Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Boháč a chudák

Byli dva bratři, jeden velmi bohatý, druhý velmi chudý. Jednou hlídal chudý svému bohatému bratru snopy na poli, a sedě pod kupkou, spatřil bílou ženu, jak sbírala klasy, které zůstaly na záhonech, a zastrkávala je do kupek.

Když pak až k němu došla, chytil ji za ruku a tázal se jí, co je zač, a co tu dělá? — „Jsem tvého bratra Štěstí a sbírám ztracené klásky, aby měl víc pšenice.“ — „A prosím tě, kde pak je moje Štěstí?“ otázal se chudý. — „Na východě,“ řekla vědma a zmizela.

I umínil si chudý, že půjde do světa hledat svého Štěstí. A když jednou z rána už odcházel z domova, nenadále vyskočila ze zápecí Bída, a plakala i prosila, aby ji taky vzal s sebou. „Oj moje milá!“ řekl chudák, „jsi velmi slabá a cesta daleká — nedošla bys; ale mám tu prázdnou lahvičku, zmenši se, vlez do ní a já tě ponesu.“ Bída vlezla do lahvičky, a on nemeškaje zandal ji zátkou a dobře zavázal. Potom na cestě, když přišel k jedné bažině, vyndal lahvičku a vstrčil do bahna a tak se Bídy zbavil.

Po nějakém čase přišel do velikého města a pán vzal ho do služby, aby mu kopal sklep: „Platu žádného ti nedám,“ řekl, „ale co při kopání najdeš, bude tvé.“ Když tak nějaký čas kopal, našel hroudu zlata. Dle úmluvy náležela jemu; ale on dal přece polovici pánovi a kopal dále. Konečně přišel na železné dveře, a když je otevřel, byl tu podzemní sklep a v něm nesmírné bohatství. Tu slyší z jedné skříně ve sklepě hlas: „Otevři, pane můj, otevři!“ I pozdvihl víko a ze skříně vyskočila krásná panna, celá bílá, poklonila se mu a řekla: „Jsem tvoje Štěstí, jehož jsi tak dlouho hledal; od nynějška budu s tebou i s tvou rodinou.“ Na to zmizela.

On pak o to své bohatství opět se podělil se svým bývalým pánem, i zůstal mimo to nesmírným boháčem, a jmění jeho den ode dne se množilo. Přitom však nikdy nezapomněl na svou minulou nouzi a činil chudým toho města mnoho dobrého.

Jednoho dne se procházel po městě a potkal svého bratra, který sem přijel za svým obchodem. I vzal ho s sebou domů a vypravoval mu obšírně všecky příhody své: jak viděl jeho Štěstí na poli klásky sbírati, jak a kde se své Bídy zbavil, a jiné věci. Hostil ho u sebe po několik dní a potom mu dal na cestu mnoho peněz a ženě i dětem jeho mnoho darů, i rozloučil se s ním bratrsky. Ale bratr jeho byl neupřímný a záviděl mu toho Štěstí.

Ubíraje se domů neustále přemýšlel, jakby na bratra svého mohl zase Bídu poslati. A když přijel k tomu místu, kde bratr jeho lahvičku v bahně pochoval, hledal, dlouho hledal, až ji zas našel, a hned otevřel. V okamžení vyskočila Bída ven a před očima mu vyrostla, začala kolem něho radostně skákati, objímala ho, líbala i děkovala mu, že ji z vězení vysvobodil. „A za to vděčna budu tobě i tvé rodině až do smrti, a nikdy vás neopustím!“

Marně se závistník vymlouval, marně ji posílal k prvnímu pánu: nikterak již nemohl Bídy s krku pozbyti, ani prodati, ani darovati, ani zakopati, ani utopiti, neustále mu byla v patách. Zboží, které si domů vezl, pobrali mu na cestě loupežníci; domů přijel s žebrotou a místo svého stavení nalezl hromadu popele. Z pole mu zatím úrodu všecku pobrala voda. A tak nezůstalo závistivému boháči nic než toliko — Bída! 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.