Žil byl jeden král. Už od kolébky mu všichni říkali, že je nejchytřejší na světě, ale když dospěl v muže nemohl si kvůli tomu najít k sobě ženu, protože hledal jen dívku k sobě rovnou. Tedy tu, která byla nejchytřejší z celého království.
Nejprve samozřejmě hledal mezi urozenými dívkami z nejvýznamějších rodů, ale tady moc nepochodil, protože tyto dívky spíše než svým rozumem zářily svými brilianty, ale rozumnější hovory je nebavily.
I začal král hledat mezi dcerami statkářů. Ty se také rády ukazovaly ve svých krásných šatech, ale uměly hovořit jen cosi o loveckých psech a o koních s rodokmenem. Když přišlo k rozumnějšímu hovoru, pletla se jim slova na jazyku jako kuřatům nožky. Co králi zbývalo? Musil tedy začít svoji nevěstu hledat mezi vesnickými dívkami. „Sice nosí jen prostý šat a dřeváky, ale třeba se mezi nimi najde nějaké mi rovná.“
A tu se jednoho dne přihodilo, že kůň chudého chalupníka utekl z pastvy a podupal královo pole. Správce královských statků zahnal koně do své stáje a žádal po chalupníkovi veliké výkupné. Ale chalupník byl chudý, moc peněz neměl, tak šel tedy hledal pomoc ke králi. Král chalupníka vyslechl a v duchu si řekl: „Ten má doma jistě dceru. A určitě bude chytrá jako její otec. Musím si jej vyzkoušet.“
A král mu pravil: „Dobrá, od výkupného tě osvobodím a koně ti vrátím. Ale za to mi musíš odpovědět na tři otázky. Odpovíš-li správně, dostaneš svého koně, odpovíš-li špatně, zůstane kůň u mne a ty dostaneš pořádný výprask. Tak co, souhlasíš?“
„A jak zní ty tři otázky?“ optal se chalupník krále.
„První otázka: Co je na světě ze všeho nejrychlejší? Druhá: Co je v našem životě nejdražší? A ta třetí: Jak veliký je Měsíc? Vše si pečlivě promysli a za dva dny mi přijď říci, jak zní odpovědi na mé otázky.“
Chalupník se plný starostí vracel domů. Na prahu ho čekala jeho dcera. „Jak si, tatínku, pořídil? Vrátí nám král koně?“ ptala se otce.
„I nevrátil, ale za to mi dal tři otázky, na které když neodpovím, kůň zůstane králi a já dostanu obrovský výprask,“ odpověděl otec.
„A jak zní ty otázky?“ ptala se dcera.
I pověděl sedlák své dceři všechny tři otázky. „Nu, na tom není nic těžkého!“ usmála se dcera, „jen dobře poslouchej a všechny mé odpovědi si zapamatuj.“ Sedlák pečlivě svou dceru poslouchal a pak se vydal pro svého koně ke králi.
Jak král sedláka uviděl, podivil se, jak rychle se vrátil zpět. „Nu, jsem zvědav na tvé odpovědi. Tedy co je na světě ze všeho nejrychlejší?“
„Ze všeho nejrychlejší je lidská myšlenka,“ odvětil chalupník.
„Na to jsi ale nepřišel sám, kdo ti tvou odpověď poradil?“
„Má dcera,“ přiznal se chalupník.
„A teď mi pověz: Co je v našem životě nejdražší?“
„V našem životě je nejdražší spánek,“ odpověděl sedlák, „díky němu člověk dostává síly a během něj zapomínáme na naše strasti a bolesti.“
„Kdo ti poradil tohle?“ otázal se král.
„Má dcera,“ odvětil sedlák.
„A poradila ti také, jak veliký je Měsíc?“
„Ano, poradila – čtyři čtvrtiny.“
„I tvá poslední odpověď je správná,“ pravil král a byl v samém údivu, že dcera prostého a chudého chalupníka ví více, než urozené dámy z jeho království.
