Seděl jednou sekáč u příkopu vedle cesty a pochutnával si na chlebu. Najednou z lesa vyběhl vlk a bežel přímo k sekáčovi. Zastaví před ním a ptá se ho: „Co to máš, člověče?“
„Chléb,“ odpověděl. „Dej mi také ochutnat!“ Sekáč vlkovi kousek kůrky utrhl a podal mu jí. Vlk jí zežral, olízl se a pravil: „To je ale dobré jídlo. Také bych chtěl mít každý den takovou dobrotu k snědku.“
„Proč ne?“ řekl sekáč, „pomoz mi zasít obilí a můžeš jíst, co hrdlo ráčí.“
„To taky udělám!“ zaradoval se vlk. „Poslechni, sekáči, jak se to dělá, sít obilí?“
„Nejdříve se musí zorat pole,“ poučoval vlka sekáč. „A vyroste chléb?” radoval se vlk.
„Ty bys tomu dal!“ rozesmál se sekáč. „Jak pooráš pole, musíš jej ještě uvláčet a potom na podzim zrna obilí zaseješ.“
„A už vyroste chléb?“
„Ale kdepak,“ řekl sekáč, „zrno si přes zimu odpočine a na jaře vzejde žito a v létě…”
„V létě už budu moci jist!“ znovu se radoval vlk.
„Ale vůbec ne! Žito musíš posekat, svázat do snopů, postavit do panáku, aby je vítr profoukal a slunce vysušilo, a pak…
„Pak budu mít chléb!“ vykřikl vlk. „I nebudeš,“ pravil sekáč, „žito se ve stodole musí vymlátit a provát. Pak odvézt do mlýna, kde mlynář mouku namele a …“
„A budeme jíst!“
„Ty jsi ale nedočkavý. Ještě musíš z mouky chlebové těsto udělat, nechat jej vykynout, v peci zatopit a bochníky chleba do ní nasázet.“
„A pak už bude chléb hotový?“
„Ano, pak už bude chléb hotový a můžeš jíst,“ odpověděl sekáč.
Vlk si povzdechl a pravil: „Ne, já chleba nechci. Nějak mě na něj přešla chuť.“
„Ale pročpak?“ otázal se sekáč.
„Já si chci co nejrychleji nacpat břicho a na chleba se túze dlouho čeká. Raději mi poraď, jak si jej rychle naplním.“ Sekáč se zamyslil a řekl: „Na pastvisku se pase stará kobyla s hříbětem. To hříbě sněz.“ Vlk se zaradoval a běžel na pastvisko.
Uprostřed velkého stáda koní se pásla stará kobyla s hříbatem. Počkal, až kobyla s hříbátkem přišla trochu blíž a zavolal na hříbě: „Člověk mi rozkázal, abych tě snědl!“
„Dobrá, tak pojď sem!“ řeklo hříbátko a rychle utíkalo k matce a schoulilo se jí pod břicho.
„Ty si se mnou budeš hrát na schovávanou!“ rozhněval se vlk a rovnou na kobylu. Vlk – hop! A kobyla po něm – kop! Vlk se svalil na zem. Chvíli zůstal ležet, potom se zdvihl a znovu – hop! A kobyla po něm -kop!
Vlk se dobelhal zpátky k sekáči. „Ani na hříbátko už chuť nemám,“ řekl vlk. „Pročpak?” otázal se sekáč. „Ale ta jeho matka, stará kobyla, má náramně velká a tvrdá kopyta.“
Sekáč se znovu zamyslil a povídá: „Nu dobrá. Běž na louku. Pase se tam beran. Ten bude mít kopyta menší.“
I běžel vlk na louku. Spatřil berana a řekl: „Člověk mi rozkázal, abych tě snědl.“
„Nedá se nic dělat, když to rozkázal člověk,” odvětil beran. „Jenom mě, prosím tě, netrhej na kousky, bratře vlku. Nekaž mi kůži. Víš co, uděláme to takhle: postav se u plotu, rozevři pěkně tlamu a já se rozběhnu a skočím ti rovnou do chřtánu.“
Vlk beranovi uvěřil. Šel tedy k plotu, ze široka se rozkročil, rozevřel tlamu a vyčkával. Beran se vší silou rozběhl a trkl vlka do hlavy. Vlk se svalil na zem a dvě hodiny o sobě nevěděl. Beran utíkal z louky pryč, co jen mu síly stačily. Když se vlk vzpamatoval, otevřel oči a beran nikde nebyl. I zdvihl se vlk se země a povídá: „Snědl jsem ho nebo ne? Už to tak bude, asi jsem ho snědl!“