Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Byl jeden král a byl už starý a měl jen jednoho syna. Jednou toho syna k sobě povolal a řekl mu: „Můj milý synu! víš dobře, že zralé ovoce opadává, aby udělalo místa jinému.

Má hlava už taky dozrává a snad už brzy na ni slunce svítit nebude; ale než mě pochováš, přece bych ještě rád viděl svou budoucí dceru, tvou manželku. Ožeň se, synu můj!“ — A kralevic řekl: „Rád bych ti, otče, vyhověl, ale nemám nevěstu, žádnou neznám.“ Starý král sáhl do kapsy, vytáhl zlatý klíč a podal ho synovi: „Jdi nahoru na věž, na nejvyšší patro, podívej se tam kolem a pak mi pověz, kterou bys rád.“

Kralevic neváhal a šel. Nikdy v životě tam nahoře nebyl a také nikdy neslyšel, co by tam bylo.

Když přišel nahoru až k poslednímu patru, viděl ve stropě malé železné dvéře jako poklop, byly zamčené; otevřel je tím zlatým klíčem, zvedl je a vylezl nahoru. Tu byla veliká okrouhlá síň, strop modrý jako nebe v jasné noci, třpytily se na něm stříbrné hvězdy; na podlaze zelený hedvábný koberec, kolem ve zdi dvanácte vysokých oken ve zlatých rámcích a v každém okně na křišťálovém skle byla duhovými barvami namalovaná panna, s královskou korunou na hlavě, v každém okně jiná, a v jiném obleku, ale jedna krásnější než druhá, div že kralevic na nich očí nenechal. A když tak na ně s podivením hleděl, a nevěděl, kterou si vybrat, začaly se ty panny pohybovat jako živé, ohlížely se po něm, usmívaly se a už už jako by chtěly promluvit.

Tu si kralevic všiml, že jedno z těch dvanácti oken bylo zastřeno bílou oponou; a odhrnul tu oponu, aby viděl, co pod ní. A tu byla panna v bílém oděvu, stříbrným pasem opásaná, s perlovou korunou na hlavě; byla ze všech nejkrásnější, ale smutná a bledá, jako by byla nemocná. Kralevic dlouho před tím obrazem stál jako u vyjevení; a co tak na něj hleděl, srdce ho rozbolelo, a řekl: „Tuhle chci a žádnou jinou!“ A jak to řekl, sklopila ta panna hlavu, začervenala se jako růže, a v tu chvíli všechny ty obrazy zmizely.

Když potom zase dolů přišel a pověděl otci, co viděl a kterou pannu si vyvolil, zesmutněl starý král, zamyslel se a řekl: „Špatně jsi udělal, synu můj, že jsi odkryl, co bylo zakryté. Tím slovem ses vydal do velikého nebezpečí. Tato panna je v moci zlého černokněžníka, v železném zámku zajata; kdo se ji odtud pokusil vysvobodit, ještě nikdy se nevrátil. Ale co se stalo, odestát se nedá; dané slovo je zákon. Jdi, zkus své štěstí a vrať se mi domů zdravý!“

Kralevic se rozloučil s otcem, nasedl na koně a jel si pro tu nevěstu. Cesta ho vedla velikým lesem a tím lesem jel pořád, až se mu pak už cesta ztratila. A když tak v houští a mezi skalami a bažinami s koněm bloudil, a nevěděl kudy kam, slyšel za sebou někoho volat: „Hej, počkejte!“ Kralevic se ohlédl a viděl vysokého člověka, jak za ním pospíchá. „Počkejte a vezměte mě s sebou, a když mě vezmete do služby, nebudete toho litovat.“ — „Kdopak jsi?“ řekl kralevic, „a co umíš dělat?“ — „Jmenuju se Dlouhý a umím se natahovat. Vidíte-li tamhle na té vysoké jedli ptačí hnízdo? já vám to hnízdo sundám a nemusím ani lézt nahoru.“

Dlouhý se začal natahovat, jeho tělo rychle rostlo, až byl tak vysoký jako ta jedle; pak sáhl pro to hnízdo a hned se zase zmenšil a podal ho kralevici. — „Dobře svůj kousek umíš; ale k čemu mi jsou ptačí hnízda, když mě z toho lesa nedokážeš vyvést.“

