Bylo jednou jedno děvčátko, které bylo sirotek. A jak už to tak bývá, mají sirotkové špatné žití. Musela sloužit na statku, kde od rána do večera mlela pro selku zrní na ručním mlýnku. Ale děvče neznalo únavy. Chvílemi se zdálo, že už ani ruce nezvedne, jak bylo unavené, ale jen začalo zpívat, práce jí šla hned zase od ruky a po únavě nebylo ani stopy.
Od nikoho ze statku neslyšela nikdy nic pěkného. Slýchavala jen posměch a samé spílání. Málokdy dostala od selky kousek chleba navíc či něco dobrého k snědku a už vůbec nikdy jí nenabídla teplý koutek v chalupě.
Jednoho večera sedělo děvče na prahu stodoly, zvesela si zpívalo, až se to neslo po celém okolí. A při tom točila mlýnkem, aby co nejvíce práce stihla a selka byla spokojená. Tu šel kolem stařičký dědoušek, uslyšel zpěv a vešel do vrat.
„Pěkně zpíváš, dívenko moje,“ pravil stařeček a přisedl si k ní na práh stodoly, „a ještě lépe umíš mlít mouku. Nebyla by si té dobroty a nesemlela by si mi hrstičku zrní? Dobří lidé mi ji darovali, ale nemá mi ji kdo semlít.“
„Samozřejmě, dědečku! Jen mi to zrní dejte. S hrstičkou zrní není žádná práce!“ odvětila dívčina. Dědeček vytáhl z kapsy malou mošničku a nasypal hrstičku zrníček do mlýnku. Dívka párkrát mlýnkem zatočila a zrníčka byla namletá.
„Neupekla bys starému člověku placku?“ poprosil stařeček děvče.
„I upeču, dědoušku, upeču. To víte, že upeču!“
Děvče hnedle běželo do stavení, zatopilo v peci, smíchalo těsto na placku a tu staříkovi upeklo.
„Ať vám chutná, dědečku,“ popřálo děvče staříkovi.
„Děvčátko milé, nedonesla by si mi trochu vody. Suchá placka mne v krku škrábe,“ poprosil stařeček. Děvče popadlo vědro a běželo ke studni, přineslo staříkovi vodu a pustilo se znovu do mletí.
Když dědoušek všechno snědl a vodu vypil, řekl děvčeti: „Mockrát ti děkuji, děvečko, že si se o mne postarala. Za odměnu ti něco dám.“ Začal přehrabovat jednu i druhou kapsu a vytáhl krásný modrý šáteček.
„Ó, dědečku,“ vykřikla dívčina, „takový krásný šátek jsem ještě nikdy neviděla! Vždyť já nesmím ze dvora na krok ani ve svátek, nemám jej kam nosit. Je ho pro mne škoda!“
„I co tě nemá!“ odvětil stařík. „Než půjdeš spát, uvaž si jej na hlavu a mysli na to, po čem ze všeho nejvíce na světě toužíš,“ pravil jí starý dědeček a odešel.
Děvče se dalo znovu do zpěvu. S prací bylo brzy hotovo a mohlo se tedy uložit ke spánku. Na hlavu si uvázalo modrý šátek a než zavřelo oči, pomyslilo si: „Co bych si tak měla přát? Ach, ráda bych alespoň ve snu viděla mlýn, který sám mele zrní!“
I usnulo děvče. A jaký zvláštní sen se jí zdál. Jde a jde dlouhou cestou, kolem ní pobíhá pes ze dvora. A najednou před ní stojí veliký statek. Vrata jsou otevřená dokořán, ale nikde nikoho není. Tu uslyší klapat mlýn. Vejde do vrat a jde přímo ke stodole, odkud se zvuk ozývá. V nejtemnějším koutě stodoly najde velikou pestře malovanou truhlu. Uvnitř to klape a skřípe, ale víko truhly nejde otevřít.
„To nejspíš bude ten mlýn, co sám mele!“ řekla si dívka, „jak to mám jen udělat, abych si jej mohla vzít domů?“ Zkusila tedy truhlu znovu nadzdvihnout, ale ani pohnout s ní nemohla, jak byla truhla těžká.
Najednou pes vedle ní hlasitě zaštěkal a táhl dívčinu za kraj sukně. Rozběhl se na druhou stranu statku k veliké stáji. Tam stál statný bílý kůň a žral z jeslí seno.
„Co kdybych přivázala koně k truhle? Možná, že by mi ji odvezl,“ pomyslila si dívka. A tak také udělala. Našla provaz, vyvedla koně ze stáje a truhlu k němu přivázala. Sama si sedla nahoru na víko, trhla za oprať a křikla: „Jeď, jeď, hyjé!“
A kůň se dal do trysku a běžel zpět ke statku, kde děvče sloužilo. Kůň vběhl rovnou do stodoly, kde děvče přespávalo. A tu se truhla zachytila o práh. Dívčinou to trhlo tak silně, že se jí modrý šáteček smekl z hlavy a všechno v tu ránu zmizelo – kůň, divotvorná truhla i starý hlídací pes.