„Splnil jsi podmínku, vezmi si svého koně a jdi domů. A dceři dej ode mne dárek za to, že je tak chytrá,“ povídá král sedlákovi. Král přinesl z královské kuchyně řešeto, vložil do něho sedm vajec a dal je chalupníkovi. „Řekni své dceři, aby v tomhle řešetě vychovala z těchto vajec sedm kuřat a aby mi je zítra poslala.“
Chalupník odešel, ale za dvě hodiny už byl zase zpátky v králově dvorci. Na zádech nesl veliký pytel s ječmenem. „Tenhle ječmen,“ řekl chalupník a shodil pytel ke královým nohám, „ten vám posílá moje dcera. Prosí vás, abyste ho ihned zasil, do východu slunce sklidil úrodu, semlel na krupici a poslal kuřatům v tu dobu, kdy se budou klubat z vajec, aby nesešla hlady.“
Krále se hlasitě rozesmál. „Tvá dcera je opravdu chytrá. Chtěl bych si ji vzít za ženu, ale nejprve potřebuje svatební šaty. Dej dceři tento kolovrat. Ať do zítra utká to nejjemnější plátno,“ pravil král. Sedlák vzal kolovrat a vydal se k domovu. Ale ani hodina neuběhla a byl zpět, na zádech opět nesl veliký pytel.
„Naše veličenstvo, má dcera vám posílá nejlepší lněná semínka a prosí, aby jste je co nejrychleji vypěstoval, aby stihla do zítřka natkat plátno na svatební šaty,“ povídá sedlák králi.
Králi se sedlákova dcera líbila čím dál více. „Tvá dcera pro trefné slovo daleko nechodí. Vyřiď jí prosím, že zítra přijdu na námluvy.“ A jak řekl, bylo.
Druhého dne zaklepal král na dveře chudičké vesnické chaloupky. „Kdepak je tvůj otec?“ otázal se král. „Otec jel tam, kde se voda hněvá, aby z dobrého udělal lepší,“ odpověděla dcera.
„A tvá matka?“
„Se sestrou si hrají s větrem na schovávanou,“ odpovědělo děvče.
„A bratr?“
„Ani na nebi ani na zemi. Baví se s tím, co se ještě nenarodilo.“
Král se zasmál a pravil: „Hm, ty jsi samá hádanka!“
„Však samo veličenstvo mě i mého otce jimy zásobovalo,“ pravilo děvče.
„Ale ty jsi chytré děvče, na všechny mé hádanky jsi uměla odpovědět. A znáš odpovědi i na své vlastní hádanky?“
„Možná, můžete si mě vyzkoušet!“
„Řekni mi tedy, kde se voda hněvá a jak tvůj otec dělá z dobrého lepší?“
„Přeci ve mlýně. Voda se hněvá, kola jí brání. Nu a otec tam semele zrna na mouku.“
I chtěl král znát odpověď i na další hádanku: „Kde si to tvoje matka se sestrou hrají s větrem na schovávanou?“
„Toť se ví, že na poli. Pálí spadané listí. A tu si volky nevolky musíš hrát s větrem na schovávanou. Jak se neschováš, hned máš oči plné kouře,“ odpovědělo hbitě děvče.
„A tvůj bratr? Ten kde je?“
„Na stromě. Je to takový nezbeda, hledá pořád ptačí hnízda a v nich vajíčka.“
„Dobře,“ přesvědčila jsi mne. Buď zítra ty mým hostem, ale dobře poslouchej: Nechoď oblečená ani nahá, ani pěšky ani na koni, ani na saních ani ve voze, ani po cestě ani vedle cesty. Až přijdeš, nevcházej dovnitř, ale nezůstaň ani venku. Dárek mi nenos, ale s prázdnýma rukama také nechoď!“
„Dobrá, zítra přijdu,“ pravilo děvče.
Druhého dne se dívka zavinula do rybářské sítě, vzala do ruky vrabečka a konec sítě přivázala ke kozlově šíji a hnala jej kolejí po louce, kterou vytlačil vůz, který jel tudy dříve.
Když došla ke králi, síť odvázala od kozla, jednou nohou překročila práh a druhou nechala před prahem. „Už jsem zde, králi. Udělala jsem, jak jste pravil. Tady máte dárek,“ otevřela dlaň a vrabčáček uletěl.
Král musel přiznat, že jej chytrá dívčina už zase přechytračila. „Můžu se tě ještě jednou na něco zeptat?“ ptal se král. Dívčina přikývla. „Kde je střed Země?“ Dívčina dupla nožkou o podlahu a pravila: „Tady! Nevěříte-li, račte si to přeměřit!“
„A můžu ti dát poslední otázku? Chceš se stát mojí ženou?“
„Proč ne,“ odpovědělo děvče a král nechal připravit hostinu, na kterou pozval nejen všechny své dvořany, ale taky chudé sedláky a celou nevěstinu rodinu. To se samozřejmě urozeným pánům nelíbilo, že král pohrdl jejich dcerami a vybral si chudou nevěstu. A že prý takové manželství dobrotu dělat nebude.