„Hm, to je lehká věc!“ řekl Dlouhý a začal se zas natahovat, až byl třikrát tak vysoký, jako nejvyšší borovice v tom lese; ohlédl se kolem a povídá: „Tamhle tou stranou máme nejblíž z lesa ven.“ Pak se smrštil, vzal koně za uzdu a šel napřed; a dřív, než se kralevic nadál, byli za lesem. Před nimi byla daleká široká rovina, a za tou rovinou vysoké šedivé skály, jako zdi velikého města, a hory porostlé lesem.

„Tamhle, pane, jde můj kamarád,“ řekl Dlouhý a ukázal stranou na rovinu, „toho byste taky měl do služby vzít, opravdu by vám dobře posloužil.“ — „Křikni na něj a zavolej ho, abych viděl, co je zač.“

„Je to, pane, trochu daleko,“ řekl Dlouhý, „sotva by mě uslyšel a dlouho by to trvalo, než by přišel, protože má mnoho co nosit. Radši pro něj doskočím.“ Tu se zas Dlouhý natáhl tak vysoko, že se mu až hlava ztratila v oblacích, udělal dva tři kroky, vzal kamaráda za ramena a postavil ho před kralevice. Byl to chlapík zavalitý, měl břicho jako veliký soudek.

„Kdopak jsi ty?“ zeptal se ho kralevic, „a co umíš dělat?“ — „Já, pane, jmenuju se Široký a umím se rozšiřovat.“ — „Tedy se mi ukaž.“ — „Pane, ujíždějte honem — honem zpátky do lesa!“ volal Široký a začal se nafukovat.

Kralevic nerozuměl, proč ujíždět; ale když viděl, že Dlouhý rychle uhání k lesu, popohnal koně a jel cvalem za ním. A byl nejvyšší čas ujíždět, jinak by ho Široký i s koněm zamáčkl, jak mu břicho rychle rostlo na všechny strany; bylo ho najednou všude plno, jako by se přivalila hora. Potom se Široký přestal nafukovat, odfouknul si, až se lesy ohýbaly, a byl zase takový jako předtím.

„Tys mě prohnal!“ řekl mu kralevic, „ale takového chlapíka každý den nenajdu; pojď se mnou.“

A tak pokračovali dál. Když přišli blízko k těm skalám, potkali jednoho a ten měl oči zavázané šátkem. — „Pane, to je náš třetí kamarád,“ povídá Dlouhý, „toho byste měl taky do služby vzít; opravdu by u vás nejedl zadarmo.“

„Kdopak jsi?“ zeptal se ho kralevic, „a proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cesty?“ — „Hoj, pane! naopak; právě proto, že příliš vidím, musím si oči zavazovat; já zavázanýma očima vidím tak, jako jiný nezavázanýma; a když si je rozvážu, skrz naskrz všechno prohlédnu; a když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem, a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy. Proto se jmenuju Bystrozraký.“ Pak se obrátil k protější skále, odvázal šátek a upřel na ni své žhavé oči; a skála začala praštět a kusy lítaly z ní na všecky strany, a za maličkou chvilku nezůstalo nic než hromada písku. A v tom písku se třpytilo něco jako oheň. Dlouhý pro to došel a kralevici to přinesl. Bylo to ryzí zlato.

„Hoho, ty jsi chlapík k nezaplacení!“ řekl kralevic; „blázen, kdo by tvé služby nechtěl využít. Ale když máš tak dobrý zrak, podívej se přece a pověz mi, jak daleko mám ještě do železného zámku a co se tam teď děje?“ — „Kdybyste jel, pane, sám,“ odpověděl Bystrozraký, „snad byste tam nedojel ani za rok; ale s námi tam přijedete ještě dnes — právě nám tam chystají večeři.“ — „A co tam dělá moje nevěsta?“

