Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Kmotřenka Smrt

Byl jeden člověk velice chudobný na světě, a dostal chlapečka. Žádný mu nechtěl jíti za kmotra, že byl tuze chudý. Otec si povídá: „Milý Bože, tak jsem chudobný, že mi nikdo nechce posloužiti v té věci; vezmu chlapce, půjdu, a koho potkám, toho poprosím za kmotra, a jestli nepotkám žádného, kostelný mi přece snad poslouží.“

Šel, a potkal smrt, ale on nevěděl, co je to za osobu; byla hezká ženská jako jiná ženská. Prosil ji za kmotřičku. Ona se nevymlouvala a hned ho přivítala kmocháčkem, vzala chlapce na ruku a nesla ho do kostela. Chasníčka okřtili, jak patří. Jak šli z kostela, kmocháček vzal kmotřenku do hospody a chtěl ji trochu uctít jakožto kmotřičku. Ale ona mu povídala: „Kmocháčku, nechte si toho, ale pojďte se mnou do mého stánku.“ hte si toho, ale pojďte se mnou do mého stánku.“ Vzala ho s sebou do své světnice, a tam bylo velice pěkně. Potom ho vedla do velikých sklepů, a těmi sklepy šli až pod zem v temnosti. Tam hořely svíčky: malé, hrubé, prostřední — trojího druhu; a které ještě nehořely, ty byly tuze veliké. Kmotřenka praví kmocháčkovi: „Hleďte, kmocháčku, tu mám každého člověka věk.“ Kmocháček se na to dívá, najde tam jednu velice maličkou svíčku u samé země, a ptá se: „Ale kmotřičko, prosím vás, čí pak je ta malá svíčka u té země?“ Ona mu povídá: „To je vaše! Jak ta svíčka kterákoliv shoří, musím pro toho člověka jít.“ On jí povídá: „Kmotřičko, prosím vás, ještě mně přidejte.“ Ona mu praví: „Kmocháčku, to já udělat nemohu.“

   Potom šla a tomu chlapcovi, co ho okřtili, zažala novou svíci velikou. Zatím, co kmotřička neviděla, kmocháček vzal si též novou velikou svíci, zažal ji a přiložil tam, kde ta jeho maličká svíce dohořívala. Kmotřička se naň ohlédla a pravila: „Kmocháčku, toho jste mi mohl nedělat; ale když jste si již přidal, tož jste si přidal a máte. Pojďme odtud ven a půjdeme ke kmotřičce.“

   Vzala nějaký dar a šla s kmocháčkem a dítětem ke kmotřičce. Kmocháček poslal pro nějaké pivo a chtěl ji jako kmotřinku uctít ve své chalupě, aby jí mohl vděk udělat a jí se zavděčit. Pili a hodovali spolem. Potom povídá kmotřička kmocháčkovi: „Kmocháčku, tak jste chudobný, že vám žádný nechtěl v této věci posloužit, až já; ale nic nedbejte, budete mne míti památkou! Já budu chodit po hodných lidech a budu mořit, a vy budete léčit a hojit. Já vám ty léky všecky povím, já je všecky mám, a vám každý rád dobře zaplatí, ale jen pozorujte na to: komu já budu stát u noh, tomu každému pomůžete; ale komu budu stát u hlavy, tomu již nepomáhejte. „

   Stalo se. Kmocháček chodil po nemocných, kde Kmotřenka mořila, a každému pomohl. Tu byl na jednou takový vznešený lékař z něho.

   Umíralo jedno kníže, ale i skonávalo; přece ještě mu poslali pro toho lékaře. On přišel, začal ho mastí mazat a své prášky mu dávat — a pomohl. Když ho uzdravil, dobře mu zaplatili, ani se neptali, co jsou dlužni.

   Umíral zas jeden hrabě. Zas poslali pro toho lékaře. Lékař přijde, smrť stojí u hlavy za lůžkem. Lékař křičí: „Již je zle, ale pokusíme se o tol“ Zavolal sluhy a kázal lůžko zatočit nohama ku smrti, a začal ho mastí mazat a prášky mu podávat do úst — a pomohl mu. Hrabě mu zaplatil, co mohl unést, ani se ho neptal, co je dlužen, byl rád, že ho pozdravil Smrť jak se s ním sešla, povídala mu: „Kmocháčku, když se vám to zas tak stane, víc mi toho nedělejte. Třeba jste mu pomohl, avšak jenom na chvilku, já ho přece musím odevzdali tam, kam patří.“

   Kmocháčkovi to tak trvalo několik roků; již byl velice starý. Ale do posledka již se mrzel a sám smrt prosil, aby ho vzala. Smrrť ho nemohla vzít, protože sobě sám přidal svíci dlouhou, musila čekati, až mu shoří.

   Najednou jel ještě jednomu nemocnému, aby ho uzdravil. Pomohl mu. Potom se mu smrt zjevila a vezla se s ním v kočáře. Švihla ho zelenou ratolestí pod krk, on se jí svalil do klína a odespal smrtelným spánkem. Smrť ho uložila v kočáře a utekla pryč. Tu najdou lékaře mrtvého ležet, i zavezli ho domů. Celé město a všecky osady želely: „Škoda toho lékaře, jaký to byl dobrý lékař! dobře pomáhal; takého lékaře již nebude.“ — Ostal po něm syn, alo ten syn již těch chytrostí neměl.

   Syn jednou šel do kostela a kmotřička se s ním potkala. Ptala se ho: „Synu milý, jak se máš?“ — On jí pravil: „Už to tak všelijak; dokud mám, co mně tatíček nahospodařil, je se mnou dobře; ale potom Pán Bůh ví, jak se mnou bude.“

   Kmotřička povídá: „Inu, synu můj, neboj se nic; já jsem tvoje křestná matka, co tatíček tvůj mě k tomu já jsem mu pomohla, a i tobě vyživení dám. Půjdeš jednomu lékaři za učně, a budeš chytřejší než on, jenom se pěkně chovej.“ Potom ho natřela mastí po uších a vedla ho lékaři. Lékař nevěděl co je za paní a jakého synka mu do učení vede. Paní přikázala synkovi, aby se pěkně choval, a lékaře žádala, aby ho dobře učil dobrému stavu přivedl. Potom se s ním rozloučila a odešla.

   Lékař a chasník šli spolu zeliny sbírat, a tomu učňovi každá ta zelinka křičela, jaký lék nese, a učeň sbíral. Lékař také sbíral, ale nevěděl žádné zeliny, jaký lék která nese. Zeliny učňovy pomohly v každé nemoci. Lékař pravil učňovi: „Ty jsi chytřejší než já; nebo kdo přichází ke mně, já žádnému nevystihnu, a ty proti každé nemoci znáš zeliny. Víš co, buďme spolu: já tobě složím svůj list doktorský a budu u tebe pomocníkem, a chci s tebou býti až do smrti.“ Chasník léčil a hojil štastně, až mu svíce v libmu* dohořela.

*) V limbu – v báječném, tmavém místě mimo tento svět.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.