I stala se jednou taková nemilá věc. Ublížili psi nebohému, malému zajíčkovi. Když to zajíc se zaječicí zjistili, velmi se na psy rozhněvali a hned běželi k medvědovi, který byl lesním starostou, aby to všechno na psy požalovali.
I svolal medvěd soudce z lesa, vlka a lišku, aby psy podle zákonů soudili. Hnedle spustil na ně z hurta medvěd: „Ó, vy mizerové, jak jste se mohli odvážit ublížit nebohému, malému zajíčkovi?“
„Milost vlku, slituj se nad námi!“ prosili psi. „Hlad nás k tomuto činu donutil!“
Vlk s liškou se dlouho radili, ale rozhodnout se nemohli. „Jak máme spravedlivě rozhodnout, když nevíme, jaké je to mít hlad?“
I medvěd by nejraději psy propustil bez trestu na svobodu, ale všichni zajíci z lesa začali sborově protestovat: „Psy nám všem ublíží! To bude náš konec!“
Dali soudci znovu hlavy dohromady a po dlouhém dohadování rozhodli. „Psi se nesmějí přiblížit k žádné živé tváři a nikterak jí ublížit! Jestliže ale zvíře padne, ať učiní podle libosti!“ četl medvěd před všemi přítomnými rozsudek. Ten byl pečlivě zapsán na lejstro, aby už nebylo dalších sporů.
Na velkém psím směnu všichni psi rozhodli, že lejstro uschová starý ovčácký pes Krancis.
I hlídal Krancis lejstro jeden den i druhý den, ale třetího dne si pomyslil: „Není v mých silách, abych lejstro uchránil. Mou prací je hlídat stádo na pastvě. A co když se najednou spustí déšť a lejstro promokne? Měl bych jej svěřit někomu jinému.“
A tak dal lejstro raději starému kocourovi, protože ten lehává celé dny na teplé peci ve světci, kde je sucho. Kocour lejtro od psa přijal. A aby jej celé dny nemusel hlídat, přivázal jej k trámu v nejzapadlejším koutě půdy.
Po nějakém čase spatřili psi na louce malé hříbátko, které divoce skotačilo. Najednou upadlo na zem a kutálelo se po trávě. I vrhli se psi na hříbě a chtěli jej zadávit. Tu se kolem nich seběhli koně z pastvy. Obklíčili psy a zavedli je k medvědovi na soud.
Medvěd se hrozitánsky rozzlobil: „Co si to dovolujete? Co jste to chtěli udělat?“ řval zlostí na psi.
„Nic co byste nám nedovolili. Přečtete si lejstro, které jste vydali!“ oponovali psi.
„Už je to dlouhá doba, nepamatuji si, co přesně je v lejtru napsáno. Ukažte mi jej, abych zpravedlivě rozhodl!“ odpověděl medvěd.
Psi se tázavě podívali jeden na druhého. Kdepak my jen to lejstro máme? Tu si vzpomněli, že je v úschově u Krancise. A celá smečka letěla ke starému psu. I křičeli jeden přes druhého: „Kde je lejstro? Dej nám ho!“ Krancis se poškrábal tlapkou za uchem a běžel ke kocourovi. „Kocoure, vrať mi lejstro, prosím! Nutně jej potřebujeme!“ spustil na kocoura.
Kocour vylezl na půdu pro lejstro, ale to nikde není, jen provázek visí na trámu. Lejstro sežraly myši! Ó, teď se ale Krancis rozzlobil! „Pěkně jsi mi opatroval lejstro, kocoure! No počkej, já ti dám!“ skočil na kocoura a dal mu za vyučenou, až z něj chlupy lítaly. Ale co to bylo platné? Lejstro tím nevrátil.
Když nebylo lejstra, nebylo možno podle něj spor rozsoudit. A tak rozhodl medvěd takto: „Od dneška budou psi jen kosti hlodat!“ Psům se to samozřejmě nelíbilo, ale co mohli dělat. Nemělo ceny se hádat. A tak se museli spokojit jen s kostmi.
A kdo za to celé mohl? Kočičí plemeno, to je věc samozřejmá. Proto také psi na kočky zanevřeli. Psi nemají rádi kočky a kočky zase myši. A tak to od těch dob na světě chodí, že kvůli myším, které lejsto sežraly, psy nevydrží s kočkami.