„Za železnou mříží na vysoké věži černokněžník ji střeží.“

 A kralevic řekl: „Kdo jste dobří, pomozte mi ji vysvobodit!“

   A všichni mu slíbili, že mu budou pomáhat. A tak ho vedli mezi ty šedivé skály průlomem, který v nich Bystrozraký udělal očima, a těmi skalami, vysokými horami i hlubokými lesy dál a dál; a kde byla v cestě jaká překážka, tu ji ti tři tovaryši hned odklidili. A když se slunce schylovalo k západu, počaly se hory nížit, lesy řídnout a skály se schovávaly ve vřesu; a když už bylo nad západem, viděl kralevic nedaleko před sebou železný zámek; a když už zapadalo, jel po železném mostě do brány; a jakmile zapadlo, zdvihl se železný most od sebe sám, brány se naráz zavřely — a kralevic i jeho tovaryši byli v železném hradě zajati.

   Když se tu v nádvoří ohlédli, dal kralevic koně svého do konírny — bylo mu tu všecko už přichystáno — a potom šli do zámku. V nádvoří, v konírně, v zámecké síni, v pokojích viděli v soumraku mnoho lidí bohatě přistrojených, pánů i služebníků, ale nikdo z nich se ani nepohnul — všichni byli zkamenělí. Prošli několik pokojů a přišli do jídelny. Byla jasně osvětlená, v prostředku stůl, na něm dobrých jídel a nápojů dost, a prostřeno bylo čtyřem osobám. Čekali, čekali, mysleli, že někdo přijde; ale když nikdo dlouho nepřicházel, sedli si a jedli a pili, co hrdlo ráčilo.

   Když se najedli, začali se rozhlížet, kde budou spát. Vtom se nečekaně rozlétly dveře a do pokoje vstoupil černokněžník, shrbený stařec v dlouhém černém oděvu, hlavu holou, šedivé vousy po kolena a místo opasku tři železné obruče. Za ruku vedl krásnou, překrásnou pannu, bíle oblečenou; měla na těle stříbrný pás a perlovou korunu na hlavě, ale byla bledá a smutná, jako by byla nemocná. Kralevic hned ji poznal, skočil a šel jí naproti; ale dřív než stačil promluvit, oslovil ho černokněžník: „Vím, proč jsi přišel, tuhle královnu chceš odtud odvést. Dobrá, budiž, vezmi si ji, když ji dokážeš tři noci uhlídat, aby ti neutekla. Jestli ti uteče, zkameníš i se svými služebníky jako všichni, kdo přišli před tebou.“ Potom ukázal královně na sedadlo, aby si sedla, a odešel.

   Kralevic nemohl z té panny ani spustit oči, jak byla krásná. I začal k ní mluvit, ptal se jí na všechno možné; ale ona neodpovídala, neusmála se a na nikoho ani nepohlédla, jako by byla z mramoru. Sedl si vedle ní a umínil si celou noc nespát, aby mu neušla; a pro větší jistotu natáhl se Dlouhý jako řemen a ovinul se kolem celého pokoje podle stěn; Široký posadil se do dveří, nadmul se a zacpal je tak, že by ani myška nebyla proklouzla, a Bystrozraký se postavil ke sloupu uprostřed pokoje na hlídku. Ale za chvilku všichni začali dřímat, usnuli a spali celou noc jako dudci.

   Ráno když se začalo rozednívat, kralevic první se probudil, ale jako by mu někdo sevřel srdce — královna byla pryč. Hned vzbudil služebníky a ptal se, co mají dělat. „Nestarejte se, pane, nic!“ řekl Bystrozraký a bystře pohleděl oknem ven, „však už ji vidím! Sto mil odtud je les, uprostřed lesa starý dub a na tom dubu na vršku žalud — a ten žalud je ona. Ať mě Dlouhý vezme na ramena a dostaneme ji.“ A Dlouhý si ho hned naložil, natáhl se a šel — co krok, to deset mil — a Bystrozraký ukazoval cestu.

