V jednom městě žila mladá dívka, která byla velmi chudá, ale krásná byla jako růže. Každý na ní mohl oči nechat. I vyhlédl si ji jeden bohatý jinoch a vzal si ji za manželku. Žili spolu šťastně. Ale jinochova matka, která byla velmi zlá, nevěstu ráda neměla a jejich štěstí jim nepřála.
Za rok se jim narodil syn, krásný stejně jako jeho matka. Stařena jej po porodu vzala, zavinula do peřinky a že jej do kolébky ke spánku odnese. Ale místo do kolébky jej uložila do truhličky a tu pak odnesla k řece a po vodě pustila. Místo něj dala do kolébky malého černého kocourka.
Když přišel ráno ke kolébce otec podívat se na svého prvorozeného syna, nemohl uvěřit svým očím. „Tvá žena je čarodějnice. Sám vidíš, že ti místo malého chlapečka porodila černého kocoura!“ našeptávala stařena svému synovi, ale ten jí neuvěřil.
Za rok se jim narodila dcera a byla krásnější ještě víc, než její matka. Stařena nelenila a s holčičkou provedla to samé jako s nebohým chlapcem. Pustila ji v truhličce po vodě a místo ní dala do kolébky malou černou kočku. Ani tentokrát muž své matce neuvěřil. Ale v chalupě od té doby zavládl velký smutek.
Té noci, kdy se narodil mladé ženě první syn, kladl starý rybář na jezeře sítě. Tu zaslechl dětský pláč a uviděl truhličku. Vytáhl ji z vody, otevřel a v ní byl překrásný chlapec. Rybář se zaradoval a pospíchal rychle domů za ženou. Ta štěstím přestala dýchat, protože žádné vlastní děti mít nemohla a tohle byl dar z nebes. A protože se chlapečkovi nad čelem stáčely tři zlaté kučery, pojmenovali jej Zlatohlávek.
Uplynul rok. Rybář zase jednou nahazoval sítě, uviděl po vodě plout zase stejnou truhličku. Rychle ji vylovil. Ale tentokrát v ní ležela malá holčička, krásnější než všechny perly světa. I spěchal s ní do chalupy a dívenku položil do kolébky vedle chlapce. Se ženou se podivili, že jsou si děti tak podobné. A protože mělo děvčátko vlásky stejně barevné jako zralý klas obilí, dali jí jméno Zlatovláska.
Léta běžela, děti rostly jako z vody a rybář se svou ženou je milovali stejně, jako by byly jejich vlastní. Jednou děti přiběhly domů a plakaly, že se jim jiné děti posmívaly, že nejsou jejich a že prý k nim po vodě připluly. I museli rodiče s pravdou ven. Děti si všechno vyposlechly a pravily jim: „Velmi vám děkujeme za vaši péči, ale musíme se vydat do světa, hledat své pravé rodiče.“
Tak se děti vydaly na cestu. Putovaly dlouho, lidí se vyptávaly, ale nikdo jim poradit nedokázal. Až došly do velkého města, kde žili jejich praví rodiče. Zlatohlávek postavil na kraji města malý domeček s malým rybníčkem a Zlatovláska kolem něj vysadila krásný ovocný sad.
Jednou šla kolem zlá stařena. Hned děti poznala a celý den a noc přemýšlela, jak by je o život připravila. Přemýšlela, přemýšlela, až vymyslela lstivý plán. Vrátila se k domečku dětí a povídá jim: „Óóó, ten váš sad, ten je ale krásný! Neukázali byste mi jej?“ I zavedli děti stařenu do sadu.
„Ó, lidé opravdu nelhali, váš sad je překrásný. Kdyby však na každém stromě visely zlaté zvonečky a vesele zvonily, byl by ještě hezčí!“ povídá jim babice.
„Ale kde takové zvonečky najít?“ zeptal se Zlatohlávek.
„Támhle na tom vrchu je jich plný sad. A stačí přinést jen jeden jediný zvoneček. Večer ho zavěsíš na strom a do rána vyrostou zvonečky na každé větvi,“ pravila stařena a s úsměvem odešla pryč. Ale sad na vrchu byl začarovaný. Kdo v něm zůstal déle než hodinu, zpátky se už nevrátil.
„Půjdu na ten vrch a přinesu zvoneček,“ pravil bratr.
„Nechoď, však se ti něco zlého může přihodit!“ bála se Zlatovláska. Ale Zlatohlávek si to nedal vymluvit. Zvoneček chtěl přinést za každou cenu. „Tak se, prosím tě, brzy vrať!“ prosila jej sestra.
Sad na vrcholu byl tak velký, že na jeho druhý konec ani vidět nebylo. Na každém stromě opravdu rostly zvonečky, pěly krásné písně a zvaly chlapce, aby v sadu zůstal. Ale ten si vzpomněl na prosbu své sestry, utrhl jen jeden zvoneček a běžel co nejrychleji zpátky k domovu.
Doma pověsil zvoneček na strom a druhý den zvonil sad takovým veselým cinkotem, že jej byla radost poslouchat. Jemný větřík roznesl cinkot po městě až k uším zlé stařeny. Celá zezelenala zlostí a znova se šourala k bratrovi a sestře.
