Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Jirka s kozú

Bül jeden král a měl ceru, a von ji nemoh žádnej rozesmít, vona büla dycky smutná. Tak ten král poudali, hdo hudělá, aby se hvona zasmíla, že mu ji dějí.  Tak von byl jeden pastýř a měl syna, říkali mu Jirka.

Von poudá: „Tatíku! já teky pudu, esli bych ji rozesmíl. Já na vás nic nechci, jenom tu kozu.“ A táta řekli: ,,No tak di.“ Ta koza büla taková, hdy von chtěl, tak vona každýho držíla, a ten čovek‘) mušel při ní vostát.

   Tak tu kozu vzel a šel, a potká jednoho, von měl nohu na rameně. Jirka poudal: ,,Ty, co máš tu nohu na rameně?“ A von: ,,Já hdyž ji shundám, tak doskočím sto mjil.“ — ,,A kám deš?“ — ,,Já du na službu, hdo mě vezme.“ — ,,Tak pot se mnú.“

   Šli dálejc a potkali zas jednoho, měl prkýnko na vočích. „Ty, co máš hen tu na vočích prkýnko?“ A von: „Já hdyž to prkýnko pozvihnu, tak vidím sto mjil.“ — „A kám deš?“ — „Já du na službu, chceš-li mě vzít.“ — „Ba jou, vemu. Pot teky se mnú.“

   Hušli kús cesty, potkali třetího kameráda, von měl flaši pod ramenem a místo zandavačky držíl v ní palec. „Ty co hen ten palec držíš?“ — „Já hdy ho vycuknu (vytrhnu), dotřiknu sto mjil, a co chci, ’šecko zatřiknu. Chceš-li, vem mě teky do služby, může tuto bejt tvy chčestí a náše teky.“ A Jirka mu nato: „No ták pot.“

   Potom přišli do města, hde bül ten král, a nakúpili si na tu kozu pantlu (sluhu). A přišli na jednu hospodu a vono tám už bülo předpověděno, haž takoví lidi přídú, haby jim jíst a pjít dali, co budú chtít, že to ten král ’šecko zaplatí. Tak voni tu kozu samým pentlem vovázali a dali ji do sénci (světnice) šenkýři vopatření, a von ji dal do přístěnku, hde jeho cery ležíly. Von ten hospodskej měl tři dívčí, a ešte nespály. Tak tu Manka řekla: „Och hdyby sem já mohla teky nákej takovej pantl mjít! já pudu a vodvážu nákej s tý kozy.“ Ta druhá, Dodla, poudá: „Nechót, von to ráno pozná.“ Hale vona šla přec. A hdy Manka dlúho nešla, řekla ta třetí, ta Káče. ,,Di tám pro ni.“ Tak ta Dodla šla a třepla Manku po hřibetu: „I pót, nech toho!“ a už se vod ní nemohla vodtrhnút. Tak ta Káče poudá: „I pote! nevodvažte je ’šecky“. Šla a třepla Dodlu po sukni, a už teky nemohla pryč, mušela při ní vostát.

   Tak ráno von si ten Jirka přichvát a šel pro tu kozu, a ved to ’šecko pryč, Káči, Dodlu i Manku. Šenkýř ešte spál. Šli skrze ves, a von koukal lichtář z vokna: „I eu!“ poudá, „Kačínko, co to? co to?“ Šel a popád ji za ruku, chtěl ji vodtrhnút, a vostál teky při ní. Potom hnál pastýř krávy rejničkú (uličkou) a vůl, jak šel vokolo, huváz, a Jirka teky ho ved.

   Tak potom přišli před ten zámek a voni ven vyšli slúžící; a hdyž takový vece vidíli, šli a poudali tomu králi: ,,Och pane! hen tu máme takovú podívanú: už tu büly ’šelijaky meškery, hele to tu ešte nebülo.“ Tak tu královo dívčí hnedle vyvedli na ten palác, a vona se podívala a zasmíla se, haž se zámek votřís.

   Tak íčko se ptali, co je zač? Von: že je pastýřovo syn a že mu říkaj Jirka. A voni: že to nemůže bejt; že je ze sprostýho rodu, že mu tu dívčí nemužú dát, hale že jim muší něco ešte hudělat.

