V jednom dalekém království žil král a ten měl syna a dceru. Princezna byla krásná a milá, jak se na pravou princeznu sluší. Princ byl hodné povahy, ale často velmi nerozvážný a horlivý.
I proto se neuváženě sám vydal do světa, i když jej otec před nebezpečím, které jej může potkat, varoval. Uplynuly tři léta a princ se domů stále nevracel. Oplakali jej král s princeznou, že je v širém světě nadobro ztracený.
Jednoho krásného letního dne se princezna procházela v zámeckém parku, až došla k jezírku, na kterém kvetly překrásné lekníny. Chtěla si jeden krásný květ utrhnout a nahnula se nad hladinu. Vtom jí diamantový prsten sklouzl z prstu a zmizel pod hladinu. Vykřikla princezna zoufale a rozplakala se. Prsten dostala od svého bratra, který se v širém světě ztratil. Velmi pro ni znamenal, byla to jediná památka, kterou na něj měla a nechtěla o ni přijít.
Tu se na břehu jezírka objevil zelený škaredý žabák: „Co tak naříkáš? Co se ti přihodilo?“
„Milý žabáčku, ztratila jsem svůj diamantový prsten. Spadl mi z prstu a zmizel někde pod hladinou jezírka. Ach, já nešťastná!“ naříkala princezna a stále usedavě plakala.
„Vydrž chvíli, pomohu ti,“ nabídl jí žabák. Skočil do vody a za okamžik byl zpět. V tlamě nesl diamantový prsten: „Tu máš, princezno milá.“
„Ó, děkuji ti velice. Jak se ti můžu odvděčit? Můžu pro tebe něco udělat? Přej si cokoliv. Tvé přání je předem splněno,“ usmála se vděčně princezna na zelené stvoření.
„Si šlechetná, princezno. Poprosil bych tě o jediné. Až tě jednoho dne přijdu navštívit do zámku, přivítej mě jako urozeného hosta. Posaď mě ke královskému stolu vedle sebe a pij se mnou a hoduj, jako bych byl tvůj dobrý přítel. Pak mě ulož do nejměkčí královské postele a přikryj tou nejjemnější dečkou,“ pravil žabák.
„To je všechno? Nic více nežádáš?“ divila se jeho přání princezna.
Žabák zavrtěl hlavou, pokynul princezně na rozloučenou a zmizel v jezírku. Princezna mu zamávala na rozloučenou a vydala se zpět do zámku.
Uplynul další rok. Princ se stále z cest nevracel a král s princeznou už přestali v jeho návrat věřit. Tu jednoho dne, když spolu večeřeli u královského stolu, zaklepal někdo silně na dveře. Princezna vstala od stolu, aby hosta přivítala.
Jaké bylo její překvapení, když místo hosta stál za dveřmi zelený žabák, který jí prsten z vody vytáhl. „Vítej, můj milý příteli. Jak ráda tě vidím. Pojď, usedni s námi k jednomu stolu a hoduj s námi,“ pravila mu vlídným hlasem. I velmi se král podivil. Ale ani slovem či gestem nenaznačil, že mu princeznino chování připadá velmi podivné.
V přátelské náladě spolu povečeřeli a jak princezna slíbila, uložila žabáka do nejměkčí královské postele a přikryla jej tou nejjemnější dečkou. Popřála žabákovi krásné sny a sama se odebrala do svých komnat.
Hned jak se slunce vyhouplo na oblohu, vstala, aby šla svého milého přítele pozdravit a popřát mu dobré jitro. A jak se na dobrou hostitelku sluší, chtěla jej pozvat i na snídani. Zaklepala na komnatu, kde předešlý večer žabáka uložila a vešla dovnitř. Jak pohlédla na postel, nemohla svým očím uvěřit a dech se jí zatajil. V loži místo zeleného žabáka ležel její bratr, ztracený princ. V světe jej začarovala zlá čarodějnice, kterou si odmítl vzít za svou ženu. A vysvobodit ho mohlo jen vlídné lidské chování, kterého se mu od milé princezny dostalo.