Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Obušku, hýbej se! 

Jeden švec spravoval si v sobotu staré boty, aby mohl jít v neděli do kostela. Pracoval dlouho do noci a ráno, ukončil práci, pěkně se oblékl a šel do kostela. Na kázání slyšel, že když někdo obětuje svoje jmění kostelu, Pán Bůh mu stokrát jiným způsobem vynahradí. A protože byl chudý, umínil si, že svou chaloupku prodá a knězi do kostela peníze přinese.

 

Přišel domů, pověděl ženě svůj úmysl. V několika dnech byly peníze u faráře. Ale den za dnem utíkal, děti plakaly hladem, žena hartusila na muže, ale po náhradě nebylo ani vidu ani slechu. Když naposledy hlad ševce a jeho rodinu trápil, oblékl on se žebrák, vzal do ruky hůl a šel Pána Boha hledat. — Šel jeden den, šel druhý den a potkal starého ovčáka, který pásl velké stádo beranů. A protože měl švec velký hlad, šel k ovčákovi a prosil ho, aby mu dal zbytky jídla. Při jídle vypověděl všecko, co udělal, a jak se mu vedlo. 

Tu se starý ovčák nad ubohým ševcem slitoval a dal mu beránka, který na každé zavolání „Beránku, zatřes se“ dukáty sypal, ale přitom dal ševcovi výstrahu, aby v jedné vsi, kterou musel jít, ke své staré kmotřičce nechodil. 

Radostně vzal švec beránka, poděkoval starci za něj a s radostí se vydal na cestu domů, aby děti a ženu potěšil. 

Když byl za horou, začal starcovým slovům nedůvěřovat, neboť si nemohl nijak v hlavě srovnat, aby obyčejný beránek dukáty sypal. 

Aby se o pravdě přesvědčil, posadil beránka na zem a zvolal slovy starcovými: „Beránku, zatřes se!“ 

A v tom okamžiku, když u beránkových nohou spatřil dukáty, považoval se za nejšťastnějšího člověka na světě. Bez odkladu si naložil beránka na ramena a šel domů. A jak šel kolem hostince kmotřičky, ona ho prosila, aby ji navštívil, že už se tak dlouho neviděli. 

Švec z počátku trochu váhal, ale chtěl jí ukázat, že má dukáty v kapse a že ho také štěstí potkalo. Nejprve jí ukazoval svůj dárek od starce se slovy: „ale neříkejte mu: „Beránku, zatřes se“, sedl si za stůl a vypil sklenku piva. 

Ale kmotřička byla chytrá, hned se domyslila, že v těch slovech musí být nějaké tajemství. Odnesla beránka do jiné světnice a když byla sama, řekla: „Beránku, zatřes se!“ 

Když viděla, že dukáty sypal, začala přemýšlet, jak by kmotra ošidila. Po malé chvíli si umínila, že ho pozve na nocleh a jak bude spát, vymění mu beránka za podobného ze svého stáda. A tak se také stalo. 

Časně ráno švec vzal beránka na ramena a běžel k ženě a dětem, které plakaly. Ukázal jim několik dukátů, aby žena připravila dobrý oběd. Žena se velice divila, kde její muž našel tolik peněz, ale nechtěla se ho ptát. 

Po obědě postavil švec beránka na stůl, svolal děti, aby jim kutálejícími se dukáty radost udělal, a křikl: „Beránku, zatřes se!“ 

Ale beránek stál jako dřevěný, ani hlavou nehnul. Děti byly najedeny, začaly se smát, a žena si myslela, že se muž zbláznil. Švec rozzlobený, že se jeho přání nevyplnilo, opakoval ještě jednou starcova slova, ale bez výsledku. 

Dokud dukáty stačily, byla v domě spokojenost, ale když se rozkutálely, začala žena mužovi vyčítat, že nic nedělá a o živobytí se nestará. I nezbylo ševci nic jiného, než aby vzal zase hůl a šel hledat starce. Že ho pěkně neuvítá, věděl, ale co dělat. 

Stařeček se nakonec slitoval nad chudou rodinou a dal mu ubrousek, který na každé zavolání „Ubrousku, prostři se“, sám se prostřel a na něm bylo nejpěknější jídlo a pití. Dal mu ovšem zase výstrahu, aby nechodil ke své kmotřičce. 

Švec byl s darem spokojen, poděkoval starci a šel domů. Brzo byl za horou, sedl si na zem a poručil ubrusu ne z nedočkavosti, ale z hladu, protože mu v břiše kručelo, aby se prostřel. A když najedený kolem hostince šel, čekala na něj jeho stará kmotřička přede dveřmi a prosila ho, aby jejího hostince nepomíjel. Švec dlouho váhal, ale naposled přece šel a dal jí ubrus se slovy: „Drahá kmotřičko, neříkejte „Ubrousku, prostři se!“ 

Chytrá kmotra dala mu dost píti zadarmo, kmotr pil víc a víc piva, až se mu hlava točila. A kmotra s ubrusem udělala zrovna tak jako s beránkem. 

Švec přiběhl k ženě a dětem, hodil ubrus na stůl a zavolal: „Ubrousku, prostři se!“ 

Ale ubrus se nehnul, a švec začal rozmýšlet a na kmotru nadávat. Pak se vrátil znova k starci, prosil ho na kolenou, že ani nyní jeho výstrahy neposlechl, aby se nad ním slitoval a zachránil ho. 

Stařec dlouho nechtěl, konečně mu dal hůl se stříbrným kováním, drahými kameny vykládaným, a poručil mu, aby nyní svou kmotru navštívil a pamatoval si slova: „Obušku, hýbej se!“ 

Švec plný radosti děkoval starci mnohokrát a pospíchal rychle k ženě a dětem, ale byl za horou zvědav, co je to za hůl a zvolal: „Obušku, hýbej se!“ 

V okamžiku stáli před ním dva ohromní siláci a začali ho nemilosrdně bít hlava nehlava. Švec strachem bez sebe, nevěděl, jakým způsobem poručit, aby ho přestali bít; konečně pořádně zbitý vykřikl: „Obušku, přestaň!“ 

A hned siláci zmizeli a hůl stála před ním. 

„Dobrý jsi, dobrý,“ pravil švec vstávaje se země, „ty mi pomůžeš k dřívějším darům.“ 

Jak přišel do vsi, kde kmotra bydlela, vstoupil k ní do domu jako ku staré známé. Ta tomu byla velice ráda, nebo domnívala se, že zase z něho bude mít dobrý zisk. 

Dobře ho pohostila a pak se ho ptala, nemá-li nic k uschování. Švec jí dal hůl s prosbou, aby neříkala: „Obušku, hýbej se!“ 

Kmotra se v duchu smála hloupému ševci. Šla s holí do druhé světnice a sotva práh překročila, zvolala netrpělivě: „Obušku, hýbej se!“ 

A již tu byli dva obři a začali jí dávat výprask. Na její křik přiběhl hostinský na pomoc a tu hupy, cupy! i jemu se dostalo pořádného výprasku. 

Švec křičel: „Obušku, jen hodně, jen hodně, dokud mi beránka a ubrus nevrátí.“ 

Kmotře nezbývalo nic, než vrátit ševci, co mu vzala, i poručila přinést mu beránka a ubrus. Švec se nejprve přesvědčil, zdali dostal pravého beránka a pravý ubrus, a pak vzkřikl: „Obušku, přestaň!“ 

Pak šel se svými dary rychle domů k ženě a dětem. Všichni měli velkou radost, neboť měli dost peněz i živobytí, ale nezapomněli na Pána Boha ani na lidi a každému chudému pomáhali. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.