   Von poudá: ,,Co?“ A voni: že hen tám je studánka, je tám sto mjil: esli z ní za minut přinese ten koflík vody, tak tu dívčí dostane. Tak von ten Jirka poudal tomu, co měl tu nohu na rameně: ,,Ty si řek, hdyž shundáš hen tu nohu, že doskočíš sto mjil.“ A von: ,,O to já snadno dokážu!“ Shundal nohu, skočil a bül tám. Hale potom už chybalo maličko jenom a už tu bül čas, že měl přijít. Tak Jirka řek tomu druhýmu:

   ,,Ty si poudal, hdyž pozvihneš hen to prkýnko s voči, že huvidíš na sto mjil: koukni se, co tam dělá.“ — „Och pane! von tám leží. Och Jemináčku! von tám husnul.“ — „To bude zle,“ poudá Jirka, „už tu bude čas. Ty třetí, ty si poudal, hdy hen ten palec vycukneš, že dotřikneš sto mjil: chutě třikni tám, hat vstává. — A ty, podívej se, esli už se tám hejbá nebo co?“ — „Och pane! už vstává — hutírá se — už nabírá vodu.“ Potom von skočil a už tu bül, a zrovna v čas.

   Tak potom voni poudali, že jim muší dokázat ešte jeden kús. Že hen tám ve skále je takový zvíře, jednorožec, že jim moc lidí zhubí; esli je zhladí ze světa, že tu dívčí dostane. Tak von si vzal ty lidi, a do toho lesa šli. Tak přišli takový smrčině. A vono büly tři zvířata, a büly takový lože vyhloubeny,kterak ležíly. Dvě nedělaly nic, hale to třetí hubilo lidi. Tak voni si nabráli kamenního a těch jedlovejch krá-korek (jedlových šišek) za ňadra a vlízli na dřevo nahoru; a hdy si ty zvířata lehly, tak voni pustili delů kámen na to jedno zvíře, co bül jednorožec. A vono to zvíře řeklo tomu druhýmu: „Dej pokoj, neštochej mě!“ A vono poudá: „Já tě nedělám nic.“ A zas na toho jednorožce ze shora pustili kámen. „Dej pokoj! už si mi to hudělal po třetí.“ — „Hdyt já tě nic nedělám!“ Tak se popádli a přáli se dohromady. A ten jednorožec chtěl to druhý zvíře probodnút; hale vono huskočilo, a von kerak se prúce po ňom hnál, tak zarazil tím rohem do dřeva a nemoh ho hnedlé vyndát. Tak voni hnedle skočili ze smrčiny delů, a ty dvě zvířata hutekly, a tomu třetímu, tomu jednorožci,voni husekli hlavu a vzeli ji na rameno a nesli ji do zámku.

   Tu voni v zámku vidíli, že Jirka zas ten kúsek dokázal. „Co, prej, budem dělat? snad mu přec musíme tu dívčí dát?“

   „Ne, pane!“ poudá jeden ten slúžící, „to nemůže bejt; hdyť je sprostej, háby von takovú královskú dívčí dostál! hale mušíme ho ze světa zhladit.“

      Tak von ten král jim řekli, háby vyšetřili jeho řeč, co bude mluvit. Tak büla tam nájemnice jedna, vona mu poudala: „Jirko! s tebú nebude dnes dobře, chtěj’ tě zhladit ze světa.“ Tak von poudá: „Och, já se nebojím: kerak mně tepřiva bülo dvanáct let, já sem jich zabjil jedná raná dvanáct.“ Hale to bülo tuto, hdy mu máma hupekly rozpíček (podplaménka), vono mu na něj vlítlo dvanáct much a von je na jednu ránu zabjil.

   Tak voni, hdy to slyšeli, řekli: „Jináč ne, než že ho mušíme zastřelit.“ Tak potom si přišikovali vojáky a poudali, že mu hudělaj parádu, že budá ho voddávat na paláce. Tak ho tám vyvedli a vojáci chtěli už do něho spustit. A von ten Jirka řek tomu, co místo zandavačky palec držíl: „Ty si poudál, hdy vycukneš hen ten palec, že ’šechno zatřikneš; chutě vycukni!“ — „O pane! to já snadno dokážu. „ Tak ten palec vycuk a ’šecky je zatřík, haž büli ’šecky slepí a žádnej neviděl.

   Tak voni, hdy už vidíli, že jináč není, řekli mu, haby šel, že mu tu dívčí dejí. Tak potom mu dali pěkný šaty královský a büla svarba. A já sem na tý svarbě teky bülia: měli tám moziku, zpívali, jídli a pjili; bülo mesa, mochůrek (skládaných koláčů) a všeho plný košinky a vodičky plný vědra.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.