Čtyři hudebníci se v noci vraceli z veselky, na které vyhrávali pro svatebčany a tanečníky. Šli kolem trosek starého hradu. Měsíc ozařoval zdi zříceniny, z rozbitých oken splývaly stíny.
Tu pravil jeden: „Co říkáte, kamarádi, abychom těm starým hrabatům tam nahoře udělali radost a trochu jim zahráli? Jistě tam bloudí jako duchové a nudí se.“
Ostatní hned souhlasili a spustili veselou muziku.
Když dozněly poslední zvuky hudby, kde se vzal, tu se vzal, přistoupil k nim šedivý mužík, podal každému hudebníkovi bukovou větvičku s bukvicemi a povídal: „Vezměte je svým dětem, ty si na nich určitě rády pochutnají!“ Hudebníci na sebe koukali a než se vzpamatovali, podivný mužík byl pryč.
Cestou tři hudebníci větvičky zahodili, jen se smáli: „Ten mužík nám měl dát nějaké dobroty, komu by chutnaly bukvice, určitě ne našim rozmlsaným dětem.“ Jen basista si dal bukovou větvičku na památku do tašky.
Hudebníci se vrátili domů, a druhý den přiběhly k basistovi jeho děti a povídaly: „Tatínku, našli jsme u tebe žluté oříšky, které jsi přinesl z cesty, ale my je nemůžeme rozlousknout, jsou příliš tvrdé.“
Tu otec pohlédl na větvičku a k nemalému překvapení poznal, že se změnila v ryzí zlato.
Když to uslyšeli ostatní hudebníci, hned se vydali na místo, kde odhodili své větvičky. Prohledali každý koutek, každou travičku na cestě, aby vypátrali své větvičky, ale už je nenašli.