Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Lesní žínka

Bětuška byla mladičké děvče; matka její byla vdova a neměla svého jmění více než roztrhanou chaloupku a dvě kozy, ale Bětuška byla přece vždycky veselá.

Od jara do podzimu pásávala kozy u březiny. Vždy, když šla z domu, dávala jí matka do mošničky krajíček chleba a vřeténko, přikazujíc: ať je plné! Poněvadž kužele neměla, obtočila jí len okolo hlavy. Bětuška vzala mošničku a vesele cestou zpívajíc, poskakovala za kozami k březině.

Když tam přišly, šly kozy po pastvě, Bětuška sedla pod strom, levou rukou tahala s hlavy vlákna a pravou spouštěla vřeténko, že jen tak po zemi frčelo. A při tom si zpívala, až se les rozléhal; kozenky se pásly.

Když ukazovalo slunce na poledne, odložila vřeténko, zavolala na kozy, a dala jim po kousku chleba, aby jí nezaběhly, zaskočila si do lesa pro trochu jahod, nebo jiného lesního ovoce, jaké právě bylo jako pamlsek měla ke chlebu. Když se najedla, poskočila si, ruce založila a zpívajíc tancovala. Sluníčko se skrze zelení stromů na ni smálo a kozičky ho více si v trávě myslily: „To máme veselou pastušku!“ Po tanci zase pilně předla, a večír, když domů hnala, nikdy jí matka nelála, že vřeténko nese prázdné.

Jedenkrát, když dle svého obyčeje, v pravé poledne, po skrovném obědě tanci se chystá tu, kde se vezme, tu se vezme, stojí před ní překrásná panna. Roucho má bílé, tenounké jak pavučinku, od hlavy k pasu splývají jí vlasy zlaté barvy a na hlavě má věnec z lesních květin. Bětuška ztrnula.

Panna se na ní usmála a povídá líbezným hlasem: „Bětuško, ráda tancuješ?“ Když panna tak pěkně k ní promluvila, Bětušku strach opustil; odpověděla: „Oh, já bych celý den tancovala!“

„Pojď tedy, zatancujeme si spolu; já tě naučím!“ tak řekla panna, sukni si po boku vykasala, Bětušku obejmula a začala s ní tancovat. Jak se v kolo pustily, ozvala se jim nad hlavami tak líbezná hudba, že se Bětušce srdce v těle rozehrálo. Hudebníci seděli na březových větvích, v černých, popelavých, hnědých i měnivých fráčkách. Byl to sbor vybraných hudebníků, jenž se na pokynutí krásné panny sešel: slavíci, skřivánkové, pěnkavy, stehlíci, zvonkové, drozdi, kosi i sedmihlásek velice umělý.

Líčka Bětušce hořela, oči jí svítily, zapomněla na úkol a na kozy a jen se dívala na svoji družku, která se před ní, okolo ní v nejluznějších pohybech otáčela, a tak lehounko, že se travička pod její útlou nožkou ani nesklonila. Tancovaly od poledne do večera, a Bětušce nohy neustaly aniž zabolely. Tu krásná panna zastavila krok, hudba umlkla a jak přišla, tak zmizela. Bětuška se ohlédla, sluníčko zacházelo za les; i spráskla rukama nad hlavou, a nahmatavši nespředený len, vzpomněla si na vřeténko v trávě ležící, že není plné! Sundala len s hlavy, uložila i s vřeténkem do mošničky, přivolala kozy a hnala je domů.

Nezpívala cestou, ale trpké výčitky si dělala, že se dala té krásné panně omámit, a umínila si, kdyby se jí to mělo ještě jednou stát, že by k ní panna přišla, že ji už nikdy neposlechne. Kozičky neslyšíce veselého zpěvu za sebou, ohlížely se, zdali skutečně za nimi jde jejich vlastní pastuška. I také matka se divila, a dcerky se ptala, zdali je nemocná, že nezpívá?

