Jednou se oženil sedlák a vzal si ženu z druhé vsi. A v jeho stavení zůstávali taky ještě otec, matka a jeho mladší bratři.
Když pak jeho žena byla v jiném stavu, tehdy řekla jemu tchýně: „Přivez ji ke mně do kouta, já sama bydlím ve stavení.“ A ji poslechl a když pak už nastala ženská práce, vyšel ven ze stavení a díval se tam oknem. A co byste mysleli? Tchyně vzala provázek a natáhla jej přes světnici křížem, z koutka do koutka. A děťátko už za kamny leželo a plakalo. Tehdy ona hvízdla a děťátko zpoza kamen vyskočilo a po tom provázku běželo sem tam a zase za kamna. Muž viděl, že se tu něco čertovského provozuje a rozzloben vešel do stavení: „A teď, ženo, se obleč, pojedem domů!“
Tchyně mu to všelijak chtěla rozmluvit, ale on stál za svým: „Ne, pojedem!“ I jeli. Na cestě bylo jim přes potok jet. On zastavil: „Vstaň, ženo z vozu!“ — Žena vstala. — „Rozviň dítě a polož ho na zem!“ Žena dítě rozvinula a na zem položila. Muž pak přejel vozem se ženou přes potok. „A teď hvízdni!“ Žena hvízdla, a dítě se vzchopilo a utíkalo přes vodu! a běhalo kolem vozu. Muž zůstal nevěřícně omámen, až mu ruce sklesly. „Jak je to možné?“ začal se vyptávat ženy. „Nic zvláštního,“ řekla, „já a moje matka jsme přirozené vědmy; a takto vždy zacházíme s dětmi. Jen se nic neboj: přirozená vědma není tak zlá jako učená. Ona se jen brání nečisté síle, ale sama nikomu neubližuje.