Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Byl jeden král a byl už starý a neměl než jednoho syna. Jednou toho syna k sobě povolal a řekl mu: „Můj milý synu! víš dobře, že zralé ovoce opadává, aby udělalo místa jinému.

Má hlava už taky dozrává a snad už brzy na ni slunce svítit nebude; ale prve než mne pochováš, přece bych ještě rád viděl svou budoucí dceru, tvou manželku. Ožeň se, synu můj!“ — A kralevic řekl: „Rád bych, otče, po vůli ti byl, ale nemám nevěsty, neznám žádné.“ I sáhl starý král do kapsy, vytáhl zlatý klíč a podal ho synovi: „Jdi nahoru na věž, na nejvyšší patro, podívej se tam kolem a pak mi pověz, kterou bys rád.“

Kralevic nemeškal a šel. Jak živ tam nahoře ještě nebyl a také nikdy neslyšel, co by tam bylo.

Když přišel nahoru až k poslednímu patru, viděl ve stropě malé železné dvéře jako poklop, byly zamčeny; ty otevřel tím zlatým klíčem, zvedl je a vstoupil nad ně nahoru. Tu byla veliká okrouhlá síň, strop modrý jako nebe v jasné noci, stříbrné hvězdy třpytily se na něm; podlaha zelený hedbávný koberec, kolem ve zdi dvanácte vysokých oken ve zlatých rámcích a v každém okně na skle křišťálovém byla panna duhovými barvami vyobrazena, s královskou korunou na hlavě, v každém okně jiná, a v jiném obleku, ale jedna krásnější než druhá, div že kralevic na nich očí nenechal. A když tak na ně s podivením hleděl, nevěda, kterou si vyvolit, počaly se ty panny pohybovat jako živé, ohlížely se po něm, usmívaly se, a jen promluvit.

Tu zpozoroval kralevic, že jedno z těch dvanácti oken bylo zastřeno bílou oponou; i odhrnul tu oponu, aby viděl, co pod ní. A tu byla panna v bílém oděvu, stříbrným pasem opásaná, s perlovou korunou na hlavě; byla ze všech nejkrásnější, ale smutná a bledá, jako by byla vstala z hrobu. Kralevic dlouho před tím obrazem stál jako u vyjevení; a co tak na něj hleděl, srdce ho rozbolelo, i řekl: „Tuto chci mít a žádnou jinou!“ a jak to slovo pověděl, sklopila ta panna hlavu, začervenala se jako růže, a v tom okamžení všecky ty obrazy zmizely.

Když potom zase dolů přišel a pověděl otci, co viděl a kterou pannu si vyvolil, zasmušil se starý král, zamyslil se a řekl: „Zle’s učinil, synu můj! žes odkryl, co bylo zastřeno, a v nebezpečenství veliké pro to slovo jsi se vydal. Tato panna je v moci zlého černokněžníka, v železném zámku zajata; kdo koli se pokusil, aby ji odtud vysvobodil, nikdo se ještě nevrátil. Ale co se stalo, odestati se nemůže; dané slovo je zákon. Jdi, pokus se o štěstí své a zdráv mi se domů zase vrať!“

Kralevic rozloučil se s otcem, vsedl na koně a jel si pro tu nevěstu. I přišlo mu jet velikým lesem a tím lesem jel pořád, až se mu pak už cesta ztratila. A když tak v houští a mezi skalím a bažinami s koněm bloudil, nevěda kudy kam, slyšel za sebou někoho volati: „Hej, počkejte!“ Kralevic ohlédl se a viděl vysokého člověka, an za ním pospíchá. „Počkejte a vemte mne s sebou, a vezmete-li mne do služby, nebudete toho litovat.“ — „Kdo pak jsi?“ řekl kralevic, „a co umíš dělat?“ — „Jmenuju se Dlouhý a umím se natahovat. Vidíte-li tamhle na té vysoké jedli ptačí hnízdo? já vám to hnízdo sundám a netřeba mi ani nahoru vylézti.“

