Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Červená karkulka

Bylo jednou malé hezké děvčátko, a to měl každý rád, kdo se na ně jen podíval. Ale nejradši je měla stará babička. Ta už ani nevěděla, jak by ještě mohla svoje děvčátko ještě víc potěšit.

Jednou jí dala čepeček z červeného sametu a ten jí tak pěkně slušel, že nechtěla nosit nic jiného na hlavě, a proto jí všichni říkali „Červená karkulka“.

Jednou jí maminka povídala: „Tu máš koláč a láhev vína, dones to babičce, ona je nemocná a slabá, ať se trochu posilní. Ale buď hodná, nedívej se po všech koutech, ať k babičce brzo přijdeš. A nezapomeň říci „Dobré ráno“. Jdi rovnou cestou, abys nezabloudila nebo neupadla a nerozbila láhev, potom by nemocná babička neměla nic.“

Děvčátko se jen usmálo a řeklo: „Neboj se maminko, budu hodná.“ a odešla.

Babička bydlela v lese o samotě, půl hodiny cesty za vsí. Když Červená karkulka přišla do lesa, potkala vlka, ale nevěděla, že je to zlé zvíře, tak se ho nebála.

„Pozdrav Pán Bůh!“ řekl jí vlk.

„Děkuji,“ odpověděla.

„Kam tak brzo, Červená karkulko?“

„K babičce.“

„Co pak máš pod zástěrou?“

„Koláč a víno; včera jsme pekli, babička je stará a slabá, ráda něco dobrého sní, aby se posilnila.“

„Kde bydlí tvoje babička?“

„Ještě asi čtvrt hodiny dále v lese pod těmi třemi velkými duby, tam má svou chaloupku, trochu dál jsou lískové ořechy, to už snad budeš znát.“

Vlk si při tom myslil: „To mladé děvče by byl vhodný zákusek, ten by mi lépe chutnal než babička, musím to nějak chytře navléknout, abych dostal obě.“

Chvilku šel s Červenou karkulkou a potom jí řekl: „Červená karkulko, podívej se, jaké jsou tu krásné květinky, a ty si jich ani nevšímáš. Také se mi zdá, že ani neslyšíš, jak pěkně ptáčkové zpívají; jdeš tak čerstvě, jako bys šla do školy, a tady v lese je přece tak krásně.“

Červená karkulka zdvihla oči, a když viděla, jak sluneční paprsky vrcholky stromů pronikají a jak všude je plno květinek, myslila si: „Přinesu babičce pěknou kytku, abych ji potěšila; ještě je brzy, přijdu k ní včas.“

A šla dále do lesa trhat kvítí. A když jeden kvítek utrhla, zdálo se jí, že dál jsou květinky, které jsou hezčí. Šla tam a tak šla pořád hlouběji a hlouběji do lesa. Ale vlk šel rovnou cestou k její babičce a zaklepal na dveře.

„Kdo je to?“

„Červená karkulka, nesu koláč a víno, otevři babičko.“

„Zatáhni jen za petlici,“ řekla babička, „jsem tak slabá, že ani vstát nemůžu.“

Vlk zatáhl za petlici, vstoupil do světnice, šel rovnou k posteli a babičku sežral. Pak si vzal babiččiny šaty, oblékl se, vzal si i její čepeček na hlavu, lehl si do její postele a spustil záclony u postele.

Zatím Červená karkulka hledala květiny, a když už jich měla tolik, že jich víc ani unést nemohla, vzpomněla si na babičku. Když tam přišla, Bylo jí divné, že jsou dveře dokořán, a když vkročila do světnice, zdálo se jí všecko nějaké zvláštní i pomyslela si: „Můj Bože, to je mi dnes u babičky jaksi podivně!“ Pak řekla nahlas:

„Dobré ráno!“

Ale nikdo jí neodpovídal, šla k posteli a vytáhla záclony. Tam ležela babička, měla čepec až do očí naražený a tak divně hleděla.

„Babičko, proč máš tak dlouhé uši?“

„Abych tě lépe slyšela.“

„Babičko, proč máš tak velké oči?“

„Abych lépe viděla.“

„Babičko, proč máš tak veliké ruce?“

„Abych si mohla lépe jídlo podávat.“

„Babičko, proč máš tak velká ústa?“

„Abych mohla lépe jíst.“ A v tom skočil vlk z postele na Červenou karkulku a sežral ji.

Když se tak vlkovi přání vyplnilo, lehl si do postele, usnul a začal hrozně chrápat. Právě šel mimo myslivec a pomyslel si:

„Jakpak může ta stará ženská tak tvrdě spát? Podívám se, co jí asi je.“

Vstoupil do světnice, podíval se do postele a tam ležel vlk.

„Přece jsem tě přistihl, ty starý šibale,“ povídal myslivec, „už tě dlouho hledám.“

Už chtěl na něj namířit, ale pomyslel si, jestli vlk babičku nesežral, že by ji mohl ještě vysvobodit, proto nestřelil, vzal nůž a rozpáral vlkovi břicho. Sotva několikrát řízl, uviděl červený čepeček a za chvíli vyskočila Červená karkulka a zvolala:

„Jak jsem se bála, vždyť tam ve vlkově břichu bylo taková tma.“

A za chvíli vyšla také babička zdráva; ale sotva dýchala.

Červená karkulka nasbírala veliké kameny, naplnila jimi vlkovi břicho, a když se vlk probudil a uviděl myslivce s flintou, chtěl vyskočit a utéct, ale kamení bylo tak těžké, že spadl na zem a bylo po něm.

Nyní byli všichni tři veselí: myslivec si vzal z vlka kůži, babička snědla koláč a vypila víno, co jí Červená karkulka přinesla a hned jí bylo líp, a Červená karkulka si myslila:

„Co budu naživu, nepůjdu s cesty do lesa, když mi to maminka zakáže.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 ...