Jednou večer se šly tři sestry koupat k jezeru. Když si dosyta zaplavaly a vody si užily, vylezly na břeh. Dvě starší se začaly oblékat, ale nejmladší sestra Lenka jen natáhla ruku ke své košilce, něco na ni zle zasyčelo. Podívala se lépe na svou košilku a to užovka jí vlezla do rukávu.
„Běž pryč!“ vykřikla dívka zoufale na hada. „Půjdu, ale musíš mi slíbit, že si mne vezmeš za manžela!“ odvětila dívce užovka lidských hlasem. „Řekni ano, sestřičko! To je přece skvělý ženich pro tebe!“ smály se jí sestry a utíkaly k domovu a Lenku nechaly samotnou na břehu jezera.
Blížila se tma a slunce už zapadalo za kopečky. Lenka se začínala bát, ale bez košilky se domů vrátit nemohla. I začala hada úpěnlivě prosit: „Užovko milá, dej mi, prosím, mou košilku! Bojím se, bojím černé tmy!“
Ale užovka si vedla svou: „Musíš mi slíbit, že se staneš mou nevěstou!“
„Tak tedy dobrá,“ vykřikla zoufale Lenka, „ale už mi vrať moji košilku!“
Užovka vylezla z rukávu a Lenka se rychle oblékla a běžela domů za sestrami.
Druhý den ráno seděla Lenka u okénka, zpívala si písničku a předla přízi. Na žádnou užovku už si ani nevzpomněla. Najednou ale uslyšela hadí syčení. Vykoukla z okénka na dvůr a hrůzou oněměla. Nemohla svým očím uvěřit. Dvůr byl plný užovek.
Tři největší a nejtlustší se doplazily až na práh chalupy a skulinou pod dveřmi proklouzly dovnitř. Lenka vyběhla ze světnice a rychle se schovala do komory, kde se schovala v koutě a celá se strachy roztřásla.
Užovky předstoupily před její rodiče a pravily: „Jsme poslové krále jezerních vod. Vaše dcera slíbila našemu králi svou ruku. Ustrojte tedy svou nejmladší dceru!“
„Co si máme počít? Nechceme naši milovanou dceru dát plazovi, i když je to král vod. Ale děvče dalo své slovo,“ pravili rodiče. Byla u nich právě na návštěvě stařena ze sousedství. Potichu pošeptala rodičům: „Užovky nepoznají pravou nevěstu. Dejte jim místo ní bílou husu!“
I poslechli rodiče rady stařeny. Donesli bílou husu a pravili hadím poslům: „Tady vám neseme naši nejmladší dceru. Můžete ji odvést vašemu králi.“
Užovky posadily bílou husu do koryta a vezly ji ze dvora pryč. V tom uslyšeli kukačku, jak na ně volá: „Ku-ku, ku-ku. Husu vyvdali, děvčinu schovali! Ku-ku!“
Užovky v ten ráz byly zpět v chalupě. Začaly syčet a pištět, aby jim okamžitě pravou nevěstu přivedli. Ale stará sousedka zašeptala otci a matce: „Vyvdejte jim bílou ovečku!“
Rodiče přivedli z pastviny bílou ovečku. „Tady je naše dcera. Srdce nám puká, že od nás odchází. Odveďte ji jezernímu králi!“
Užovky vzali bílou ovečku a vedli si ji vesnicí, když tu na ně znovu zakukala kukačka: „Ku-ku, ku-ku! Ovečku vyvdali, děvčinu schovali! Ku-ku!“
Poslové jako velká voda vpadli do chalupy a zlostně syčeli: „Vydejte nám pravou nevěstu. Tato není ona!“ Stará sousedka i potřetí poradila: „Dejte užovkám bílou kravku.“ Přivedli tedy z chléva bílou kravku a dovedli ji poslům.
Užovky vedly bílou kravku přes celou ves, až došly na její samý konec. A tu uslyšely opět volat kukačku, která seděla na nedalekém keři: „Ku-ku, ku-ku! Kravku vyvdali, děvčinu schovali! Ku-ku!“
Poslové vrazili do chalupy: „Třikrát jste se nás pokusili oklamat. My jsme k vám přisli v dobrém a vy na nás takhle?“ syčely užovky jedna před druhou.
„Ještě jednou nás oklamete a zle se vám povede!“
Když Lenka uslyšela ta slova, vyšla z komory a pravila: „Máte pravdu, milí poslové, dala jsem vašemu pánu slib a ten také dodržím! Odveďte mne, prosím, k mému ženichovi!“
Hadí poslové se plazí vesnicí a za nimi kráčí smutná Lenka. A kukačka letí za nimi a volá svou kukaččí řečí: „To je ta nevěsta, jako jedle urostlá, celá se krásou skví, vlasy má z hedvábí!“
Brzy přišli k jezeru. Tu se voda v jezeře rozestoupila a z ní vyšel statný a krásný jinoch v bohatém oděvu a pravil: „Jsem tvůj ženich! Mé jméno je Žaltis. Pro všechny lidi na zemi jsem jen užovka, ale pro tebe, má nevěsto, jsem shodil hadí kůži, tobě jediné jsem prozradil své jméno. Budeš mě mít ráda, nevěsto moje?“
„Budu ti milující a věrnou ženou. To ti slibuji!“ pravila Lenka a odešla se ženichem do vodní říše.
Uplynulo devět let a Lenka porodila králi dva krásné syny a jednu dcerušku. Žilo se jim krásně. Děti byly hodné a zdravé a Žaltis byl pro Lenku milujícím manželem. Ale i tak se Lence stýskalo po domovu. Však tolik let neviděla ani své rodiče ani své sourozence.