I začal se Dlouhý natahovat, tělo jeho kvapem rostlo, až byl tak vysoký jako ta jedle; pak sáhl pro to hnízdo a v okamžení smrštil se zas a kralevici ho podává. — „Dobře svůj kousek umíš; ale co mi jsou ptačí hnízda platna, jestli že mne z toho lesa nemůžeš vyvésti.“

„Hm, to je lehká věc!“ řekl Dlouhý a začal se zas natahovat, až byl třikráte tak vysoký, jako nejvyšší borovicev tom lese; ohlédl se kolem a povídá: „Tamhle tou stranou máme nejblíž z lesa ven.“ Pak se smrštil, vzal koně za uzdu a šel napřed; a prve, nežli se kralevic nadál, byli za lesem. Před nimi byla daleká široká rovina, a za tou rovinou vysoké šedivé skály, jako zdi velikého města, a hory porostlé lesem.

„Tamhle, pane, jde můj kamarád,“ řekl Dlouhý a ukázal stranou na rovinu, „toho byste taky měl do služby vzít, věru že by vám dobře posloužil. — „Křikni na něj a zavolej ho, abych viděl, co je zač.“

„Je to, pane, trochu daleko,“ řekl Dlouhý, „sotva by mne uslyšel a dlouho by to trvalo, než by přišel, protože má mnoho co nosit. Radši pro něj doskočím.“ Tu se zas Dlouhý natáhl tak vysoko, že se mu až hlava pohřížila v oblacích, udělal dva tři kroky, vzal kamaráda za ramena a postavil ho před kralevicem. Byl to chlapík zavalitý, měl břicho jako čtyrvěderní soudek.

„Kdo pak jsi ty?“ zeptal se ho kralevic, „a co umíš dělati?“ — „Já, pane, jmenuju se Široký a umím se rozšiřovat.“ — „Tedy se mi ukaž.“ — „Pane, ujíždějte honem — honem zpátky do lesa!“ vola! Široký a počal se nadýmat.

Kralevic nerozuměl, proč ujíždět; ale vida, že Dlouhý kvapem uhání k lesu, pobodl koně a jel cvalem za ním. A měl svrchovaný čas ujíždět, sic by ho byl i s koněm Široký zamačkal, jak mu břicho kvapně na všecky strany rostlo; byloť ho najednou všude plno, jako by se byla hora přivalila. Tu potom Široký přestal se nadýmat, odfouknul si, až se lesy ohýbaly, a udělal se zas takovým, jako byl prve.

„Tys mne prohnal!“ řekl mu kralevic, „ale tako vého chlapíka každý den nenajdu; pojď se mnou.“

A tak potom ubírali se dál. Když přišli blízko k těm skalám, potkali jednoho a ten měl očiz avázané šátkem. — „Pane, to je náš třetí kamarád,“ povídá Dlouhý, „toho byste měl taky do služby vzít; věru že by vám darmo nejedl.“

„Kdo pak jsi?“ zeptal se ho kralevic, „a proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cesty?“ — „Hoj, pane! naopak; právě proto, že příliš vidím, musím si oči zavazovat; já zavázanýma očima vidím tak, jako jiný nezavázanýma; a když si je rozvážu, skrz na skrz všecko prohlídnu; a když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem, a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy. Proto jmenuju se Bystrozraký. “ Pak obrátil se ku protější skále, odvázal šátek a upřel na ni své žhavé oči; a skála začala praštět a kusy lítaly z ní na všecky strany, a za maličkou chvilku nezůstalo nic než hromada písku. A v tom písku třpytilo se něco jako oheň. Dlouhý pro to došel a kralevicito přinesl. Bylo to ryzí zlato.

„Hoho,tys chlapík penězi nezaplacený!“ řekl kralevic; „blázen, kdo by tvé služby nechtěl užiti. Ale když máš tak dobrý zrak, podívej se přec a povězmi, daleko-limám ještě do železného zámku a co se tam nyní děje?“ — „Kdybyste jel, pane, sám,“ odpověděl Bystrozraký, „snad byste ani za rok tam nedojel; ale s námi tam přijedete ještě dnes — právě nám tam nyní chystají večeři.“ — „A co tam dělá moje nevěsta?“

