Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Osud

Dva bratři přebývali spolu v jednom stavení, jeden z nich pracoval všecko a druhý neustále jen zahálel a pil i jedl z hotového. I požehnal jim pán Bůh na všem: na koních, na hovězím, skopovém i vepřovém dobytku, na včelách i na všem jiném.

Ten, který pracoval, pomyslil si jednou: „Což bych já taky za toho lenocha dělal? lépe když se rozejdem a když sám za sebe budu pracovati a on nechť dělá, co chce!“ I řekl tedy jednou svému bratrovi: „Bratře, není tak dobře: já všecko dělám a ty mi v ničem nechceš pomoci, jen jíš a piješ z hotového. I umínil jsem si, abychom se rozdělili.“

Druhý začal mu to rozmlouvati: „Nečiň toho, bratře! máme se tak oba-dva dobře, ty vládneš vším, svým i mým, a já jsem spokojen, cokoli ty učiníš.“ Ale onen zůstal při svém, a tak i druhý konečně svolil a řekl jemu: „Když jinak dáti nechceš, tehdy dělej sám, jak umíš.“ Načež onen pořádně všecko rozdělil na dva díly a každý si vzal svůj díl.

Lenoch najal sobě k dobytku skotáka, ke koním koňáka, k ovcím ovčáka, ke kozám kozáka, ke sviním sviňáka a ke včelám včeláka, i řekl jim: „Nechávám všecko své jmění ve vašich rukou a rukou pána Boha;“  a byl živ potom doma tak jako prve. A ten druhý bratr namáhal se při svém jmění sám tak jako dřív, opatroval a dohlížel, ale neviděl prospěchu žádného, jen samou škodu, den ode dne vedlo se mu pořád hůře, až konečně zchudnul tak, že už ani opánek neměl na nohou, nýbrž chodil bos.

Tehdy řekl sobě sám: „Půjdu se podívat k svému bratrovi, jak se jemu vede.“ A takto šel, přišel na louce ke stádu ovcí; ale ovčáka při nich nebylo žádného, nýbrž seděl a tu nějaká překrásná panna i předla zlatou nit. „Pomáhej pán Bůh!“ řekl a otázal se jí, čí to jsou ovce?“ A ona mu odpověděla: „.Čí jsem já, toho jsou i ty ovce.“ — „A čí jsi ty?“ — „Já jsem tvého bratra štěstí.“ Tehdy on se rozhněval a řekl jí: „A kde je moje štěstí?“ Panna odpověděla: „Tvé štěstí je od tebe daleko.“ — „A mohu-li je najíti?“ — „Můžeš, jdi si ho hledat.“ On slyše to a vida, že ovce bratra jeho jsou pěkné, aniž pěknější býti nemohou, nešel už ani dále se podívat na ostatní jeho stáda, šel odtud rovnou k bratrovi. Když ho bratr spatřil, zplakal nad ním a řekl: „Kam jsi se poděl za ten čas!“ A vida ho nahého i bosého, dal mu hned opánky a něco peněz. Když pak několik dní spolu hodujíce pobyli, zdvihl se potom onen bratr a šel domů.

Přijda domů, vzal torbu na rameno a chleba do ní, a do ruky hůl, i šel do světa hledat svého štěstí. Jda takto svou cestou, přišel do nějakého velikého lesa, a v tom lese naleží nějakou starou šedivou dívku, jak tu pod jedním keřem spí; i napřáhl hůl a uhodil ji po zádech. Ta pak sotva se zdvihla a své krhavé oči otevřela, i promluvila němu: „Děkuj pánu Bohu, že jsem zaspala, neb kdybych byla bděla, ani těch opánek bys byl nedostal!“ I otázal se jí: „A kdo jsi ty, že bych ani těch opánek nebyl dostal?“ Odpověděla: „Já jsem tvé štěstí.“ On slyše to, začal se bíti v prsa: „Jsi-li ty moje štěstí, ať tě čert vezme! a kdo mi tě dal?“ A ona hned na to: „Osud mě tobě dal.“ — „A kde je ten Osud?“ — „Jdi a hledej si ho!“ a po té zmizela. Tehdy šel ten člověk hledat Osud.