„I ne, matičko, nejsem nemocná, ale že mně už od samého zpěvu v hrdle vyschlo, proto nezpívám,“ vymluvila se Bětuška, a šla schovat vřeténko i nespředený len. Vědouc, že matka hned přízi nesmotává, chtěla druhý den vynahradit, co první den promeškala, a proto se matce nezmínila ani slovem o krásné panně.

Druhý den jako obyčejně hnala Bětuška zase kozy k březině, ale už si zase vesele zpívala. Přihnala k březině, kozičky se začaly pást, a ona sednouc pod strom, začala pilně příst a při tom si zpívat, neboť při zpěvu práce lepší od ruky odpadá.

Slunce ukazovalo na poledne. Bětuška dala kozičkám po soustu chleba, odběhla si pro jahody, a vrátivši se, začala obědvat a s kozičkami rozprávět. „Ach, kozulenky moje, dnes nesmím tancovat,“ vzdychla si, když po obědě drobty z klína do ruky shrabala a na kámen položila, by si je ptáčkové odnesli. „A proč bys nesměla?“ ozval se tu líbezný hlas, a krásná panna stála před ní, jako by z oblak byla spadla. Bětuška se ulekla ještě víc, než poprvé, a oči zamhouřila, aby ani panny neviděla, ale když panna ještě jednou otázku opakovala, ostýchavě odpověděla: „Ach, odpusťte, krásná paní, já nemohu s vámi tancovat, protože bych zase úkolu nenapředla a matka by mně lála. Dnes, než slunce zajde, musím dohonit, co jsem včera zameškala.“

„Pojď jen tancovat: než slunce zajde, pomoc se ti najde!“ řekla panna, sukni vykasala, Bětušku obejmula, v březových větvích sedící hudebníci začali hráti a tanečnice pustily se do kola. A ještě luzněji krásná panna tancovala. Bětuška mohla na ní oči nechat, zapomněla na kozy i na úkol.

Konečně ustala tanečnice, hudba umlkla, slunce bylo na sklonku. Bětuška spráskla rukama nad hlavou, kde obtočen byl nespředený len, a dala se do pláče. Krásná panna sáhla jí na hlavu, len smekla, otočila okolo kmenu tenké břízy, uchopila vřeténko a začala příst. Vřeténko jen tak po zemi frčelo, vůčihledě rostlo a než slunce zašlo za les, byla příze všecka spředena, i ta, které Bětuška včera nebyla dopředla. Plný potáč dávajíc děvčeti do ruky, promluvila krásná panna: „Motej a nereptej, pamatuj si moje slova motej a nereptej.“

Po těch slovech zmizela, jako by se byla pod ní zem slehla. Bětuška byla spokojena a myslila si cestou: „Když je tak hodna, to budu s ní zase tancovat, jestli ještě přijde.“ Zpívala si zase, aby jí kozičky vesele kráčely. Ale matka ji mrzutě přivítala: chtíc mezi dnem přízi smotat, viděla, že je vřeteno neplné, a proto byla nevrlá. „Což jsi včera dělala, že jsi nespředla úkolu?“ domlouvala jí matka. “Odpusťte, matko, trochu jsem si zatancovala,“ řekla Bětuška zkroušeně a ukazujíc matce vřeténko, dodala: „dnes je za to přeplné.“ Matka umlkla, šla koz podojit, a Bětuška vřeténko uložila. Chtěla matce příhodu svoji povědět, ale myslila si zase: „ne, až jestli ještě jednou přijde, pak se jí zeptám, co je zač, a matce povím.“ Tak si umyslila a mlčela.

Třetí ráno, jako obyčejně, hnala kozy k březině; kozy začaly se pást, a Bětuška sedla si pod strom a začala zpívat a příst.

