Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Švec a čert 

Jednou byl jeden švec, a ten měl takovou nouzi, že se nemohl svým řemeslem ani vyživit, ani své synky vychovat. I dal se tedy zapsat čertovi s celou svou krví, s ženou i s dětmi, ačkoli to nerad udělal. A když už byl zapsán, tož se ho ptá ten čert: „No, co včil (nyní) za to chceš?“ A švec mu povídá: „Jářku, dej mně tak moc peněz, co bych sám se mohl vyživit a vychovat ty své děti.“ Čert mu to rád přislíbil a přinášel mu každý den pět rýnských (zlatých). A to bylo právě v tu dobu, kdy chodil Pánbůh se svátým Petrem po zemi. 

I přišli také k tomu ševcovi, co se dal čertovi zapsat, když se už počalo smrákat; švec nevěděl, kdo jsou a odkud jsou, a ptát se jich ostýchal, protože viděl, že jsou to až tuze hrzké (vzácné) osoby. 

Oni žádali noclehu, a švec jim ho s velikou ochotou přislíbil. Žena jeho jich dobře uctila, připravila jim dobrou večeři, po večeři ustlala jim pořádně lůžko, a sama si lehla ven na předsíňku. Ráno vstala brzo a uchystala jim snídaní, jak se patří. 

Když se nasnídali a byli na odchodě, ptá se Kristus Pán: „Co jsme dlužni?“ Švec nato: „Eh — nic.“ A Kristus Pán: „No snad přece něco!“ A švec zase: „No tedy, když přece něco, tož bych rád, aby se mně tato trojí věc vyplnila: první, kdo si na tu mou usmolenou třínožku lapne (prudce dosedne) kde já sedávám, když látuji (spravuji) nějaké děravé boty, aby i s ní zůstal jako přikovaný, dokud já chci; potom, kdo se na mě z venčí oknem podívá do jizby, aby od toho okna nemohl odejít, až bych já tomu chtěl a naposledy, kdoby mně v zahradě z mé trnky (švestka strom) karlata (švestka plod) třásl, nebo koňárem (ulomená větvička) tam ty hrušky třepal, aby se od ní nemohl hnout, dokud bych já nechtěl.“ 

A syn Boží řekl: „Stane se ti, jak si to žádáš.“ I odešel a svátý Petr s ním. 

Když už vypršel ševcovi čas, tož si přišel pro něho čert, řka: „Ševče, včil půjdeš se mnou do pekla, pohled, že už je čas.“ Na to švec: „Vida, vida, ale počkej, až povečeříme, a zatím si odpočiň tady na třínožce!“ 

Čert nedal se dlouho pobízet, lapl si hned, aby svým požadavkům hověl. A švec chystal se po večeři s manželkou i s dětmi do pekla. A tož když už byli všichni se vším hotovi, volal na čerta, aby už šel. Čertisko vstává, vstává, křiví se všelijak, až ho všecko bolí, jenom aby se mohl odtrhnout, ale — nejde to. A tož křičí na milého ševče: „Brachu, tady po čertech pálí. Pomoz mně tedy a pust mne juž přece, pust! já ti ještě něco času přidám.“ A švec: „Když mně přidáš, tož mně přidáš, jdi si.“ A tož mu přidal čert ještě sedm let. 

A když těch sedm let už vypršelo, přiběhlsi zase čert pro svého ševče; ale už nešel do jizby, jenom z venčí oknem se tam dívala klepaje na okno, volal: „Ševče, už jsem zas tu protebe, připrav se; však už víš, kam máš jít.“ Milý švec právě šil botu a žena dělala večeři. A když uslyšel a uviděl čerta, řekl mu: „Eh, počkej jenom trochu, až povečeříme.“ 

Čert tedy čekal venku na ševče. A tož když už povečeřeli a na cestu se připravili, povídá švec: „No, čertíčku, pojď! jsme už hotovi.“ 

Ale milý čert nemohl nijak od okna, měl nožiska jako přikována. A vida zlou a zlou, dal se do prošení: „Pusť mne, bratříčku! přidám ti raději ještě času.“ A švec: „Když mně přidáš, tož mně přidáš, jdi si! Ale to ti povídám, jak mně přijdeš po třetí, když nebudu hotov, a až se připravím, zas ty nebudeš budeš chtít jít, pak si mne nežádej! Já nechci býti tvým bláznem.“ Čert mu zase přidal sedm let a odešel sám domů. 