Jda takto svou cestou, přišel do jedné vsi a viděl v té vsi veliké hospodářské stavení a v něm veliký oheň, i pomyslil si: „Tuto musí být nějaká veselka nebo svátek.“ I vešel do stavení a viděl tam na ohni veliký kotel, vařila se v něm večeře, a při ohni seděl hospodář. Pozdravil hospodáře: „Dobrý večer!“ a hospodář mu poděkoval: „Dej Bůh štěstí!“ pak ho pobídl, aby si k němu sedl, i počal se ho vyptávat, odkud je a kam jde? a on mu všecko vypravoval: jak byl taky hospodářem, a jak zchudnul, a že nyní jde k Osudu se zeptat, proč je chudý. Potom otázal se hospodáře, proč takové množství jídla vaří? a hospodář mu řekl: „Oj, bratře! já jsem hospodářem a mám všeho dost, ale své čeledi nikterak nemohu nasytit, všecko jakoby drak požíral; však sám uhlídáš, až začnem večeřet, co budou dělat.“ A když sedli k večeři, jeden druhému jídla vybírali, a za chvilku ten veliký kotel byl prázdný. Po večeři přišla uklízečka, sebrala kosti všecky na hromadu a hodila je za pec. I počal se tomu divit, že holka hodila kosti za pec; tu nenadále přišly dvě staré ošklivé postavy, suché jako strašidla, i počaly ty kosti cucat. I otázal se ten člověk hospodáře: „Co to máš tam, bratře, za pecí?“ 

A on mu odpověděl: 

„To je, bratře, můj otec a moje matka, jako by se byli ukovali na tom světě, nechtějí nikterak s něho odejít.“ Ráno pak při odchodu řekl mu hospodář: 

„Bratře, vzpomeň si také na mě, najdeš-li tam někde Osud, i zeptej se ho, jaká to nehoda, že nemohu nikterak nasytit své čeledi, a proč mi otec a matka nijak neumírají.“ 

On mu to slíbil, že se zeptá, pak se s ním rozloučil a šel dále Osud hledat. Jda takto dlouhou svou cestou, přišel jednoho večera do jiné vsi a prosil v jednom stavení, aby ho přijali na nocleh. Oni ho přijali a ptali se ho, kam jde, a on jim všecko zevrub pověděl, co a jak. A oni ho tu počali prosit: 

„Pro Boha, bratře! když tam jdeš, zeptej se také o nás, proč se nám hovězí dobytek nedaří a jde pořád na mizinu?“ 

On jim také připověděl, že se zeptá, a druhý den šel dále. Jda takto svou cestou, přišel nějaké vodě i začal volat: 

„Oj vodo! oj vodo! přenes mě!“ A voda se ho zeptala: 

„Kam jdeš?“ A on jí pověděl kam. Tehdy voda ho přenesla a řekla mu: „Prosím tebe, bratře, zeptej se, proč v sobě nemám žádného plodu?“ On připověděl vodě, že se zeptá, a šel potom dále. 

Jda takto dlouho, přišel konečně do jednoho lesa a tu našel nějakého poustevníka, i zeptal se ho, zdali by mu nemohl pověděti o Osudu? A poustevník mu odpověděl: 

„Jdi tudy přes horu a přijdeš zrovna ke dvoru jeho; ale když staneš před Osudem, nemluv ničeho, nýbrž cokoli on bude dělat, i ty dělej, dokud on sám tebe se nezeptá.“ 

Člověk poděkoval poustevníkovi a šel přes horu. Když přišel do dvorů Osudových, bylo se nač podívat: bylo tu jako na královském dvoře, sluhové i služkyně, jen se všecko hemžilo, a Osud sám seděl za připraveným stolem a večeřel.

Člověk vida to, sedl si také za stůl a začal večeřet. Po večeři lehl si Osud spát, a on si také lehl. Okolo půlnoci nastalo strašlivé řinčení a z něho bylo slyšet hlas: 

„Oj, Osude! oj, Osude! narodilo se dnes tolik a tolik duší, naděl jim, co chceš.“ 

Po té Osud vstal, otevřel skříni s penězi, i začal po světnici házeti samými dukáty, řka: 

„Jako mně dnes, tak jim až do smrti.“ Když se ráno rozednilo, už nebylo tu těch dvorů velikých, nýbrž místo nich prostřední stavení; ale i v tom opět bylo všeho dost. 