Slunce ukazovalo na poledne; Bětuška odložila vřeténko do trávy, dala kozkám po soustu chleba, nasbírala jahod, naobědvala se, a drobty dávajíc ptáčkům, pravila: „Moje kozulenky, dnes vám zatancuju!“ Poskočila, založila ruce a už chtěla zkoušet, zdali dokáže tak pěkně tančit jako krásná panna: tu však ona sama před ní stála. „Spolu půjdeme, spolu!“ pravila k Bětušce s usmáním a chopila ji; v samé okamžení hudba nad hlavami jim zazněla, a panny letným skokem v kole kroužily. Bětuška zapomněla na vřeténko i na kozy, nic neviděla než krásnou pannu, jejíž tělo jako vrbový proutek na vše strany se prohýbalo, nic neslyšela, než hudbu líbeznou, po které jí nohy samy skákaly. Tancovaly od poledne do večera.

Tu panna ustala a hudba umlkla. Bětuška se ohlídla, slunce bylo za lesem. S pláčem spráskla rukama nad hlavou, a obrátíc se po neplném vřeténku, naříkala, co jí matka řekne. „Dej mi svoji mošničku, já ti vynahradím, co jsi dnes promeškala!“ řekla krásná panna. Bětuška jí mošničku podala a panna na okamžik zmizela a potom zase Bětušce mošničku podala, řkouc: „Ne teď, doma na to hleď!“ a tatam, jako by ji vítr odvál.

Bětuška se bála hned do mošničky kouknout, ale na půl cestě jí to přece nedal ; mošnička byla tak lehká, jako by v ní pranic nebylo, musila se po dívat, jestli ji panna neošidila. A jak se lekla, když viděla, že je mošnička plná březového listí! Tu se teprve dala do žalostného pláče, dělajíc si výčitky, že byla tak lehkověrná. Ve zlosti vyhodila přehršlí listí ven a chtěla mošničku vyklopit, ale pak si my slila: „podestelu to kozičkám,“ a nechala něco listí v mošničce. Bála se skoro domů jít. Kozulenky nemohly zase svoji pastušku poznat. Matka čekala na prahu plna úzkosti.

„Pro Bůh, děvče! jakýs to potáč příze mi včera domů přinesla?“ byla první její slova. „Proč? „ úzkostlivě se ptá Bětuška. „Když jsi odešla ráno, jdu motat; motám, motám, potáč ustavičně plný. Jedno předeno, dvě, tři předena — potáč plný. Jaký zlý duch to předl! rozzlobím se a v tom okamžení příze s vřeténka zmizne, jako by ji sfoukl. Pověz mi pak, co je to?“ Tu se Bětuška přiznala a začala o krásné panně vypravovat.

„To byla lesní žínka!“ zvolala matka ustrnulá, „okolo poledne a půlnoci lesní žínky své rejdy provádějí. Že jsi pak mi to neřekla: kdybych byla nereptala, mohla jsem mít příze plnou světnici.“ Tu si vzpomněla Bětuška na mošničku, a připadlo jí, že by snad přece něco mohlo pod tím listím být.

Vyndá s vrchu vřeténko i len nespředený, nahlídne ještě jednou, a „podivte se, matko!“ vzkřikne. Matka nahlídne a spráskne rukama. Březové listí obrátilo se ve zlato! „Ona mi kázala: ne teď, doma na to hleď, ale já neposlechla!“ „Štěstí, že sis nevyklopila celou mošničku!“ mínila matka.

Ráno šla sama podívat se na místo, kde Bětuška přehršlí listí vyhodila, ale na cestě leželo jen svěží březové listí. Než bohatství, co si Bětuška domů přinesla, i bez toho bylo dosti velké. Matka koupila statek, měly mnoho dobytka, Bětuška měla krásné šaty, nemusila kozy pást ale cokoliv měla, jakkoliv byla veselá a šťastna, přece jí nic takovou rozkoš nepůsobilo, jako tanec s „lesní ženkou“. Často si do březiny zašla, vábilo ji to tam, přála si, kdyby krásnou pannu viděla, ale nikdy více ji nespatřila.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.