Švec a čert 

Jednou byl jeden švec, a ten měl takovou nouzi, že se nemohl svým řemeslem ani vyživit, ani své synky vychovat. I dal se tedy zapsat čertovi s celou svou krví, s ženou i s dětmi, ačkoli to nerad udělal. A když už byl zapsán, tak se ho ten čert ptá: „No, co teď za to chceš?“ A švec mu povídá: „Víš co, dej mně tolik peněz, abych se mohl sám vyživit a vychovat ty své děti.“ Čert mu to rád přislíbil a přinášel mu každý den pět rýnských (zlatých). A to bylo právě v tu dobu, kdy chodil Pánbůh se svatým Petrem po zemi. 

I přišli také k tomu ševcovi, co se dal čertovi zapsat, když se už začalo smrákat; švec nevěděl, kdo jsou a odkud jsou, a ptát se jich ostýchal, protože viděl, že jsou to velmi vzácní hosté. 

Požádali o nocleh a švec jim ho s velikou ochotou přislíbil. Jeho žena je dobře pohostila, připravila jim dobrou večeři, po večeři ustlala jim pořádně lůžko, a sama si lehla ven na předsíňku. Ráno vstala brzo a uchystala jim snídani, jak se patří. 

Když se nasnídali a byli na odchodě, ptá se Kristus Pán: „Co jsme dlužni?“ Švec nato: „Eh — nic.“ A Kristus Pán: „No snad přece něco!“ A švec zase: „No tedy, když přece něco, tak bych rád, aby se mi splnila tato tři přání: první, kdo si sedne na mou usmolenou třínožku, na které sedávám, když spravuji děravé boty, aby i s ní zůstal jako přikovaný, dokud já chci; potom, kdo se na mě zvenčí oknem podívá do jizby, aby od toho okna nemohl odejít, dokud bych já nechtěl, a naposledy, kdo by mně v zahradě z mé trnky (švestky) karlata (švestky) třásl nebo koňárem (ulomenou větvičkou) tam ty hrušky třepal, aby se od ní nemohl hnout, dokud bych já nechtěl.“ 

A syn Boží řekl: „Stane se, jak si přeješ.“ I odešel a svatý Petr s ním. 

Když ševcovi vypršel čas, přišel si pro něj čert a řekl: „Ševče, teď půjdeš se mnou do pekla, pohleď, už je čas.“ Na to švec: „Vida, vida, ale počkej, až povečeříme, a zatím si odpočiň tady na třínožce!“ 

Čert se nedal dlouho pobízet a hned si sedl, aby si odpočinul. A švec se chystal po večeři s manželkou i s dětmi do pekla. A když už byli všichni se vším hotovi, volal na čerta, aby už šel. Čertisko vstává, vstává, křiví se všelijak, až ho všecko bolí, jenom aby se mohl odtrhnout, ale — nejde to. A tak křičí na milého ševce: „Brachu, tady po čertech pálí. Pomoz mi tedy a pusť mne už přece, pusť! já ti ještě něco času přidám.“ A švec: „Když mi přidáš, tak mi přidáš, jdi si.“ A tak mu čert přidal ještě sedm let. 

A když těch sedm let už vypršelo, přiběhl si zase čert pro svého ševče; ale už nešel do jizby, jenom zvenčí oknem se tam díval a klepaje na okno, volal: „Ševče, už jsem zas tu pro tebe, připrav se; však už víš, kam máš jít.“ Milý švec právě šil botu a žena dělala večeři. A když uslyšel a uviděl čerta, řekl mu: „Eh, počkej jenom trochu, až povečeříme.“ 

Čert tedy čekal venku na ševče. A když už povečeřeli a na cestu se připravili, povídá švec: „No, čertíčku, pojď! jsme už hotovi.“ 

Ale milý čert nemohl nijak od okna, měl nožiska jako přikována. A když viděl, že je zle, dal se do prošení: „Pusť mne, bratříčku! přidám ti raději ještě času.“ A švec: „Když mi přidáš, tak mi přidáš, jdi si! Ale to ti povídám, jak mně přijdeš potřetí, když nebudu hotov, a až se připravím, zas ty nebudeš chtít jít, pak si pro mě už nechoď! Nechci být tvým bláznem.“ Čert mu zase přidal sedm let a odešel sám domů. 