A když zase těch sedm let vypršelo, přišel si zase čert pro svého ševče a vkročil hned do jizby. Tu švec na něho s dobrou: „Dobře, dobře, že jdeš; právě nám včil dozrálo ovoce, které tuze dobře chutná; zaskoč si tam do mé zahrady a natřes si trnek nebo otřep hrušek, jak moc chceš, čím víc, tím lip; má stará jich nabeře do velkého uzlu, abychom měli, čím se na cestě občerstvit; ty si dozajista také rád vezmeš.“ 

Tu si čert poskočí a běží přes prkno do zahrady a třepe trnkou, až i všecko listí i haluzí opadalo a jen holý kmen zůstal. Zatím se švec se svými při chystal a volá na čerta: „No, ty nám pěkně vyvádíš ! Snad nechceš celý strom s sebou vzít? Vždyť jsem ti přece povídal, abys jen trnky střásal, a ty tady řádíš jako v pekle. Pojď raději už do pekel! Jsem připraven se svými.“ 

Milý čert ode kmene casnoval (škubal) sebou sem tam, ale ani hnout. A tu švec na něho zhurta: „Neřekl jsem já tobě, jestli přijdeš, když nebudu hotov, a až se připravím, jestli nebudeš chtít už odejít, aby sis mne nežádal? já chci jít, a ty nechceš; myslíš, že já jsem tvůj blázen? I počkej!“ 

A tož běží milý švec do jizby, vezme potěh, a s ním honem na čerta, a jak ho mydlí, tak ho mydlí; čert výská, co může, křičí a píská, co mu hrdlo stačí, až se lidé z celé dědiny sbíhali. Jak se divili, když vlastníma očima viděli, jak švec čertovi smolí záda. Když ho už dost zmaloval, tak že chudák ani čertovi nebyl podoben, pustil ho: „Jdi, jestli tě v pekle poznají.“ 

A čert s radostí utíkal domů, jak by prášil, sám, a ševcovi dal už na vždycky pokoj. 

Před smrtí poručil si švec, až ho pohřbí, aby mu dali tu zástěru, kterou nosil; a tož mu ji tam dali. Sotva zemřel, již šel k nebi, a přijda tam, tloukl na bránu nebeskou, aby mu otevřeli. I odemyká svatý Petr svým klíčem bránu, prohlíží osobu a povídá: „O ševče, ty tady místa nemáš! Odejdi pryč! Co jsi sobě vyvolil, toho se ti dostalo. Kdybys byl vyvolil království Boží, byl bys ho měl.“ To řekl a zamknul bránu. 

Švec ale sám sobě: „Co včil dělat?“ Usmyslil si, jít zrovna do pekla. 

Jak ho čerti viděli z daleka se hnáti, začali na sebe volat a křičet: „Švec běží sem! Honem zavřeme vrata; nepouštějme sem ševče, sic nás všecky vyžene z pekla!“ 

Švec bušil dost, ale nadarmo. Když ho tedy ani do pekla pustit nechtěli, šel zase na svátého Petra do nebe. Svatý Petr odemknul, podíval se na něho a povídá: „Pro tebe dokonce není tady místa; marně, hledáš!“ A tož chudák švec zase do pekla, a čerti zase křičeli: „Jenom toho ševče sem nepouštějte!“ Tedy zase zpátky na svátého Petra. A když svátý Petr klíčem bránu odemknul, milý švec jedním šustem vhodil svou usmolenou zástěru do nebe a povídá: „Když já zde nebudu, nechť je tam aspoň má zástěra!“ A zase šel k peklu. Ale tam se mu žádný už ani neozval, vrata byla zavřena a všecko uvnitř tichounko. Tož povídá švec sám sobě: „Ještě jednou půjdu na toho svátého Petra.“ 

I šel a bušil zase. Svatý Petr odemkne, a švec mu honem pod rukou podleze a do nebe vklouzne; i roztáhl tam svou zástěru a sedl si na ni. Svatý Petr ho vyhání, aby šel, kam patří; v nebi že místa nemá. Ale švec už jednou seděl a nechtělo se mu od tamtud, i řekl Petrovi: „Vždyť já nesedím na vašem, já sedím na svém!“ 

A tož jde svátý Petr před Krista Pána a vykládá mu to: „Pane, švec nám nechce odtuď ven, a přece místa zde nemá!“ 

Syn Boží ale se nad ševcem slitoval a rozkázal: ,,No, nech ho už, nechť si tam u brány sedí!“ 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.