Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Co je Víla, Víla je

Jednou v létě šel jistý mládenec do lesa, spatřil na výsluní vedle cesty krásnou pannu bíle oblečenou jak spí. Byla krásná, až z toho oči přecházely.

Nechtěl ji budit, uřízl velkou větev a strčil tiše do země, aby panna byla ve stínu. Ta se potom probudila, a když viděla nad sebou větev a vedle sebe stát mládence, tázala se: 

„Zdali tys mi, mládenče, ten stín udělal?“ 

„Ano, já,“ odpověděl, „bylo mi tě líto, že tě slunce pálí.“ 

„A co chceš za tu svou dobrotivost?“ 

Mládenec se nerozmýšlel, řekl: „Rád bych tě měl za ženu.“ 

,,Dobře, vezmu si tě! ale věz, já jsem Víla; ty nikdy nesmíš vyslovit mé jméno; pojmenuješ-li mne jménem „Víla“, navždy tě musím opustit.“ 

On slíbil, že ji tak říkat nebude, dovedl si ji domů, pověděl všecko svým rodičům, co a jak se mu přihodilo a jen zatajil, kdo je nevěsta jeho. 

Panna se rodičům líbila a brzy potom byla svatba. Byli spolu několik let, žili velmi spokojeně a měli štěstí ve všem, cokoli podnikli; i porodila mu také krásnou dcerušku. 

Jednou v létě slyšel mladý muž ráno velmi hřmít; vstal, šel k oknu a viděl, že se přibližuje strašlivá bouře. I pravil své ženě: „Ženo! škoda, že jsme nepožali naší pšenice, nyní nám kroupy všecko potlučou.“ 

A ta mu odpověděla: „Nic se neboj, naši pšenici nepotlučou.“ 

Na to vstala, vyšla ven přede dveře, a když se vrátila, počaly se kroupy strašlivě sypat. Muž vzdychal, řekl: „Povídal jsem ti, že přijdeme o všecku pšenici.“ 

Ta se usmála a pravila: „Jdi na pole a uvidíš.“ 

Když bylo po bouřce, šel na pole, a tu vidí všecku pšenici pěkně ve snopy složenou; i vrátil se domů v podivení a zvolal: „Ach, co je Víla, Víla je!“ 

Tu však v okamžení žena mu zmizela a zůstal ve smutku bez ní se svou malou dceruškou. 

Potom matka Víla každou noc ještě přicházela k dítěti svému, nikdo však ji neviděl, než to děťátko samo; i opatrovala je ve všech potřebách jako nejbedlivější maminka, dokud děvče nedospělo na vdávání. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.