Když bylo k večeru, sedl si Osud k večeři, a on si také s ním sedl, ale nikdo nepromluvil ani slova. Po večeři šli spát. Okolo půlnoci nastalo zase strašlivé řinčení a z něho bylo slyšeti hlas: 

„Oj, Osude! Oj, Osude! narodilo se dnes tolik a tolik duší, naděl jim, co chceš.“ 

Tehdy Osud vstal i otevřel skříni s penězi, ale nebylo v ní dukátů, než toliko stříbrné peníze a sem tam nějaký dukát. I začal Osud po světnici rozhazovat peníze, řka: 

„Jako mně dnes, tak jim až do smrti.“ 

Druhého dne ráno však už ani toho stavení zde nebylo, nýbrž místo něho stálo tu menší. A tak Osud dělal každou noc, a každé ráno potom jeho stavení se zmenšovalo, až naposledy z něho zůstala jen malá chaloupka. Tu vzal Osud motyku a začal kopat, a ten člověk vzal také motyku a začal kopat, a tak kopali celý den. 

K večeru vzal Osud kus chleba, rozlomil jej na půl a dal jednu jemu. Tak večeřeli a po večeři šli spát. Okolo půlnoci opět nastalo strašlivé řinčení a z něho bylo slyšet hlas: 

„Oj, Osude! Oj, Osude! dnes narodilo se tolik a tolik duší, naděl jim, co chceš.“ 

Tehdy on vstal, otevřel skříni i začal rozhazovati samé střípky a sem tam nějaký peníz, jako dostávají nádenníci mzdy, řka: 

„Jako mně dnes, tak jim až do smrti.“ 

Když nastalo ráno, změnila se chalupa zatím ve veliké dvory, tak jako byly prvního dne. Tehdy Osud otázal se jeho: 

„Co chceš?“ 

A on mu vyprávěl všecku svou nesnázi od počátku až do konce, a že přišel se ho zeptat, proč mu nadělil neštěstí. Tehdy mu řekl Osud: 

„Však jsi viděl sám, jak jsem první noc rozhazoval dukáty i co se potom dálo. A jak mi bylo tu noc, když se kdo narodil, tak mu bude až do smrti. Ty jsi se narodil v chudé noci a zůstaneš chudým až do smrti; a tvůj bratr narodil se v štastné noci a zůstane štastným až do smrti. Ale poněvadž jsi se tak odhodlal a tolik vystál, poradím ti, jak si můžeš pomoci. Tvůj bratr má dceru Milici; ta je také tak šťastna jako její otec. Až přijdeš domů, vezmi Milici k sobě, a čehokoli nabudeš, říkej, že to všecko její jest.“ 

On tedy Osudu poděkoval a pak mu ještě řekl: 

„V té a té vsi jest jeden bohatý sedlák, má všeho dost, a jen v tom je nešťastný, že se mu čeleď nikterak nasytiti nemůže: snědí na jedno posedění jídla plný kotel a mají ještě málo. A otec i matka toho sedláka jako by se byli ukovali na tom světě, zestárli, zčernali a vyschli jako strašidla, a nemohou umřít. I prosil mne ten sedlák, když jsem byl u něho na noclehu, abych se tebe zeptal, jaká toho příčina?“ 

I odpověděl mu Osud: 

„To je všecko proto, že nectí otce svého i matky své; hází jim jídlo za pec: ale kdyby jich ke stolu posadil na první místo a dal jim první číši kořalky a první číši vína, tehdy by jeho čeleď ani z polovice tolik nesnědla, a ty duše by se odebraly na odpočinutí.“ 

Potom opět se zeptal Osuda: 

„V té a v té vsi, když jsem tam v jednom stavení byl na noc, stěžoval si hospodář, že se mu hovězí dobytek nedaří a jde pořád na mizinu; i prosil mne, abych se tebe zeptal, jaká toho příčina?“ 