   Netrvalo to déle, než by člověk jednou oběhl chalupu, a byli už zase zpátky, a Dlouhý kralevici ten žalud podal: „Pane, pusťte ho na zem!“ Kralevic ho pustil a v tu chvíli stála královna vedle něho. A když se slunce za horami začalo ukazovat, rozlétly se s rachotem dveře a černokněžník vešel do pokoje a potutelně se usmíval; ale když tu královnu spatřil, zamračil se, zabručel — a třesk! jedna železná obruč na něm praskla a odskočila. Pak vzal pannu za ruku a odvedl ji pryč.

   Ten celý den potom neměl kralevic co dělat, než chodil po zámku i kolem zámku a díval se, co kde bylo divného. Všude jako by v jediném okamžiku vyhasl život. V jedné síni viděl nějakého kralevice, který držel oběma rukama napřažený meč, jako by se chystal k ráně, ale rána nedopadla — zkameněl. V jednom pokoji byl zkamenělý rytíř, jako by ve strachu před někým utíkal, a, zakopnuv o práh, padal, ale nedopadl. Pod komínem seděl nějaký sloužící, držel v jedné ruce kus pečeně od večeře a druhou nesl sousto do úst, ale nedonesl: když ho měl těsně před ústy, taky zkameněl. A mnoho jiných ještě tu viděl zkamenělých, každého tak a v tom postavení, jak byl, když černokněžník řekl: „Zkameňte!“ A taky mnoho krásných koní tu viděl zkamenělých, a v zámku i okolo zámku bylo všechno pusté a mrtvé: stromy byly, ale bez listí; luka byla, ale bez trávy; řeka byla, ale netekla; nikde ani ptáčka zpěváčka, ani kvítka země dítka, a ve vodě ani rybičky běličky.

   Ráno, v poledne i večer našel kralevic se svými tovaryši v zámku dobrou a hojnou hostinu: jídla sama se nosila, víno se samo nalévalo. A když bylo po večeři, otevřely se zase dvéře a černokněžník přivedl královnu, aby ji kralevic hlídal. A ačkoli si všichni umínili, že se budou ze všech sil bránit spánku, nepomohlo to a zase usnuli. A když se ráno za svítání kralevic probudil a viděl, že královna zmizela, skočil a zatahal Bystrozrakého za rameno: „Hej, vstávej, ty Bystrozraký! víš, kde je královna?“ — Ten protřel si oči, hledí a povídá: „Už ji vidím! dvě stě mil odtud je hora, v té hoře je skála, v té skále drahý kámen, a ten kámen je ona. Když mne tam Dlouhý donese, dostaneme ji.“

   Dlouhý ho hned vzal na ramena, natáhl se a šel — co krok, to dvacet mil. Bystrozraký pak upřel na horu své žhavé oči: hora se rozsypala, skála se v ní rozskočila na tisíc kusů a mezi nimi třpytil se drahý kámen. Ten vzali a kralevici přinesli; a jak ho pustil na zem, stála tu královna zas. A když potom černokněžník přišel a ji tu viděl, zajiskřily mu oči zlostí — a třesk! zas jedna železná obruč praskla na něm a odletěla. Zabručel a královnu z pokoje odvedl.

   Ten den zas bylo všecko tak jako včera. Po večeři černokněžník zase královnu přivedl, podíval se ostře kralevici v oči a posměšně prohodil: „Uvidí se, kdo s koho, jestli zvítězíš ty, nebo já!“ a s tím odešel. Všichni se dnes o to víc snažili, aby neusnuli; nechtěli si ani sednout, chtěli tu celou noc prochodit, ale všecko nadarmo, byli očarovaní: jeden po druhém usnul za chůze a královna jim přece utekla.

   Ráno se kralevic probudil nejdřív, a když tu královny neviděl, vzbudil Bystrozrakého: „Hej, vstávej, Bystrozraký! podívej se, kde je královna!“ — Bystrozraký dlouho hleděl ven: „Hó, pane!“ povídá, „daleko je, daleko! tři sta mil odtud je Černé moře, uprostřed toho moře na dně leží skořepina, v té skořepině zlatý prsten — a ten prsten je ona. Však nestarejte se, přece ji dostaneme! ale dnes musí Dlouhý také Širokého s sebou vzít, budeme ho potřebovat!“ Dlouhý vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého, natáhl se a šel — co krok, to třicet mil. A když přišli k Černému moři, ukazoval mu Bystrozraký, kam má pro tu skořepinu do vody sáhnout. Dlouhý natahoval ruku co mohl nejvíc, ale ke dnu přece nedosáhl.