„Za železnou mřeží na vysoké věži černo kněžník ji střeží. “

 A kralevic řekl: „Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit!“

   A oni všickni mu slíbili,že mu budou pomáhati. A tak ho vedli mezi ty šedivé skály tím průlomem, jejž Bystrozraký očima v nich udělal, a těmi skalami, vysokými horami i hlubokými lesy dál a dál; a kde byla v cestě jaká překážka, tu hned ti tři tovaryši odklidili. A když se slunce schylovalok západu, počaly se hory nížit, lesy řídnout a skály schovávaly se mezi vřes; a když už bylo nad západem, viděl kralevic ne daleko před sebou železný zámek; a když už zapadalo, jel po železném mostě do brány; a jakmile zapadlo, zdvihl se železný most od sebe sám, brány zavřely se jedním rázem — a kralevic i tovaryši jeho byli v železném hradě zajati.

   Když se tu v nádvoří ohlédli, dal kralevic koně svého do konírny — bylo mu tu všecko už přichystáno — a potom šli do zámku. V nádvoří, v konírně, v zámecké síni, v pokojích viděli v soumraku mnoho lidí bohatě přistrojených,pánů i služebníků, ale nikdo z nich se ani nepohnul — byli všickni zkamenělí. Prošli několik pokojův a přišli do večeřadla. To bylo jasně osvíceno, v prostředku stůl, na něm dobrých jídel a nápojů dost, a prostřeno bylo čtyřem osobám. Čekali, čekali, myslili, že někdo přijde; ale když nikdo dlouho nepřicházel, sedli a jedli a pili, co hrdlo ráčilo.

   Když se najedli, počali se ohlížet, kde budou spát. V tom nenadále rozlítly se dvéře rázem a do pokoje vstoupil černokněžník, shrbený stařec v dlouhém černém oděvu, hlavu holou, šedivé vousy po kolena a místo opasku tři železné obruče. Za ruku vedl krásnou, překrásnou pannu, bíle oblečenou; měla na těle stříbrný pás a perlovou korunu na hlavě, ale byla bledá a smutná, jakoby byla vstala z hrobu. Kralevic hned ji poznal, skočil a šel jí naproti; ale prve než mohl slovo promluviti, ozval se k němu černokněžník: „Vím, proč jsi přišel, tuto královnu chceš odtud odvést. Herež! budiž tak, vezmi si ji, jestliže jí po tři noci dovedeš uhlídat, aby ti neušla. Ujde-liti, zkameníš i se svými služebníky, jako všickni, co přišli prve než ty.“ Potom ukázal královně na sedadlo, aby si sedla, a odešel.

   Kralevic nemohl s té panny ani očí spustit, jak byla krásná. I začal k ní mluvit, ptal se jí všelicos; ale ona neodpovídala, neusmála se a na nikoho ani nepohlédla, jakoby byla z mramoru. I sedl si podle ní a umínil si celou noc nespát, aby mu neušla; a pro větší jistotu natáhl se Dlouhý jako řemen a ovinul se kolem celého pokoje podle stěn; Široký posadil se do dveří, nadmul se a zacpal je tak, že by ani myškane byla proklouzla, a Bystrozraký postavil se ke sloupu prostřed pokojena hlídku. Ale za chvilku všickni začali dřímat, usnuli a spali celou noc, jako by je byl do vody vhodil.

   Ráno když se počalo rozednívat, kralevic první se probudil, ale jako by mu byl někdo nůž do srdce vrazil— královna pryč. Ihned vzbudil služebníky a ptá se, co dělat? „Nestarejte se, pane, nic!“ řekl Bystrozraký a bystře pohleděl oknem ven, „však už ji vidím! Sto mil odtud je les, uprostřed lesa starý dub a na tom dubě na vršku žalud — a ten žalud je ona. Ať mne Dlouhý vezme na ramena a dostaneme ji,“ A Dlouhý si ho hned naložil, natáhl se a šel — co krok, to deset mil— a Bystrozraký ukazoval cestu.