A když zase těch sedm let vypršelo, přišel si zase čert pro svého ševče a vkročil hned do jizby. Tu švec na něj vlídně: „Dobře, dobře, že jdeš; právě nám teď dozrálo ovoce, které moc dobře chutná; zaskoč si tam do mé zahrady a natřes si trnek nebo otřep hrušek, kolik chceš, čím víc, tím líp; má stará jich nabeře do velkého uzlu, abychom měli, čím se na cestě občerstvit; ty si jistě také rád vezmeš.“ 

Tu si čert poskočí a běží přes prkno do zahrady a třepe trnkou, až všechno listí i větvičky opadaly a jen holý kmen zůstal. Zatím se švec se svými přichystal a volá na čerta: „No, ty nám pěkně vyvádíš! Snad nechceš celý strom s sebou vzít? Vždyť jsem ti přece povídal, abys jen trnky střásal, a ty tady řádíš jako v pekle. Pojď raději už do pekel! Jsem připraven se svými.“ 

Milý čert sebou u kmene škubal sem a tam, ale ani se nehnul. A tu švec na něho zhurta: „Neříkal jsem ti, jestli přijdeš, když nebudu hotov, a až se připravím, jestli nebudeš chtít už odejít, aby sis pro mě už nechodil? já chci jít, a ty nechceš; myslíš, že já jsem tvůj blázen? I počkej!“ 

A tak běží milý švec do jizby, vezme potěh (ševcovský řemen), a s ním honem na čerta, a jak ho mydlí, tak ho mydlí; čert výská, co může, křičí a píská, co mu hrdlo stačí, až se sbíhali lidé z celé vesnice. Jak se divili, když vlastníma očima viděli, jak švec čertovi smolí záda. Když ho už dost zmaloval, takže chudák ani čertovi nebyl podoben, pustil ho: „Jdi, jestli tě v pekle poznají.“ 

A čert s radostí utíkal domů, až se za ním prášilo, sám, a ševcovi dal už navždycky pokoj. 

Před smrtí si švec přál, aby mu do hrobu dali zástěru, kterou nosil; a tak mu ji tam dali. Sotva zemřel, již šel k nebi, a když tam přišel, tloukl na nebeskou bránu, aby mu otevřeli. I odemyká svatý Petr svým klíčem bránu, prohlíží si ho a povídá: „Ó ševče, ty tady místa nemáš! Odejdi pryč! Co sis vybral, to máš. Kdyby sis byl vybral království Boží, měl bys ho.“ To řekl a zamknul bránu. 

Švec si ale povídá: „Co teď dělat?“ Umínil si, že půjde rovnou do pekla. 

Jak ho čerti viděli zdaleka se hnát, začali na sebe volat a křičet: „Švec běží sem! Honem zavřeme vrata; nepouštějme sem ševče, jinak nás všechny vyžene z pekla!“ 

Švec bušil dost, ale nadarmo. Když ho tedy ani do pekla pustit nechtěli, šel zase na svatého Petra do nebe. Svatý Petr odemknul, podíval se na něho a povídá: „Pro tebe tu vůbec není místo; marně hledáš!“ A tak chudák švec zase do pekla, a čerti zase křičeli: „Jenom toho ševče sem nepouštějte!“ Tedy zase zpátky na svatého Petra. A když svatý Petr klíčem bránu odemknul, milý švec jedním švihem vhodil svou usmolenou zástěru do nebe a povídá: „Když já zde nebudu, nechť je tam aspoň má zástěra!“ A zase šel k peklu. Ale tam se mu žádný už ani neozval, vrata byla zavřena a všecko uvnitř tichounko. Tak si švec povídá: „Ještě jednou půjdu na toho svatého Petra.“ 

I šel a bušil zase. Svatý Petr odemkne, a švec mu honem pod rukou podleze a do nebe vklouzne; roztáhl tam svou zástěru a sedl si na ni. Svatý Petr ho vyhání, aby šel, kam patří; v nebi že místa nemá. Ale švec už jednou seděl a nechtělo se mu odtamtud, i řekl Petrovi: „Vždyť já nesedím na vašem, já sedím na svém!“ 

A tak jde svatý Petr před Krista Pána a vykládá mu to: „Pane, švec nám nechce odsud ven, a přece místa zde nemá!“ 

Ale Syn Boží se nad ševcem slitoval a rozkázal: „No, nech ho už, nechť si tam u brány sedí!“