„Vy moji holoubci siví! Je teď ve vašem sadu přenádherně. Kdyby ale u vás v rybníčku plavaly zlaté rybky, bylo by tam ještě krásněji!“
„A kde je najdu?“ zeptal se Zlatohlávek.
„Také v sadě na kopci,“ zaskuhrala babice a odbelhala se pryč.
Zlatohlávek utíkal rychle na vrch k rybníku, kde opravdu plavaly zlaté rybky, jen zrak přecházel. Ale i tentokrát si chlapec vzpomněl na prosbu své sestřičky. Lapil rychle jednu rybku a utíkal s ní k domovu. Tam vypustil rybku do svého rybníčku a do rána plavaly v celém rybníku zlaté rybky. Dozvěděla se o rybníčku i zlá stařena a dopálila se ještě víc: „Však já na vás vyzraju, holoubkové!“
Vypravila se tedy k sourozencům potřetí: „Teď už vám chybí jen jediné, pták, který mluví pravdu. A pak bude vaše zahrada nejkrásnější na světě!“
„A kde ho najít?“ ptal se hned Zlatohlávek.
„Také tam na vrchu. Stojí tam domeček a v jeho poslední světničce sedí na peci tento pták,“ řekla stařena a šourala se pryč.
Dlouho přemlouvala Zlatovláska bratra, aby nikam nechodil, ale vše bylo marné. Rozběhl se na kopec jako omámený. Tentokrát si na sestřinu prosbu, aby se nikde nezdržoval, ani nevzpomněl. Několikrát po cestě k domku se zastavil, aby přivoněl ke krásné květině, tu utrhl zralé jablko. A domů vůbec nespěchal.
Jak vkročil do domku, nevěděl kam dříve pohledět. Byl vší tou nádherou v domě omámený. Jedna světnice byla od podlahy ke stropu ověšená kopími, luky a meči s rukojetěmi z čistého zlata. V druhé světnici visela hedvábná roucha a pláště, klobouky zdobené péry. V třetí světnici byly stoly a police zastavěny nejrůznějšími poháry, zlatými mísami a malovanými džbány.
Čas utíkal jako splašený a Zlatohlávek nemohl oči odtrhnout od té blyštící nádhery a krásy, kterou jaktěživ neviděl. Když vešel do poslední světnice, seděl na schůdku u pece pták. Chtěl natáhnout ruku, aby jej chytil, ale stačil jen vykřiknout a zmizel. Místo něj spadl na zem skleněný střep.
I marně čekala Zlatovláska na svého bratra. Ráno hned za svítání běžela na kouzelný vrch.
U plotu do začarovaného sadu spatřila neznámou starou ženu. „Kam pospícháš, děvenko?” zeptala se jí žena. „Najít svého bratra. Včera sem odešel pro kouzelného ptáka a ještě se nevrátil,“ odpovědělo děvče. „Do sadu vešli mnozí, ale málokdo se vrátil živ!“ pravila na to stará žena.
„Ach mně je všechno jedno, musím jej najít. Jinak nebudu mít v životě klid,“ odpověděla zoufale Zlatovláska.
„Dobře, moje milá. Jdi tedy a pamatuj, nikde se nezastavuj a nic si neprohlížej. Jenom v domku na loučce se v poslední komnatě dobře rozhlédni, uvidíš na zemi skleněné střípky. Všechny je posbírej. To nejsou obyčejné střepy, jsou to začarovaní lidé. I můj syn se kdysi odtud nevrátil.“
Zlatovláska vběhla do sadu a ani koutkem oka se na nic nepodívala, ani na chviličku se nedala zdržet. Běžela pořád kupředu, rovnou k domku na loučce. Když vešla do poslední komnaty, okamžitě padla na kolena a začala sbírat skleněné střepy do zástěry. Jak je všechny sesbírala, vyskočila a chtěla vyběhnout z komnaty, když najednou zaslechla tiché, smutné zacinkání. Ohlédla se a spatřila v nejzazším koutě maličký modrý střípek. Zdvihla jej a dala do zástěry. Popadla ptáka, který mluví pravdu, a co nejrychleji běžela nazpět.
Jak proběhla brankou sadu, začaly jí střípky vypadávat ze zástěry a jak dopadaly na zem, měnily se v lidi. A mezi nimi i Zlatohlávek. Bratr se sestrou se pevně objali a v té chvíli z dívčiny zástěry vypadl poslední, modrý střípek a rázem se proměnil v krásného junáka. Stará žena radostí vykřikla, protože to byl její ztracený syn.
Doma dali ptáka do klece. Ten jim překrásně zpíval a oni si spokojeně a šťastně žili. Mnoho lidí se k nim do sadu chodilo dívat na tu krásu. A v úžasu o tom vyprávěli svým známým. Brzy se o krásném sadu dozvěděli i jejich praví rodiče a chtěli se na tu nádheru také podívat. A tak se vypravili na okraj města.
Zastavila se matka před klecí s ptákem a smutně pravila: „Och, kdyby jsi byl opravdu pták, co mluví pravdu, pověděl by si mi o mých dětech, kde je jim konec. A zdali jsou živy.“
A tu pták promluvil a všechno matce vypověděl. Ach to bylo radosti, když se všichni pravdu dozvěděli jen zlá babizna zčernala zlostí.