V chudé chalupě žil jeden chalupník se svou ženou. Měli spolu čtyři děti – tři syny a nejmladší dcerušku, která byla laskavost sama. Ale chlapci byli darebáci. Všemožné lotroviny vymýšleli a neposlechli by, ani samotného čerta. Rodiče s nimi měli jen samou starost a trápení.
Jednoho večera zase chlapců nebylo, někde po lesích a loukách běhali a domů pranic nespěchali. Když se přece pozdě za tmy domů vrátili, otec jim velmi huboval, ale chlapci si z něj nic nedělali a jen se mu vysmívali. Tu otec v samém vzteku vykřikl: „Kéž byste se ve vlky proměnili a v lese zmizeli!“
Jen to dořekl, jako kouzlem se bratři ve vlky proměnili. Zavyli jako na měsíc, vyběhli z chalupy ven a utíkali po louce směrem k hlubokému lesu. Matka hrůzou oněměla. Věděla, že její chlapci jsou zakletí a odvolat kletbu není v moci ani její, ani manžela.
Oba rodiče se pro své syny velmi trápili. I když velcí darebáci byli. Milovali je a nic zlého jim nechtěli způsobit. Nejmladší dcera viděla, že její rodiče žijí ve velkém zármutku a rozhodla se, že bratry ve světě najde a vysvobodí.
Rodiče ji přemlouvali, ať doma zůstane a nikam se nevydává, ale dceruška se nedala přemluvit. Nemohla už dále tomu neštěstí přihlížet. Matička jí dala na cestu svůj řetízek s křížkem, aby ji na těch dalekých cestách chránil před vším zlým.
Dívčina putovala po světě několik let, nikdo o bratrech jejích neslyšel a nikdo tři zbloudilé vlky neviděl. Až jednoho dne potkala moudrého stařečka. Ten se nad dívčinou slitoval a poradil jí, aby se Měsíčka na obloze zeptala. Že ten celé noci svítí na nebi a vidí toho mnoho. Třeba tři zbloudilé vlky v širém světě někde zahlédl. Uctivě dědečkovi poděkovala a čekala do tmy, než Měsíček na nebi se ukáže.
Tu vyšla první hvězdička a za ní druhá a další a další. A za nimi jako velký pán vyhoupl se na nebe Měsíc. I optala se jej dívčina uctivě: „Odpusť Měsíčku, ale už několik let hledám po světě své bratry, kteří se ve vlky proměnili a nemohu je nikde najít. Žádný živáček je neviděl, ani o nich neslyšel. Neviděl si je někde?“
I usmál se Měsíček na dívčinu: „Máš dobré srdce, pro druhé by ses rozdala. Poradím ti tedy, kde své bratry najdeš. Za vysokými skalami stojí hluboký jedlový les. Uprostřed něj stojí stará dřevěná chaloupka a v ní žijí tví bratři. Ale měj na paměti, že tě nesmí vidět dříve, než kletba pomine. Ale musí vědět, že jsi tam byla, a že si na ně nezapomněla. Spatří-li tě jen koutkem oka dříve, nežli se v chlapce promění, staneš se i ty vlkem a už vám nebude pomoci.“
Nejmladší dcera pěkně poděkovala a vydala se na cestu. Šla dlouho, sotva nohy vlekla. Když došla k chaloupce, byla už tmavá noc. Vešla do chaloupky a přemýšlela, jak by bratrům o sobě vědět dala. Tu si vzpomněla na maminku a dostala nápad. Řetízek, který od maminky dostala, sundala z krku a položila jej na stůl uprostřed světnice. Sama se schovala za pec, aby jí bratři neviděli a čekala.
Před svítáním se bratři vrátili domů. A protože byli po nočním lovu velmi unavení, chtěli se na zem natáhnout a spát. Tu jeden z nich si všiml řetízku, který ležel na stole a řekl: „To je přece řetízek naší maminky. Kéž by jej sem naše milá sestřička donesla, kletba by se prolomila a my bychom byli zase lidmi.“
Jen to dořekl, všichni tři se změnili v chlapce. Dívčina radostí vběhla mezi ně a milé bratry s láskou objala. Jen se ráno rozednělo, vyrazili všichni společně k domovu.
Jakou radost měla maminka s tatínkem, když své děti uviděli a že se živí a zdraví vrátili domů. A chlapci? Ti už jen dobrotu sekali a žádné lotroviny už nikdy nedělali.