Už je tomu velmi dávno, kdy v nuzné chalupě žil chudý hrnčíř se svou ženou a sedmi syny. Žádný z nich vysoký a statný chlapec nebyl, ale ten nejmladší, Malínek mu říkali, byl z nich nejmenší.
Rodičům se velmi špatně žilo. Jaktěživ žádný hrnčíř ze svého živobytí nezbohatl. A tak měli velké trápení, protože své syny nakrmit čím neměli a ošatit už vůbec ne.
Jednoho dne se proto rozhodli, že je v lese zanechají, aby se o ně osud lépe postaral nežli oni. Vzali tedy všech sedm svých synů do lesa na mýtinu, kde je nechali si na malinách pochutnávat a sami se v tichosti z lesa vytratili. Měli slzy na krajíčku a srdce jim smutkem pukalo, ale přece dětem utekli.
Když se chlapci do sytosti malin najedli, s hrůzou zjistili, že zůstali v lese sami a že neznají cestu domů. Všichni do jednoho se v lese báli a nevěděli, co dělat. A protože se blížila noc, ulehli do mechu pod vysoký smrk a počkali na rozednění.
Ráno po svítání se rozhodli najít cestu zpět domů. I vydali se směrem, kde vycházelo slunce. Šli a šli, ale nikde ani živáčka. Jen ptáčkové jim na cestu zpívali.
Najednou uviděli krásnou chaloupku. Vypadala jako z pohádky. Malínek sebral odvahu a zaklepal na dveře a zvolal: „Lidé dobří, ztratili jsme se v lese. Otevřete nám!“
Tu se otevřely dveře a v nich stála stará babička: „Ach, děti moje, kde jste se tu vzali? Však tu žije zlý obr a všechny vás sežere. Utíkejte!“ Ale než to stačila doříct, vyběhl zlý obr ven a všechny je pochytal a do klece zavřel, aby mu je babička vykrmila.
I slitovala se dobrá žena nad malými chlapci. Místo aby je svému muži dobře vykrmila, jak jí nakázal, poradila jim, jak se z klece dostat a ven, a jak v noci uprchnout pryč, aby je zlý obr nezpozoroval. Chlapci pilně babičku poslouchali a vše provedli tak, jak jim poradila.
Když se druhého dne obr probudil, smyslil si, že si nejtlustšího chlapce upeče a sní. Ale jak se rozzuřil, když přišel ke kleci, která byla prázdná. Po chlapcích nebylo ani památky. Utíkal do světnice, obul si své sedmimílové boty a alou za chlapci.
Ti jej viděli už z dálky, jak se za nimi žene přes hory a lesy. Ale Malínek si hned věděl rady. Doběhli k nedaleké skále a schovali se v puklině. Co by dup, došel ke skále i obr. A protože byl unavený, sedl si vedle skály na zem a usnul.
Tu dostal Malínek nápad. Potichounku se vyškrábal z pukliny ven a kouzelné boty sundal obrovi z nohou. Obul si je a tiše zavolal na bratry. Ti také vylezli ven. Chytili se Malínka za ruce a ten dupl jednou botou o zem a rázem se všichni vznesli k obloze. Letěli jako ptáci až k rodné chaloupce. Jak byli maminka s tatínkem rádi, když své synáčky zase spatřili. Dávno už věděli, jakou hloupost udělali.
Od té doby se jim dobře žilo. Malínek se stal poslem samotného krále, protože s kouzelnými botami mohl běhat velmi rychle a mnoho toho stihl vyřídit. A král jej za odměnu platil tak dobře, že si všichni v chalupě žili jako páni a rodiče své děti už nikdy opustit nemuseli.