vypravovala babičkám všechno, co se jí přihodilo, i také to, že jí královna slíbila, až ten len všecek sepřede, že jí dá svého syna za manžela a že bude královnou. „Ale co pak je mi to plátno,“ doložila, „když ho ani do smrti sepřísti nemohu!“ 

Babičky se usmívaly a pravily: „Víš-li co, panenko, jestli nám připovíš, že nás pozveš na svatbu a že nás u stolu vedle sebe posadíš a že se před hosty za nás nebudeš styděti, tedy ti všecek ten len sepředeme, dřív nežli se naděješ.“ 

„I všecko, všecko vám udělám, co jen chcete,“ odpověděla Liduška radostně, „jenom se honem do toho dejte.“ 

Tu vlezly ty tři babičky oknem do pokoje, poslaly Lidušku spat a daly se do toho milého lénu. Ta s tím širokým palcem táhla vlákno, ta s tím dlouhým pyskem ho lízala a hladila, a ta s tou placatou nohou šlapala na podnožku a točila kolem; i šlo jim to, jako když prší. A když ráno počalo svítati a Liduška vstala, viděla velikánskou hromadu krásné, rovné a tenounké příze na cívičkách, až se srdce smálo, a v lénu již takovou díru, že se pohodlně do ní schovati mohla. Tu daly ty babičky Lidušce s Pánem Bohem, přislíbily jí, že na večír zase přijdou, a v tichosti oknem odešly. 

V poledne přišla se královna podívat, jestli Liduška zase nezahálela. A když spatřila tu hromadu překrásné příze, podivila se velmi, čelo se jí vyjasnilo, i pochválila Lidušku za její pilnost. 

Jak se večír šeřiti počalo, stály již babičky zase u okna, a děvče jim s radostí otevřelo. A tak to bylo každou noc: večír přišly a ráno zase odešly; a co zatím Liduška spala, ubývalo v pokoji lénu pořád víc a více, až byl konečně ten jeden pokoj docela prázden. A pokaždé, když se v poledne královna přišla podívat, mnoho-li zase Liduška napřadla, nemohla se dost nadiviti té krásné přízi a Lidušku nachváliti za její pilnost, a často říkávala: „Mé zlaté dítě! jak jsem já ti dělala křivdu!“ 

Již se daly babičky i do druhého pokoje a již byl pomalu i tento vyprázdněn; tu počala královna dělati přípravy ku svatbě. A když již bylo ve třetím pokoji lénu na mále, děkovala Liduška srdečně babičkám, že jí tak pomohly; a babičky jí pravily: „Jenom nezapomeň, panenko, na to, cos nám slíbila, a uhlídáš, že budeš tomu ráda.“ 

A když byl již všecek ten len ze všech tří po kojů až na poslední vlákno vypředen, bylo již také všecko ku svatbě připraveno, a mladý král měl veliké potěšení ze své mladé, krásné a pilné nevěsty, a řekl jí: „Žádej ode mne, co chceš, a všecko obdržíš.“ 

Tu si vzpomněla Liduška na ty tři babičky a pravila: „Mám doma tři staré tetičky, jsou sice velmi chudé a sprosté, ale udělaly mně mnoho dobrého; dovol, abych je pozvala na svatbu.“ A mladý král i královna dali k tomu své povolení. 

A když již bylo v den svatební a hosté chtěli sedati za stoly, tu se najednou otevřely dvéře, a ty tři babičky, po starodávnu až kupodivu směšně oblečeny, vyhrnuly se do pokoje. Jak je nevěsta spatřila, hned jim běžela vstříc a přivítala je radostně: „Vítám vás, milé tetičky! vítám vás! pojďte a posaďte se tu za stolem vedle mne.“ 

Hosté hleděli jeden na druhého a byli by se dali rádi do hlasitého smíchu, kdyby se byli nebáli krále; a král i královna začervenali se jako pivoňka, ale nesměli Lidušce ničeho říci, protože jí k tomu dali své povolení. 

Když bylo při obědě, kladla Liduška sama babičkám jídla na talíře, nalívala jim pití a pobízela je : „Jezte a píte, mé milé tetičky! vy jste mně velmi mnoho dobrého udělaly.“ 

A když již bylo po obědě a hosté vstávali od stolu, přistoupil mladý král k té první babičce s tou širokou nohou a ptal se jí: „Ale prosím vás, milá babičko! od čeho pak máte tak širokou nohu?“ 

„Od předení, panáčku, od předení.“ 

I šel té druhé babičce s tím placatým palcem: „Ale řekněte mně, milá babičko! od čeho pak máte tak placatý palec?“ 

„Od předení, panáčku, od předení.“ 

I obrátil se té k třetí babičce s tím dlouhým pyskem až přes bradu, a řekl jí: „Ale milá babičko! od čeho pak vy máte tak dlouhý pysk?“ 

  „Od předení, panáčku, od předení,“ odpověděla babička. 

Když to ten mladý král uslyšel, ulekl se toho náramně; a hned tu nařídil své krásné paní, aby se mu do smrti více žádného přádla nedotýkala, aby taky nedostala takovou placatou nohu a takový široký palec a tak ošklivý dlouhý pysk až přes bradu. 

Zatím se ty tři babičky z pokoje ztratily a žádný nevěděl, kam se poděly. Ale Liduška, kdykoli si potom na ně vzpomněla, pokaždé je v duchu žehnala, a také jak živa žádná manželka tak ráda a věrně nezachovávala, co manžel nařídil, jako mladá královna tu královu zápověď.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.