Ráno se dívka probudila a vzpomněla si na svůj zvláštní sen. „Ach jaká škoda, že to všechno byl jen sen!“ pomyslila si. Vyskočila z postele a vtom hlasitě vykřikla. Před ní stála divotvorná truhla.
„Musím hned vyzkoušet, k čemu bude dobrá,“ řekla si dívka. Přinesla pytel pšenice a pár zrníček hodila do kulatého otvoru ve víku. V tom okamžení se v truhle začalo něco točit a rachotit a druhým otvorem dole se začala sypat mouka.
Děvče přisypávalo hrst zrníček za hrstí a vesele si u toho zpívalo. Neuběhla ještě ani hodina a pytel s pšenicí byl prázdný a vedle stál druhý, plný čerstvě namleté mouky. Konečně si mohlo děvče trochu odpočinout, protože mlýnek odvedl všechnu těžkou práci za ní.
Ale selka si hned všimla, že dívka má nějak moc brzy semleto. Proto jí každý den začala přidávat po pytli zrní, ale ať jí dávala ječmene, pšenice i žita co chtěla, navečer bylo vždy všechno hotové a čistě semleté. A děvče si ani slůvkem na přibývající práci nestěžovalo.
Selka však z toho klidného spánku neměla. A tak se jednou přikradla ke stodole a nahlédla skulinou dovnitř. Děvče si zvesela popěvovalo, házelo zrníčka do truhly a mouka se sama od sebe sypala do pytle.
„Tak je to tedy!“ zabručela selka. „S takovým mlýnkem bych i já sama namlela zrní třeba celý vůz.“ Hned první neděli zavolala dívčinu k sobě a promluvila k ní sladkým hlasem: „Pročpak, moje milé děvče, pořád sedíš doma? Dnes je přece neděle, běž ven mezi lidi a neseď doma!“
Děvče nevěřilo svým uším. Za všechna ta léta, co na statku pracovala, neslyšela do selky hezkého slova. A najednou k ní mluví laskavým hlasem, skoro jako k vlastní dceři. Dívčina byla radostí bez sebe. Ustrojila se, jak nejlépe mohla a vyběhla ze dvora.
Na to selka čekala. Sotva děvče zmizelo z dohledu, běžela do stodoly přímo k truhlici. Obcházela ji ze všech stran a hledala kouzelný otvor, kterým do ní děvče vhazovalo zrníčka obilí.
I vhodila jich pár dovnitř. V truhle se něco zatočilo, zaklepalo a dole se začala sypat mouka. „To je zázrak!“ vykřikla radostně selka. „Ale já nejsem žádná děvečka, abych tu u tuhlice stála celý den. Vsypu tam celý pytel najednou.!“
Přivlekla tedy velikánský pytel ječmene a vysypala jej do otvoru. V truhle to zaskřípalo, zachrčelo a nic. „Něco se tam asi polámalo, musím se podívat dovnitř,“ řekla selka a snažila se otevřít víko. Ale víko drželo jako přikované. Ať se selka snažila sebevíc, víko se však nepohnulo ani o kousek, jako kdyby k truhle přirostlo. Selka se rozzuřila, popadla velkou sekeru na dříví a rozmáchla se vší sílou, že víko rozseká.
Uhodila jednou, ale sekera od víka odskočila jako by bylo ze železa. Zkusila to tedy podruhé, ale odskočilo jen pár třísek. Uhodila tedy potřetí a víko s velkým rámusem odskočilo od zbytku truhlice. Tu najednou vzplál z truhly obrovský plamen, vylétl až k samé střeše. Selka nestačila ani uskočit. Oheň jí celou pohltil.
Děvče se před západem slunce vrátilo domů a začalo selku hledat. Ale najít ji nikde nemohlo. Jen ve stodole před tuhlicí ležela hrstka popela a vedle ožehlá sekera. Truhlice vypadala jako prvne i víko bylo pevně zavřené.
Selka neměla ani muže ani děti, zůstala tedy dívka na statku a pilně se o něj starala.
A protože byla velmi pracovitá a měla dobré srdce, brala od chudých sousedů zrní a mlela jej zadarmo na svém mlýnku. Brzy si o hodné děvčině s divotvorným mlýnkem povídal celý kraj. A za pár let, když z dívenky vyrostla holka na vdávání, poprosil o její ruku jeden hodný mládenec z nedaleké vsi. A oba pak spolu žili šťastně a spokojeně až do konce života.