I prosila muže: „Dovol mi, Žaltisi, navštívit moje rodiče, abych jim mohla vnoučata ukázat.“ Ale ten nechtěl o ničem ani slyšet. Ale Lenka se nedala a svého muže stále přemlouvala.
„Nu dobrá, pustím tě na zem. Ale pamatuj, déle než devět dní tam nezůstávej. A když se budeš vracet zpět, nesmí jít nikdo s vámi k jezeru. Jak přijdeš ke břehu, zavolej: Živ- li je můj předrahý, vzduj se, vodo všemocná, a z hlubiny pěno bílá vyjdi. Mrtev je-li však můj miláček, temný vír ať s vodou si pohrává, nad vlnou nechť zatančí mi pěna rudá, krvavá!”
Otočil se ke svým dětem a pravil jim: „A vy, dětí mé vlastní, dejte mi své slovo, že žádnému člověku nebudete o našem světě nic vyprávět!“ Děti slíbily. Žaltis se tedy proměnil v užovku a vynesl ženu s dětmi na jezerní břeh.
To bylo v chalupě radosti, když se Lenka objevila před svými rodiči i se svými dětmi! Nemohli se sebe navzájem nabažit. Ale sousedé si mezi sebou povídali klebety, že prý se užovčice s užovčaty vrátila. Aby je snad tak neštěstí potkalo. To bratry Lenky velmi rozzlobilo a svou sestru přemlouvali, aby se svého muže zřekla a s nimi v chalupě zůstala, že ji před ním ochrání.
Ale Lenka nechtěla. Milovala svého muže a děti o otce oloupit nechtěla. I pravila jim: „Nepřijde-li manžel za mnou, sama si ho, až přijde čas, z vod jezerních zavolám.“
Bratry velice zajímalo, jak Lenka svého muže zavolá. Ale ta jim tajemství nevyzradila. I poradila jim stařičká sousedka, že nepoví-li matka, určitě poví její děti.
A tak se vydali bratři pást koně a vzali nejstaršího synovce s sebou. Koně pustili na pastvu, zapálili oheň a začali se svého synovce vyptávat, jaké jméno má jejich otec a jak jej mohou z jezerních vod přivolat. Ale chlapec jim nic neprozradil, ani i když si odpověď vynucovali bitím. A tak se bratři rozhodli, že zkusí štěstí s mladším synovcem.
Když se vrátili, ptala se Lenka svého syna od čeho má zarudlé oči. Ale nepřiznal matce, že od pláče. I když se jej znovu ptala, zda mu strýci neubližovali, jen stroze odpověděl: „Od ohně, má drahá matko, mi oči zrudly!“
Druhého dne vzali bratři s sebou pást mladšího synovce, ale odpovědi se také nedočkali. Když se vrátili, pohlédla Lenka na svého druhého syna a také se ho ptala, od čeho má tak zarudlé oči. A zda mu strýcové na pastvě neubližovali. „Celý den jsem si ani chvíli neodpočinul. Hlídal jsem koně, od toho mám tak rudé oči!“ lhal matce i druhý syn.
Třetí den se bratři také vypravili na pastvu a tentokrát s sebou vzali svou neteř. Bylo to milé a velmi hodné děvče. Nikdo jí nikdy ani slovem neublížil. A tu se jí začali bratři vyptávat.
„Nic nevím,“ odpovědělo děvče a upřelo oči do země. Bratři jí pohrozili proutkem. Celá se zachvěla, zbledla a všechno oběma bratrům vypověděla.
To právě strýčkové potřebovali. Ještě jí pohrozili, že se nesmí matce ani slovem zmínit o tom, jaké tajemství jim prozradila. Odvedli ji domů a sami se vydali k jezeru, aby provedli na svém švagrovi čin ze všech na světě nejhorší – vzali mu život.
I v ten samý okamžik se Lence srdce sevřelo a úporná bolest jí projela hrudí. Měla podezření, že její bratři něco zlého provedli. Sbalila své děti, aby se mohla nazpět za svým manželem vydat. Ve vratech se rozloučila se svými rodiči, bratry a sestrami a nikomu nedovolila, aby je šel vyprovázet k jezeru.
Když došli k jezeru, zavolala: „Živ- li je můj předrahý, vzduj se, vodo všemocná, a z hlubiny pěno bílá vyjdi. Mrtev je-li však můj miláček, temný vír ať s vodou si pohrává, nad vlnou nechť zatančí mi pěna rudá, krvavá!“
I rozvlnila se jezerní voda. Ale na vlnách se neobjevila pěna jako mléko bílá, ale rudá jako krev! A ze dna jezera se ozval hlas: „Zlá lidská ruka mne zahubila! Proč jsi, dcero má rozmilá, otce svého zradila?“
Lenka se hořče rozplakala. Otočila se ke svým dětem a pravila jim: „Nemáte už svého milovaného otce a já ztratila svého manžela. Ve vodní říši už nejsme vítáni a s ničemnými vrahy nebudeme žít pod jednou střechou. Ať se stane tak, jak řeknu! Synáčkové moji chrabří, že jste pevně v slovu stáli, v dub a jasan rovný se proměňte! Ty má dcero, jsi otce zradila, ty v osiku vylekanou se proměníš, listím věčně třepotej! A ze mne ať temná jedle se stane!“
A jak pravila, tak se také stalo. A od těch časů roste na zemi jedle, dub, jasan a osika. Jako truchlící vdova sklání jedle k zemi své větve. Sotva lehký vánek zavane, chvějí se drobné lístky osiky, jako by se třásly strachem. A dub i jasan mají kmeny silné a pevné jako věrné lidské srdce. Proč tomu tak je, ví jen ten, kdo slýchal od dědů pověst o ubohé Lence a jejich dětech.