Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Jak dal Stepas pánovi za vyučenou

Před dávnými časy žil na velikém statku jeden bohatý pán. Žil si v hojnosti a všeho měl dostatek. V maštali měl krásné a statné koně, ve chlévě stádo kráv a ve stodole nejlepší zrní z okolí. Ale pořád neměl dosti. Lakotný a chamtivý byl velice a všemi mastmi mazaný. Když býval ve městě trh, vstával brzy před rozedněním a vyhlížel sedláky, kteří jeli kolem jeho statku na trh.

A jak uviděl, že některý z nich má vola nebo koně na prodej, hned ho zastavil a ptal se jej: „Hej, Jurgisi, prodáš mi tu kočku?“ Pán nazýval všechny své poddané Jurgisi, jejich ženy Magdami, voly kočkami a koně krysami. Takový už byl jeho zvyk. Nebylo by na tom ještě nic špatného, kdyby za ně pořádně zaplatil. Ale za koně dával pán jen o málo víc než za kocoura nebo za bílou krysu. I tak museli poddaní pánovi za almužnu dobytek prodat, jinak by si je vzal zadarmo. 

Ale přece se našel chasník, který byl chytřejší než sám pán. Říkali mu Stepas. Jednou se také musel vypravil do města na trh, aby svého volka prodal. Uvázal ho tedy za rohy na provaz a šel s ním po silnici na trh. U cesty už čekal chamtivý pán. Postavil se doprostřed cesty a huláká na Stepase: „Prodej mi svého kocoura, Jurgisi!“

„Rád ti jej prodám,“ řekl Stepas, „ale mám jednu podmínku. Kocour bude tvůj a ocas můj!“

„Jsi ty ale hlupák,“ zasmál se pán, „k čemu ti bude ocas bez kocoura?“

„O to se už nestarej,“ odvětil Stepas. Pán volka koupil, vyplatil Stepasovi několik zlaťáků. Ten uřízl volovi ocas a šel si po svém.

Na podzim musel Stepas prodat svého koně, protože peníze za volka se brzy rozkutálely a na Stepase dolehla nouze. I vydal se s koněm na trh. Vede jej po silnici směrem do města, až došel na známé místo, kde pán vyhlíží sedláky. Kde se vzal, tu vzal, stojí před ním pán. „Nu, Jurgisi, koupil jsem od tebe kocoura, prodej mi i tvoji krysu!“ řekl pán. Stepas se poškrábal za uchem a ztěžka povzdechl. „Co naplat,“ odpověděl, „když už prodat musím, tak raději svému pánu, než cizímu.“ Pán vyplatil za koně pár ošoupaných zlaťáků, hodil je Stepasovi a chystal se vrátit na statek, ale tu Stepas povídá: „Pane, ty jsi už zapomněl na mou podmínku. Nejdříve kryse ocas uříznu a pak je tvá.“

„Krysa mi poslouží i bez ocasu, pro mne za mne si jej klidně uřízni,“ zasmál se pán. Stepas tedy uřízl koníkovi ocas.

Jak se vrátil domů, zastrčil jej za trám ve světnici, hned vedle volského ohonu, který si tam předtím schoval. V zimě měl Stepas do kapsy ještě hlouběji, ale žádný dobytek na prodej už neměl. A tak narubal březových polen, že je prodá na trhu. Naložil je do saní a sám je táhnul k městu. Ale ani tentokrát do města nedorazil. Pán ho zastavil na starém známem místě. Stanul před ním uprostřed silnice a povídá: „Zdař bůh, Jurgisi. Kampak táhneš tu slámu? Prodej mi ji! Budu mít alespoň čím kravám podestlat.“ A tak chudák musel prodat pěkná březová polena za cenu, za kterou by nikde ani slámu nekoupil.

Přešel rok a pán ochuravěl. Co se jen k němu z města najezdilo lékařů, ale žádný si rady nevěděl. Když se o tom Stepas dověděl, vymyslel plán. Vypůjčil si od souseda nejstatnějšího koně, přestrojil se za lékaře a s uzlíkem na zádech cválal na pánův statek. Představil se jako lékař z daleké země a nechal se uvítat na statku.

Statkářka Stepasovi uvěřila každé slovo a odvedla jej do ložnice pána. Stepas prohlédl nemocnému jazyk, na hrudi jej poslechl, břicho poklepal a nařídil zatopit v lázni. „Přetěžká nemoc postihla Vašeho pána!“ pravil. „Jen horká pára a bylinná mast jej může vyléčit.“

Když byla lázeň dostatečně horká, ponořili do ní nemocného a nechali jej s lékařem o samotě. Ten nechal pána dostatečně v lázni prohřát a pak mu nakázal, ať se na lavici natáhne. Poté vytáhl cosi z uzlíku a strčil to pánovi pod nos a zeptal se: „Poznáváš to?“

„Ocas z vola“ odpověděl pán. 