   I neminulo ani, co by jednou okolo chalupy oběhl, a byli už zase tu, a Dlouhý kralevici ten žalud podal: „Pane, pusťte jej na zem!“ Kralevic jej pustil, a v tom okamžení stála královna vedle něho. A když se slunce za horami začalo ukazovat, rozlítly se hřmotně dvéře a černokněžník vešel do pokoje a potutelně se usmíval; ale když tu královnu spatřil, zamračil se, zabručel — a třesk! jedna železná obruč na něm praskla a odskočila. Pak vzal pannu za ruku a odvedl ji pryč.

   Ten celý den potom neměl kralevic co dělat, než chodil po zámku i kolem zámku a díval se, co kde bylo divného. Všude jako by byl v jediném okamžení život vyhynul. V jedné síni viděl nějakého kralevice, an držel oběma rukama napřažený tesák, jakoby chtěl někohov půli přetít, ale rána nedopadla — zkameněl. V jednom pokoji byl zkamenělý rytíř, jakoby ve strachu před někým utíkal, a, brknuv o práh, vzal pochop, ale nedopadl. Pod komínem seděl nějaký sloužící, držel v jedné ruce kus pečeně od večeře a druhou nesl sousto do huby, ale nedonesl: když mu bylo před samou hubou, taky zkameněl. A mnoho jiných ještě tu viděl zkamenělých, každého tak a v tom po stavení, jak byl, když černokněžník řekl: „Zkameňte!“ A taky mnoho krásných koní tu viděl zkamenělých, a v zámku i okolo zámku všecko pusto i mrtvo: stromy byly, ale bez listí; luka byla, ale bez trávy; řeka byla, ale netekla; nikdež ani ptáčka zpěváčka, ani kvítka země dítka, a ve vodě ani rybičky běličky.

   Ráno, v poledne i večer našel kralevic se svými tovaryši v zámku dobrou a hojnou hostinu: jídla sama se nosila, víno samo se nalívalo. A když bylo po večeři, otevřely se zase dvéře a černokněžník přivedl královnu, aby ji kralevic hlídal. I ačkoli si všickni umínili, že všemožně se budou bránit, aby neusnuli: však neprospělo nic, usnuli zas. A když se ráno za svítání kralevic probudil a viděl, že královna zmizela, skočil a zatáhl Bystrozrakého za rameno: „Hej, vstávej, ty Bystrozraký! víš-li, kde je královna?“ —Ten protřel si oči, hledí a povídá: „Už ji vidím! dvě stě mil odtud je hora, v té hoře je skála, v té skále drahý kámen, a ten kámen je ona. Když mne tam Dlouhý donese, dostaneme ji.“

   Dlouhý hned ho vzal na ramena, natáhl se a šel — co krok, to dvacet mil. Bystrozraký pak upřel na horu své žhavé oči: hora se rozsypala, skála v ní rozskočila se na tisíc kusů a mezi nimi třpytil se drahý kámen. Ten vzali a kralevici přinesli; a jak jej na zem pustil, stála tu královna zas. A když potom černokněžník přišel a ji tu viděl, zlostí zajiskřily mu oči — a třesk! zas jedna železná obruč praskla na něm a odletěla. Zabručel a královnu z pokoje odvedl.

   Ten den zas bylo všecko tak jako včera. Po večeři černokněžník zase královnu přivedl, podíval se ostře kralevici v oči a posměšně prohodil: „Uvidí se, kdo s koho, zdali ty zvítězíš anebo já!“ as tím odešel. I dali si dnes všickni tím pilnější práci, aby se ubránili před usnutím; nechtěli si ani sednout, chtěli tu celou noc prochodit, ale všecko nadarmo, byloť jim uděláno: jeden po druhém usnul chodě, a královna jim ušla přec.

   Ráno probudil se kralevic nejdřív, a kdyžtu královny neviděl, vzbudil Bystrozrakého: „Hej, vstávej, Bystrozraký! podívej se, kde je královna!“—Bystro zraký dlouhohleděl ven: „Hó, pane!“ povídá, „daleko je, daleko! tři sta mil odtud je černé moře, prostřed toho moře na dně leží skořepina, v té skořepině zlatý prsten — a ten prsten je ona. Však nestarejte se, přece ji dostaneme! ale dnes musí Dlouhý také Širokého s sebou vzít, budeme ho potřebovat!“ Dlouhý vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého, natáhl se a šel — co krok, to třicet mil. A když přišli k Černému moři, ukazoval mu Bystrozraký, kam má pro tu skořepinu do vody sáhnout. Dlouhý natahoval ruku co mohl nejvíc, ale ke dnu přece nemohl dostačit.