A Osud mu odpověděl: 

„To je proto, že na svůj svátek zabíjí nejhorší dobytče; kdyby zabíjel, co má nejlepšího, všecek dobytek by mu běhal.“ 

I zeptal se ho ještě také na vodu: 

„Jaká toho příčina, že ta voda nemá v sobě plodu?“ 

A Osud mu řekl: 

„Proto nemá plodu, že ještě žádného člověka neutopila; ale nežertuj s ní, nepovídej jí to, dokud tě nepřenese, sic povíš-li jí to, hned tě utopí.“ 

Tehdy on Osudu poděkoval a šel domů. Když přišel k té vodě, otázala se ho: 

„Co řekl Osud?“ 

A on odpověděl: 

„Přenes mě a pak ti povím.“ 

Když ho voda přenesla, dal se na útěk, a když už byl daleko dost, obrátil se a zvolal: 

„Oj, vodo! oj, vodo! žádného člověka jsi ještě neutopila, a proto nemáš plodu.“ 

Když voda to uslyšela, vylila se ze břehů a za ním, a on stěží utekl.

Když přišel do vsi k tomu člověku, kterému se dobytek nedařil, on sotva se ho dočkal: 

„Pro Boha, bratře, zeptal-li ses na mě?“ 

„Zeptal, a Osud řekl, že když svůj svátek slavíš, vždy nejhorší dobytče zabíjíš; ale kdybys zabil, které máš nejlepší, že by ti všecek dobytek běhal.“ 

On slyše to, řekl mu: 

„Zůstaň, bratře, u nás; do našeho křestného svátku nemáme než tři dni; a bude-li to pravda, odměním se tobě.“ 

Tehdy on zůstal až do toho svátku. A když ten den přišel, zabil hospodář nejpěknějšího volka, a od toho času začal se mu dobytek běhati. I daroval mu potom hospodář pět kusů dobytka, a on jemu poděkoval a šel dál.

Když přišel do vsi k onomu hospodáři, který měl nesytou čeleď, hospodář sotva se ho dočkal: 

„Pro Boha, bratře! jak je? co řekl Osud?“ 

A on mu odpověděl: 

„Osud řekl, že nectíš otce svého a matky své, a házíš jim jídlo za pec; ale kdybys jich posadil za stůl na první místo a dal jim první číši kořalky a první číši vína, nejedla by ti čeleď ani z polovice tolik a otec i matka odebrali by se na odpočinutí.“ 

Když hospodář to uslyšel, poručil ženě, aby tchána i tchýni hned umyla i učesala a pěkně je oblekla; a když přišel večer, posadil je hospodář za stolem na prvním místě i nalil jim první číši kořalky a první číši vína. 

Od toho času nemohla čeleď ani z polovice tolik jíst, jako dosud jedla, a druhého dne otec i matka zemřeli. Tu mu dal hospodář dva volky, a on mu poděkoval a šel domů. 

Když přišel do své krajiny, potkávali ho známí a ptali se: 

„Čí pak jest to dobytek?“ 

A on odpovídal každému: 

„Mé neteře Milice.“ 

Když přišel domů, zašel ihned svému bratrovi a prosil ho: 

„Bratře, dej mi Milici, aby jako mou dcerou byla; vidíš, že nemám nikoho.“ 

 A bratr mu odpověděl: 

 „Dobře, bratře, vezmi si Milici.“ 

 I odvedl si Milici domů a potom mnoho jmění nabyl, ale vždycky říkal, že je to Miličino. 

Jedenkrát vyšel si na pole obilí se podívat, a bylo krásné, že pěknější býti nemohlo. Na to šel tudy nějaký člověk pocestný a zeptal se ho: 

„Čí je to obilí?“ a on se omýlil a řekl: „Moje.“ Jakmile to vyřknul, obilí chytilo a začalo hořet, a on vida to, běžel za tím člověkem: 

„Počkej, bratře! není moje, nýbrž Miličino, mé neteřinky.“ 

A tak se obilí hned udusilo a on s Milicí zůstal šťastným. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.