Žilo bylo pět bratrů. Jinoši to byli šikovní, žádná práce jim nebyla cizí a srdce z kamene také neměli. A jak už to tak u bratrů bývá, nejmladšímu z nich se pořád posmívali a za nejhloupějšího ho měli. Jankovi, tak se nejmladší bratr jmenoval, dávali vždy tu nejhorší práci, kterou starší dělat nechtěli a které se vyhýbali.
Tak jednou Janka poslali do lesa na klestí. Janek tedy šel. V lese rychle klestí nasbíral a chtěl se vydat na cestu zpět. Tu uviděl starou babičku, jak jde přes les. „Pozdrav Pánbůh, babičko! Jakpak se máte? Nepotřebujete pomoci?“ optal se Janek stařenky.
„Dobře se mám, chlapče, děkuji za optání. A tobě? Jak se daří? Zdáš se mi nějak smutný,“ optala se na oplátku zase babička. Tak jí Janek všechno vypověděl, jakou starost mu dělají bratři, jak s ním zacházejí a jakou práci musí pořád vykonávat.
„I těžké máš se svými bratry pořízení,“ politovala jej stařenka, „a nechtěl by si jít do světa? Třeba tě čeká za humny štěstí!“
„Vždyť já jsem jen hloupý Janek, stařenko. Jaképak by mě mohlo čekat štěstí?“ pravil na to chlapec.
„I nerouhej se, chlapče! Že si se ke mně mile choval, poradím ti. Jdi do nejbližšího města. Na okraji toho městem stojí vysoká hrušeň. Pod ní spí bohatý statkář a o strom má přivázaného vzácného ptáka. Toho ptáka odvaž, ale nesmíš statkáře vzbudit, bylo by s tebou zle. Jak budeš mít vzácného ptáka, vydej se do města,“ pravila Jankovi babička. Janek pilně poslouchal, co stařenka mu povídá. A ta pokračovala.
„Lidé budou vzácného ptáka obdivovat, protože páva jaktěživ neviděli. Ale on to není jen tak obyčejný páv, je kouzelný. Když se jej někdo dotkne a ty řekneš: „Nepouštěj se!“, nebude se moc od ptáka odlepit. Bude-li mu chtít někdo pomoci a ty znovu řekneš zaklínadlo, nebude se moc také odlepit.“
„Jej, to bude podívaná,“ smál se Janek. „Máš pravdu, synku. A to se ti bude hodit. Až bude tvůj průvod dostatečně velký, dovedeš jej na zámek před samotného krále.“
„A pročpak?“ ptal se udiveně Janek.
„To uvidíš. Nech se překvapit!“ usmívala se na něj babička. „Tady máš ještě kouzelnou hůlku. Máchneš-li s ní, celý tvůj průvod bude osvobozen.“
„Děkuji ti, babičko. Buď zdráva,“ rozloučil se Janek a vydal se i s nasbíraným klestím k domovu.
Druhého dne nelenil a hned brzy z rána se vydal na cestu k městu. Babička měla pravdu. Došel k městu a už z dáli viděl rostlou hrušeň. Pod ní opravdu pochrupoval bohatý statkář a vedle něj byl na provaze uvázán vzácný pták. Páv měl péra tak krásná, až oči přecházely.
Janek tiše páva odvázal, aby statkáře nevzbudil a vydal se s ním k městu. Lidé mohli na vzácném ptákovi oči nechat. Tu se osmělil kovářův syn, zda by si mohl páva pohladit. Janek pokynul hlavou na souhlas a vykřikl zaklínadlo: „Nepouštěj se!“ I nemohl se kovářův syn odlepit a musel se vydat s Jankem do městem.
Tu zahlédla kovářova syna rychtářova dcera a chtěla mu pomoci. Tu znovu Janek zaklínadlo pověděl a i ona zůstala přilepena v průvodu. A tak se přidávalo mnoho lidí do průvodu, až z toho byla opravdu legrační podívaná, že se lidé museli za břicha popadat. Mysleli si, že je to nejspíš nějaký komediantský žertík.
I dovedl Janek svůj průvod před krále přesně tak, jak mu stařenka poradila. Ten, jak průvod spatřil začal se od srdce smát. A tu i princezna, se velmi bavila a smála se, až jí slzy z očí kanuly. Najednou král zvolal úžasem: „Zázrak! Chlapče, ty jsi kouzelník!“
Janek se nedůvěřivě podíval na krále a ten mu vše osvětlil: „Princezna o svůj smích přišla. Celé dny jen tiše mlčela, ani koutkem úst se nezasmála. A tak jsem slíbil její ruku a půl království tomu, kdo ji rozesměje. A tobě se to povedlo!“
A tak se hloupý Janek stal králem. A s princeznou dobře a moudře kralovali. A jak to dopadlo s průvodem? Ten Janek hned mávnutím kouzelné hůlky rozpustil a všem přítomným se omluvil. Vzácného páva pak vzal a vrátil jej zpět statkáři.