Štítek: Staré pohádky

V časech dávných žil jeden velmi bohatý král, který měl čtyři syny. Když první tři synové dospěli a stali se z nich udatní princové, rozhodl se, že je pošle do světa na zkušenou. Nejmladší syn musil zůstat doma s otcem a pilně studovat.

Kdysi dávno se jedněm hodným lidem narodila dceruška. Její laskavost a dobrota neměla konce a pro ostatní by svůj život obětovala. Ale jak už to tak bývá, neštěstí nechodí
po horách, ale po lidech.

Žil na světě starý šedivý Mráz. A ten měl syna, mladého Mrazivce. Starý Mráz dohlížel na své zimní hospodářství. Kde bylo třeba, přisypal trochu sněhu, kde se mu zlíbilo, spustil metelici. Ale jeho synek Mrazivec se mu jen vysmíval a opovrhoval jeho prací. „Jsi už starý, otče! A slabý jako moucha. Kdybych mohl rozhodovat, přivolal bych takovou vánici, až by ohýbala stromy! A nafoukal bych tolik sněhu, že by zvíře ani člověk nemohl po zemi se projít.“

V jednom městě žila mladá dívka, která byla velmi chudá, ale krásná byla jako růže. Každý na ní mohl oči nechat. I vyhlédl si ji jeden bohatý jinoch a vzal si ji za manželku. Žili spolu šťastně. Ale jinochova matka, která byla velmi zlá, nevěstu ráda neměla a jejich štěstí jim nepřála. 

Žil byl jeden král. Už od kolébky mu všichni říkali, že je nejchytřejší na světě, ale když dospěl v muže nemohl si kvůli tomu najít k sobě ženu, protože hledal jen dívku k sobě rovnou. Tedy tu, která byla nejchytřejší z celého království.  

I stala se taková nemilá věc. V jedné rybářské vesnici byl velmi špatný rok. Úlovků bylo málo a osada k jaru už toho moc ve spížích neměla. Když nejsou ryby, hladoví tím všichni lidé ve vesnici. I radili se všichni rybáři, co budou dělat. Vyjet na moře ještě nemohli, protože nenastal ještě ten správný čas. Ale když nic nevymyslí, nastane hladomor. 

Žil jednou jeden čeledín, který se vydal do světa hledat službu. Byl to chlapec velmi pracovitý, ale službu si našel u zlé hospodyně. Nic jí nebylo po chuti, nic se jí nelíbilo. Čeledín mohl pracovat od rána do večera, ruce mít samý mozol, třeba až do krve rozedrané, ale selka si vedla pořád svou a pořád po čeledínovi pokřikovala: „Ty hastroši chlupatý! Šeredo nemytá! Kůže líná!“ A tak to bylo pořád dokola. 

Kdysi dávno žil jeden sedlák spolu se svou ženou a třemi syny na okraji lesa v malé chaloupce. Dva nejstarší byli velmi chytří, ale ten nejmladší byl hloupý prosťáček. Na co sáhl, to prý pokazil a cokoliv řekl, byla pro všechny hloupost. Byl lidem jenom pro smích a ti jej za hlupáka měli. A kdo by hlupáka bral vážně a s úctou? 

Kdysi dávno žil starý muž a měl tři syny. Věděl, že už mu na světě moc času nezbývá a tak rozdělil všechno co měl na tři stejné díly a zavolal si své syny k sobě a pravil jim: „Až na tomto světě nebudu, starejte se jeden o druhého. Každý si vemte svůj díl a užijte jej v dobré vůli.“