I donesli se drby až ke králi. Ten si zavolal svou ženu a pravil jí: „Víš co, milá ženuško, pohovoříme si spolu raděj hned. Především se už nebudeš smět stýkat se svými příbuznými: jsi teď přece královna. Za druhé se nebudeš míchat do mých záležitostí: jsem přece král. A za třetí: porušíš-li naši úmluvu, pošlu tě ihned zpátky k tvému otci.“ Mladá královna vyslechla svého muže a nic mu na to neodpověděla.
Jednou se ale přihodila taková věc. Otec královny chodil se svou kobylou a hříbětem pracovat na královo pole. Malé hříbátko se však zaběhlo na královu louku a začalo se pást s telaty. Tu si toho všiml správce a hříbátko chtěl pro sebe. Rozkázal tedy zahnat telata do chléva.
Navečer se chalupník sháněl po hříběti. Šel tedy ke správci a prosil jej, aby mu hříbě vrátil. „Když se hříbě přidalo ke kravám, není to tety hříbě, ale tele,“ vysmál se mu správce. Vydal se sedlák pro pomoc ke králi. Ale ten nebyl v dobré náladě, nechtěl svého tchána ani vyslechnout: „Jak správce rozhodl, tak bude!“ pravil mu rozzlobeně.
Chalupník šel tedy smutný domů. I potkala jej sama královna a ptala se jej, co jej tak zarmoutilo. Tak jí chalupník všechno vypověděl. „Neboj se tatínku, řeknu ti, co máš dělat,“ utěšovala jej královna.
Nazítří ráno se chalupník vypravil do královského parku a přitáhl s sebou velikánskou rybářskou síť. Rozprostřel síť na trávník, sedl si pod strom a čekal. Zanedlouho si ho všiml král a šel se jej zeptat, co dělá.
„I chytám ryby,“ odpověděl chalupník.
„Cožpak na trávě žijí ryby? Jsi hlupák!“
„Proč by nežily? Od té doby, co krávy začaly rodit hříbata, je možné všecko!“
Král přikázal hříbě vydat, ale byl velice rozzlobený. Věděl, že na tohle nepřišel sedlák sám, že v tomhle má prsty jeho žena a šel se jí hned optat: „Ty jsi včera poradila tuhle hloupost svému otci?“
„Ano, poradila jsem mu, jak se dostat z neštěstí!“
„Porušila jsi naši úmluvu, pletla ses do mých královských povinností. Ještě dnes tě pošlu nazpět ke tvému otci! Ale můžeš si s sebou vzít to, co je ti na světě nejmilejší a na celém světě nejdražší!“
„Dobrá,“ pravila královna, „ale ráda bych si s tebou dala na rozloučenou trochu vína.“
Král souhlasil. Královna nalila vína, ale potají do královy sklenice nasypala uspávací prášek. Král jej vypil a v tu ránu usnul. Na to královna čekala, nakázala spícího krále přenést do kočáru a odvezla si jej na statek.
Když se král ráno probudil, velmi se podivil, jak se zde ocitnul. „Jsi v chalupě mého otce. Já jsem tě sem přivezla,“ vysvětlila mu královna.
„Jak sis mohla něco takového dovolit?“ vykřikl král.
„Sám si mi to dovolil. Přece si mi sám říkal, že si s sebou můžu vzít to, co je mi na světě nejmilejší a na celém světě nejdražší! Tak jsem si tě vzala s sebou!“
„Zase si mě přechytračila! Jsi vskutku ta nejchytřejší žena na světě!“ usmál se král.
Král vyskočil z postele, objal manželku a prosil ji, aby se s ním vrátila na zámek. Ale žena ho od sebe odstrčila a pravila: „Mé chytrosti není v zámku potřeba. Ty sám radši nasloucháš hloupým řečem a před rozumnými slovy si uši zacpáváš. Raději zůstanu tady a vyhledám si muže mezi prostými vesničany. Ten dám-li mu dobrou radu, jistojistě mi nikdy neřekne, že se pletu do jeho věcí. Budeme se společně dělit o žalost, radosti i starosti.“
Marně král žadonil, aby mu jeho hloupost odpustila, ale žena nechtěla o ničem ani slyšet. A tak se vrátil do zámku sám.