Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Jezinky

Byl jeden chudý hoch sirotek, neměl otce ani matky, a aby se uživil, musel jít k někomu do služby. Dlouho chodil, nikde nemohl služby najít, až jednoho dne přišel k nějakému stavení o samotě pod lesem.

Na prahu seděl starý dědoušek, místo očí měl v hlavě důlky. Kozy ve chlívku mečely a dědoušek řekl: „Rád bych vás, ubohé kozičky na pastvu dovedl, ale nemohu, nevidím a nikoho nemám, abych ho s vámi poslal.“

„Dědoušku, pošlete mne,“ ozval se hoch, „já vám ty kozičky budu pást a taky vám rád za jídlo a nocleh posloužím.“

 „Kdopak jsi a jak se jmenuješ?“ Hoch mu všecko pověděl a že mu říkají Janeček. — „Dobře, Janečku! vezmu tě a nejdříve mi ty kozy na pastvu vyžeň. Ale tam na tu hůrku v lese jich nevoď. Přišly by na tě Jezinky, uspaly by tě a pak by ti vyloupaly oči, tak jako to udělaly mně.“

   „Nic se, dědoušku, nestarejte,“ odpověděl Janeček. „Mně Jezinky oči nevyloupají.“ Po té pustil kozy z chlívka a hnal je na pastvu. První a druhý den pásl pod lesem, ale třetího dne řekl sám sobě: „Což bych se bál Jezinek? Poženu kozy tam, kde je lepší pastva.“ Pak si uřízl tři zelené proutky ostružiny, schoval je do klobouku, a hnal kozy zrovna do lesa na tu hůru. Tam se kozy rozběhly po pastvě a Janeček si sedl do chládku na kámen.

Dlouho neseděl, a nenadále, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním krásná panenka, celá bíle oblečená, vlasy po zádech pěkně rozčesané, černé jako havran a oči jako trnky. „Pozdrav Pán Bůh! Mladý pasáčku!“ povídá. „Hleď, jaká to jablíčka rostou v naší zahrádce! Tu máš, jedno ti dám, abys také věděl, jak jsou dobrá.“ I podávala mu krásné červené jablíčko. Ale Janeček věděl, kdyby to jablíčko vzal a snědl, že by usnul a že by mu potom oči vyloupala, i řekl: „Děkuju pěkně, krásná panenko! Můj hospodář má v zahradě jabloň, rostou na ní ještě pěknější jablíčka; dost jsem se jich najedl!“ — „Nu, když nechceš, nebudu tě nutit,“ řekla panenka a odešla.

   Za chvíli přišla jiná, ještě krásnější panenka, měla v ruce pěknou červenou růži a řekla: „Pozdrav Pán Bůh mladý pasáčku! hleď, jakou jsem tamhle na mezi utrhla krásnou růžičku! A jak pěkně voní! Přivoň si taky!“ — „Děkuju pěkně, krásná panenko! Můj hospodář má v zahrádce ještě pěknější růžičky; navoněl jsem se jich dost!“ — „Nu, když nechceš, nech tak!“  řekla panenka celá rozhněvaná, obrátila se a zas odešla.

   Po chvíli přišla třetí panenka, nejmladší a ze všech nejkrásnější. „Pozdrav Pán Bůh! mladý pasáčku!“ — „Děkuju pěkně, krásná panenko!“ — „Věru, švarný jsi hoch,“ řekla panenka; „ale byl bys ještě hezčí, kdybys měl vlásky pěkně učesané. Pojď, já tě učesám!“ Janeček neříkal nic; ale když panenka k němu přikročila, aby ho česala, vzal s hlavy klobouk, vytáhl z něho jeden proutek ostružiny a šup! Chytl panenku proutkem za ruku. Panenka se dala do křiku: „Och, pomozte, pomozte!“ začala plakat a z místa se nemohla ani hnout. Janeček nedbal nic na její pláč a svázal jí ostružinou obě ruce. Tu přiběhly ty druhé dvě panenky, a vidouce sestru chycenou, začaly Janečka prosit, aby ji jen rozvázal a pustil. „Rozvažte si ji samy!“ řekl Janeček. — „Och nemůžeme; máme měkounké ručičky, popíchaly bychom se!“ Ale když viděly, že hoch jinak nechce, šly k sestře a chtěly ostružinu rozvázat. V tom Janeček přiskočil a šup šup! Uhodil je taky proutkem a pak jim oběma svázal ruce. „Hleďte,mám vás, vy zlé Jezinky, co jste mému hospodáři vyloupaly oči.“

   Poté běžel domů hospodáři a řekl: „Dědoušku! pojďte, našel jsem někoho, kdo vám zas oči vaše dá.“ A když přišli na tu hůrku, řekl té první Jezince: „Teď mi pověz, kde jsou dědouškovy oči? Nepovíš-li, vhodím tě tuhle do vody!“

   Jezinka se vymlouvala, že neví, a Janeček ji chtěl vhodit do řeky, co tam pod hůrkou tekla. — “Nech mne! Janečku, nech mne!“ prosila Jezinka, „já ti dědouškovy oči dám.“ I vedla ho do jedné jeskyně, kde byla veliká hromada očí, velikých i malých, černých, červených, modrých i zelených, a dvě z té hromady mu vybrala. Ale když Janeček je dědouškovi vsadil, začal ubohý naříkat: „Ach běda, běda! to nejsou moje oči; vidím samé sovy!“ Janeček se rozhněval, Jezinku popadl a vhodil do vody.

 Potom povídá té druhé: „Pověz ty, kde jsou dědouškovy oči?“ Ta začala se taky vymlouvat, že o nich neví; a když jí hoch pohrozil, že ji taky do vody vhodí, vedla ho zas do té jeskyně i vybrala mu dvě jiné oči. Ale dědoušek zase naříkal: „Och, to nejsou moje oči; vidím samé vlky!“ I stalo se druhé jezince tak jako té první — jen se nad ní voda zavřela.

   „Pověz mi ty, kde jsou oči dědouškovy?“ řekl Janeček té třetí nejmladší Jezince. Ta ho taky vedla k té hromadě v jeskyni a dvě oči mu vybrala. Ale když byly vsazeny, zase dědoušek bědoval, že to nejsou jeho oči, prý: „Vidím samé štiky!“ Janeček vida, že ho též obelhala, chtěl ji taky utopit, ale Jezinka ho s pláčem prosila: „Nech mne! Janečku, nech mne, já ti ty pravé dědouškovy oči dám.“ I vybrala je ze spodu celé hromady. A když je Janeček dědouškovi do důlků vsadil, vykřikl dědoušek radostně: „To — to jsou moje oči! Chvála Pánu Bohu! Teď zas dobře vidím.“

Janeček poslední jezinku pustil a s dědouškem byli spolu dobře živi; Janeček pásal kozy a dědoušek dělal doma syrečky, a pak je spolu jedli.

Jezinka se potom už nikdy víc na té hůrce se neukázala.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.