   „Počkejte, kamarádi! jen maličko počkejte, však já vám pomohu,“ řekl Široký a nadmul se, co mu břicho stačilo; pak se položil na břeh a pil. Za maličkou chvilku opadla voda tak, že Dlouhý lehoučko dna dosáhl a skořepinu ven z moře vynesl. I vyndal z ní prsten, vzal kamarády na ramena a pospíchal zpátky. Ale na cestě bylo mu přece těžko se Širokým běžet, protože měl půl moře vody v sobě; i setřásl ho v jednom širokém údolí s ramene na zem. Bouchlo to, jako když měch s věže pustí, a v okamžení bylo celé údolí pod vodou jako veliké jezero; Široký sám ledva z něho vylezl.

   Zatím bylo v zámku kralevici už velice těžko; slunečná záře začala se za horama ukazovat a služebníci ještě se nevraceli; a čím plamenitější paprsky vzhůru vystupovaly, tím větší byla jeho úzkost; smrtelný pot mu vyrážel na čele. Brzy pak ukázalo se slunce na východě jako tenký žhavý proužek — a v tom rozevřely se dvéře silnou ranou a na prahu stál černokněžník i ohlížel se kolem po pokoji, a vida, že královny tu není, šeredně se zachechtal a vkročil do pokoje. Ale v tom crnk! Rozskočilo se okno v kusy a zlatý prsten padl na zem, a v okamžení tu stála královna zas. Bystrozraký, vida, co se v zámku děje a v jakém nebezpečenství pán jeho jest, pověděl Dlouhému; Dlouhý udělal krok a hodil prsten oknem do pokoje. Černokněžník zlostí zařval, až se zámek otřásl, a tu prask! ta třetí železná obruč pukla na něm a odskočila, z černokněžníka udělal se havran a vyletěl tím roztlučeným oknem ven.

   A tu hned ta krásná panna promluvila i děkovala kralevici, že ji vysvobodil, a zčervenala jako růže. A v zámku i okolo zámku najednou všecko oživělo: ten, co držel v síni napřažený tesák, švihl jím do povětří, jen to zafičelo, a pak jej zastrčil do pochvy; ten, co brknul o práh, dopadl na zem, ale hned zase vstal a popadl se za nos, má-li ještě celý; ten, co seděl pod komínem, vstrčil to sousto pečeně do huby a jedl dál; a tak každý dodělal, co počal a kde přestal. V konírnách vesele dupali a řehtali koně; stromy okolo zámku zelenaly se jako brčál, na lukách byl oplno strakatého kvítí, vysoko v povětří švitořil skřivánek a v bystré řece projížděla se hejna drobných rybiček. Všude živo, všude veselo!

   Zatím sešlo se mnoho pánů do pokoje, kde byl kralevic, a všickni mu za vysvobození své děkovali. Ale on řekl: „Mně nemáte co děkovat: kdyby nebylo mých věrných služebníků: Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, byl bych také tím, čím jste byli vy.“ A hned potom vydal se na cestu domů otci, starému králi, se svou nevěstou a se svými služebníky: Dlouhým a Bystrozrakým, a ti všickni páni ho provázeli. Na cestě potkali Širokého a vzali ho s sebou.

   Starý král plakal radostí, že se synovi jeho tak poštěstilo; myslil, že už se nevrátí. Brzy potom byla hlučná svatba, trvala tři neděle, všickni páni, jež kra levic vysvobodil, byli pozváni. Když bylo po svatbě, ohlásili se Dlouhý, Široký a Bystrozraký mladému králi, že půjdou zas do světa hledat práce. Mladý král jim domlouval, jen aby u něho zůstali: „Všecko vám dám, čeho budete do smrti potřebovat, nic nemusíte dělat!“ Ale jim se takové líné živobytí nelíbilo, vzali od něho odpuštění a šli přec, a po tu dobu se někde ve světě potloukají.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.