„A vzpomínáš si také na toho kocoura s volským ocasem, kterého jsi tak lacino koupil od Jurgise?“ řekl Stepas. A začal tím ohonem švihat pána po bocích.

„Vzpomínám si. Samozřejmě, že si vzpomínám,“ křičel pán, „jak bych mohl zapomenout?“

„To je dobře, že si nezapomněl. Teď už si jistě nebudeš plést kocoura z volem a Jurgise od Stepase!“ křikl na pána Stepas a na rozloučenou ještě jednou přetáhl pána po zádech a vyběhl pryč ze statku. Pán churavěl stále více, jen vzlykal a sténal. Ale o tom, jak jej léčil doktor z daleké země, se nikomu ani slůvkem nezmínil. Hanba by jej fackovala.

Neuplynul ani týden a objevil se Stepas na pánově statku znovu. Tentokrát se převlékl za tureckého lékaře. Na hlavu si nasadil turban, nalepil si ryšavé vousy a nasadil brýle. Pánova čeleď ho přivítala s náležitou úctou, protože tenhle lékař vypadal opravdu jako velký učenec. Ani po jejich nerozuměl, jen gesty se domlouval. 

Zavedli bez okolků cizince k nemocnému pánu. Lékař si ho celého prohlédl, proklepal ho na jedné straně a na druhé, podíval se mu do úst a potřásl hlavou. Neřekl ani slůvka, jen rukama naznačil, že je pán velmi nemocný a léčba bude velmi náročná. Vyhnal všechny z pokoje a zakázal komukoliv do pokoje vstupovat, i když bude pán řvát sebevíc. 

Jakmile zůstali lékař a nemocný o samotě, vytáhl Stepas cosi ze šosu, ukázal to pánovi a zeptal se: „Poznáváš to?“

„Koňský ocas,“ odpověděl pán.

„A nepleteš se? Není to náhodou krysí?“ dorážel Stepas.

Pán věděl hned, odkud vítr fouká. Chtěl vyskočit a zavolat o pomoc, ale Stepas mu koňským ocasem tak vyprášil záda, že milý pán ztratil řeč. Stepas dal pánovi co proto, jen co je pravda, těch ran bylo nespočet. „Teď už si jistě nebudeš plést koně s krysou a budeš znát i jeho cenu!“ křičel na pána Stepas a přidal mu ještě pár ran. Nechal mu koňský ocas
na památku a šel si po svém.

Ani tentokrát se pán nikomu nezmínil, jakou léčebnou kúru s ním cizinec prováděl. Jen přikázal, aby všechny lékaře hnali pryč od jeho vrat. Avšak Stepas byl přeci jen mazaný. Oblékl si pestrou sukni, uvázal si šátek na hlavu, do uší si dal velké náušnice a vypadal věru jako opravdová cikánka.

A v takovém přestrojení se vydal na panský statek. Jak by ho mohla čeleď nebo pán poznat? I přikázal pán, aby k němu cikánku pustili. Doufal, že mu prozradí nějaké kouzlo nebo zaklínadlo, které by chorobu zahnalo. Cikánka se podívala nemocnému do očí, foukla mu do dlaní, zakývala hlavou a řekla: „Vzácný pane, má kouzla mají pramalý účinek mezi čtyřmi stěnami. Pojď se mnou raději ven na zahradu. Pomůžu ti.“ Z posledních sil vstal pán z postele a s cikánkou vyšel na zahradu. Ta jej zavedla do křoví opodál domu a najednou vytáhla ze šátku poleno.

„Poznáš, jaké je to poleno?“ zeptala se jej.

„Jak bych nepoznal, březové přeci,“ odpověděl pán.

„A vzpomeneš si i na březová polena, která si nazýval slámou?“ křikl Stepas a začal ho tím březovým polenem tlouct po zádech. „Vzpomínám si, dobře si vzpomínám!“ křičel pán.

„Tak si dobře pamatuj, že kravám se březová polena nepodestýlají!“ Stepas hodil poleno do křoví a vydal se k domovu.

Pán od samé bolesti nevstal celý měsíc z postele. A když se uzdravil, nikdy víc od svých poddaných nic za lacino nekoupil a volci byli jen volky, koně koňmi a polena jen poleny.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 ...