   „Počkejte, kamarádi! jen maličko počkejte, však já vám pomohu,“ řekl Široký a nadmul se, co mu břicho stačilo; pak se položil na břeh a pil. Za maličkou chvilku opadla voda tak, že Dlouhý lehce dosáhl na dno a skořepinu ven z moře vynesl. Vyndal z ní prsten, vzal kamarády na ramena a pospíchal zpátky. Ale na cestě bylo mu přece těžko se Širokým běžet, protože měl půl moře vody v sobě; i setřásl ho v jednom širokém údolí s ramene na zem. Žbluňklo to, jako když někdo shodí z věže plný měch, a v okamžení bylo celé údolí pod vodou jako veliké jezero; Široký sám z něj sotva vylezl.

   Zatím bylo v zámku kralevici už velice těžko; sluneční záře se začala ukazovat za horami a služebníci ještě se nevraceli; a čím plamenitější paprsky vzhůru vystupovaly, tím větší byla jeho úzkost; studený pot mu vyrážel na čele. Brzy pak ukázalo se slunce na východě jako tenký žhavý proužek — a v tom rozevřely se dvéře silnou ranou a na prahu stál černokněžník a rozhlížel se po pokoji, a když viděl, že tu královna není, šeredně se zachechtal a vkročil do pokoje. Ale v tom crnk! Rozskočilo se okno v kusy a zlatý prsten padl na zem, a v okamžení tu stála královna zas. Bystrozraký viděl, co se v zámku děje a v jakém nebezpečí je jeho pán, a řekl to Dlouhému; Dlouhý udělal krok a hodil prsten oknem do pokoje. Černokněžník zlostí zařval, až se zámek otřásl, a tu prask! ta třetí železná obruč pukla na něm a odskočila, černokněžník se proměnil v havrana a vyletěl tím roztlučeným oknem ven.

   A tu hned ta krásná panna promluvila i děkovala kralevici, že ji vysvobodil, a zčervenala jako růže. A v zámku i okolo zámku najednou všecko oživělo: ten, co držel v síni napřažený tesák, švihl jím do povětří, jen to zafičelo, a pak jej zastrčil do pochvy; ten, co brknul o práh, dopadl na zem, ale hned zase vstal a chytil se za nos, jestli ho má ještě celý; ten, co seděl pod komínem, strčil to sousto pečeně do pusy a jedl dál; a tak každý dodělal, co počal a kde přestal. V konírnách vesele dupali a řehtali koně; stromy okolo zámku zelenaly se jako brčál, louky byly plné pestrého kvítí, vysoko v povětří švitořil skřivánek a v bystré řece projížděla se hejna drobných rybiček. Všude živo, všude veselo!

   Zatím sešlo se mnoho pánů do pokoje, kde byl kralevic, a všickni mu za vysvobození své děkovali. Ale on řekl: „Mně nemáte co děkovat: kdyby nebylo mých věrných služebníků: Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, byl bych také tím, čím jste byli vy.“ A hned potom vydal se na cestu domů otci, starému králi, se svou nevěstou a se svými služebníky: Dlouhým a Bystrozrakým, a ti všickni páni ho provázeli. Na cestě potkali Širokého a vzali ho s sebou.

   Starý král plakal radostí, že se synovi jeho tak poštěstilo; myslel, že už se nevrátí. Brzy potom byla hlučná svatba, trvala tři týdny, všickni páni, jež kralevic vysvobodil, byli pozváni. Když bylo po svatbě, oznámili Dlouhý, Široký a Bystrozraký mladému králi, že půjdou zas do světa hledat práce. Mladý král jim domlouval, jen aby u něho zůstali: „Všecko vám dám, čeho budete do smrti potřebovat, nic nemusíte dělat!“ Ale jim se takové líné živobytí nelíbilo, rozloučili se s ním a přece odešli, a dodnes se někde ve světě toulají.