Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Vědma

Jednou se oženil člověk a vzal sobě ženu z druhé vsi. A v jeho stavení zůstávali taky ještě otec, matka a mladší bratři.

Když pak jeho žena byla v jiném stavu, tehdy řekla jemu tchyně: „Přivez ji ke mně do kouta, já sama bydlím ve stavení.“ A on tak učinil. A když pak už nastala ženská práce, vyšel ven ze stavení a díval se tam oknem. A co byste myslili? Tchyně vzala provázek a natáhla jej přes světnici křížem, z koutka do koutka. A děťátko už za kamny leželo a plakalo. Tehdy ona hvízdla a děťátko ze zákamní vyskočilo a po tom provázku běželo sem tam a zase za kamna. Muž viděl, že se tu něco čertovského provozuje a rozzloben vešel do stavení: „A teď, ženo, se obleč, pojedem domů!“

Tchyně mu to všelijak chtěla rozmluvit, ale on stál na svém: „Ne, pojedem!“ I jeli. Na cestě bylo jim přes potok jet. On zastavil: „Vstaň, ženo, z vozu!“ — A žena vstala. — „Rozviň dítě a polož na zem!“ Žena dítě rozvinula a na zem položila. Muž pak přejel vozem se ženou přes potok. „A teď hvízdni!“ Žena hvízdla, a dítě se vzchopilo a utíkalo přes vodu! a běhalo kolem vozu. Muž zůstal omámen, až mu ruce sklesly. „Jak je to možné?“ začal se vyptávat ženy. „Nic zvláštního,“ řekla, „já a moje matka jsme přirozené vědmy; a takto vždy zacházíme s dětmi. Jen se nic neboj: přirozená vědma není tak zlá jako učená. Ona se jen brání nečisté síle, ale sama nikomu neubližuje. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.