Rubriky
Pohádky na dobrou noc

O Kurentovi

Chodil po světě Kurent, nalezl člověka, sluhu svého, a byl rád, že si bude moci povykládat. Ale člověk byl neveselý jak uviděl Kurenta, začal naříkat: „Zle mi se vede od té doby, co jsem se ti pokořil. Slyš a považ: Měl jsem tři bílé hrady.

První měl kamenné stěny a střechu ocelovou. Tu mi se vdávala sestra a já jí vystrojil svatbu. Byli jsme veselí a utratili jsme ten první hrad. Ale toho mi líto nebylo. Nalezl jsem věrného pobratřence a ubytoval jsem se s ním ve druhém bílém hradě; ten byl ocelový a měl střechu stříbrno.

I žili jsme tu spolu živi vesele a v lásce po sedm let, až mi pobratřenec umřel a já ho s velikou žalostí pěkně pochoval. A tak jsme utratili druhý bílý hrad; ale ani toho mi líto není. Zbýval mi ještě třetí hrad, byl stříbrný a měl střechu zlatou.

Usadil jsem se v něm a nalezl jsem si přítelkyni. Hezká byla, ale lstivá a hanebně mě podvedla. Nutila mě do vína, já se opil a daroval jsem jí svůj poslední bílý hrad. Když měla, co chtěla, znechutil jsem se jí a vyhnala mě z hradu se slovy, že nechce milovati žebráka.

I litoval jsem toho, ale co na plat? Jsem nyní nuzákem a tebe proklínám, že jsi mě donutila k pití vína.“ — Kurent, jak slyšel ty nářky, vzal člověka na milost, objal ho a řekl: „Vidím, že ti není souzeno, abys byl bohatý a v bílých dvorech se procházel, ale proto mne neproklínej, však já také nic nemám krom této haleny — a tu jsem ukradl, a kromě dobrého přítele, bratrance Svatovíta. Nuže pojď, dovedu tě k němu, aby ti něco dal. Má tam tři věci, bez kterých nemůžeš být.

První věc je stará halena: hodíš-li ji na řeku nebo na moře a lehneš-li si na ni, ponese tě jako loď. Druhá věc, kterou tam můj pobratřenec má, je ještě lepší a tobě potřebnější, totiž pravá ruka. Kdo ji dostane, umí všechno lépe dělat než kdo kdokoliv jiný, a lidé mu za práci dobře zaplatí; tři dny bys mohl dělat a čtyři dny odpočívat, a tak až do své smrti. Svatovít té umělé ruky nepotřebuje, i poprosím ho, aby ti ji dal. Ale ani ta umělá ruka ti nepomůže, protože jsi člověk, jemuž je souzeno, aby naříkal. Ale Svatovít, bratranec má ještě jinou, třetí věc, není jí rovné na zemi ani na nebi; té však nikomu nechce dáti, jestli to zázračný kůň Luskošlap. Na tomto koni projíždí se starý Svatovít po jasném nebi sedmkráte sem tam, dokud se nezapotí a veškerých starostí nepozbude na sto let. Svatovít nedovolí nikomu jinému na koni jet, ale ošidíme ho. Sám hlídá svět a nevyspí se; i zazpíváme mu pěkné písně, on usne, a pak budeme hledět, jak bychom toho koně dostali.“

Takto mluvil Kurent a dovedl člověka s sebou k bratranci svému Svatovítovi. Svatovít je rád viděl a jak zjistil, že člověk by jeho věci potřeboval, starou halenu a umělou ruku jemu daroval. Po té mu začali zpívat; a když usnul, přiběhly hospodyně nebeského domu, věštkyně a víly, aby se podívaly, co je hospodáři, že jim ještě dnes nepřišel, a že se na něj zlobily. Ale, když pak uzřely víly člověka, také se rozhněvaly a chtěly ho střelit šípem. Ale pak se jim člověk zalíbil. Potom se obě strany pěkně smluvily a hospodyně vedly Kurenta i člověka do širokých dvorů nebeských, kde místo svící svítí nebeské hvězdy a místo silnice je bílá dráha.

V těch dvorech stály tři náramné stoly: na prvním ležela veliká hromada krup, které věštkyně rukama svýma hrnou z povětří na zem; na druhém leželo množství fialek a zeleného býlí, kterým víly posypávají nebe i zemi, aby se nebe modralo a země zelenala; a na třetím stole byly výborné pokrmy a nápoje, připravené všem vítaným hostům. Za ten stůl hospodyně nebeské Kurenta i člověka posadily a dobře jich uctily. Potom šly do konírny, kde stál ten zázračný kůň Luskošlap, který měl za nápoj nejlepší víno, a za obrok cukr a pšenici. Proto byl také velmi silný a zdatný: když zařehtal, nebem se to rozléhalo, když zadupal, nebe se třáslo, a když běžel po bílé dráze, hustým prachem potáhlo se nebe. Kurent i člověk na toho koně si sedli a jeli na něm sedmkrát sem tam po jasném nebi, až se člověk zapotil a na všecky své lidské starosti zapomněl. Po té dovedli koně zase do konírny a vzali od hospodyní nebeských odpuštění. Když se vrátili do stanu Svatovítova, on ještě spal a měl nepokojný sen, že mu totiž hosté odvedli koně. Na to se probudil a byl rád, vida tu Kurenta i člověka, nebo myslel, že u něho byli neustále. Potom se bratrsky rozloučili, a člověk od té doby byl vesele živ: tři dni pracoval a čtyři dni odpočíval, a když se opil, darovaná halena ho chránila. A potom už nikdy neproklínal Kurenta.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.