Jeden ovčák v lese pásl ovce. Tu slyší nějaký sykot; jde tam a vidí plamen, a v něm syčí had. A had prosí ovčáka, aby ho vysvobodil.
Ovčák mu podal svou hůl, had po ní vylezl ven a navinul se ovčákovi okolo krku. „Běda mi!“ naříkal ovčák, „tak ty se mi chceš oplatit, že jsem tě vysvobodil?“ — „Nic se neboj,“ odpověděl had, „a dones mě k otci mému, hadímu králi.“ Ovčák nevěděl jak z toho ven, šel a přišel k nějakým vratům, které byly ze samých hadů spleteny. Had ovčákovi na krku zapískl a vrata hadí hned se rozpletly a propustily ovčáka. „Počkej,“ řekl mu had, „něco ti povím: až přijdeš k otci mému, bude ti dávat, co budeš chtít, stříbro i zlato; ale ty nic jiného nežádej, než abys mohl rozumět řeči všech zvířat.“ Když je hadí král spatřil, tázal se syna svého, kde tak dlouho byl? a ten mu vypravoval, jak a co bylo, a jak ho ovčák zachránil. „Řekni, synku!“ pravil hadí král ovčákovi, „co ti mám za to dát, že jsi mi dítě vysvobodil?“ — „Nechci nic, než abys mi dal takovou řeč, abych mohl rozumět všem zvířatům.“ — Král mu domlouval, aby žádal jiného něco, to že je nebezpečná věc; ale když ovčák přece stál za svým, syknul mu hadí král a ten zase jemu, třikrát na ústa, a potom řekl: „Nyní máš, co jsi chtěl, jdi! ale nikomu to neprozraď, nebo zemřeš.“ — Ovčák se vrátil zase ke stádu, a lehl si, aby si odpočinul. Tu přiletěly dvě vrány, sedly na strom a krákaly svou řečí: „Kdyby ten ovčák věděl, že tam, kde to černé jehně leží, je v zemi zakopaný veliký poklad, vyzvedl by ho.“ Ovčák šel a pověděl to svému pánu, a poklad vyzvedli. „Cos našel, je tvé,“ řekl jemu pán, „daroval ti to pán Bůh. Jdi, postav si dům, ožeň se a buď dobře živ.“ — Za krátký čas se ovčák zmohl tak, že byl nejbohatším v celém okolí.
Jednou na koledu dal vystrojit pastýřům svým na poli hostinu a sám tu noc místo nich hlídal dobytek. V noci přišli vlci a vyjíce pravili: „Můžeme si zadávit nějaké dobytče?“ A psi štěkajíce odpověděli: „Pojďte a najíme se masa i my.“ Ale mezi psy byl také jeden starý, který měl už jen dva zuby; ten odpověděl vlkům: „Věru, dokud mám ty dva zuby, nedám, abyste mému pánu škodu dělali!“ Ráno poručil hospodář pastýřům, aby všecky psy vyhnali a jen toho starého nechali, a sluhově, ač neradi, museli tak učinit. Potom jel hospodář se svou ženou domů. Hospodářův kůň zaklusal a řekl klisně, na které seděla hospodyně: „Pojď rychle, co se tak loudáš?“ A klisna mu odpověděla: „Snadno se ti pobízí, když neseš jen jednoho; ale já musím nést tři: hospodyni s dítětem a své hříbě!“ Hospodář to slyšel, zasmál se hlasitě a ohlédl se; a žena jeho pobídla klisnu a ptala se hospodáře, aby jí pověděl, proč se zasmál? „I jen tak,“ vymlouval se hospodář, „na něco jsem si vzpomněl.“ Žena mu však nedala pokoje, neustále ho přemlouvala, aby jí pověděl, proč se zasmál; a čím více se vymlouval, tím více stála na svém, až jí řekl, že pokud jí to poví, zemře. Ona však, na to nedbala a řekla: „Buď mi to pověz a nebo si umři!“ Když potom přijeli domů, poručil jí hospodář, aby mu vykopala hrob. I vykopala, a on si lehl do něho, říká ženě: „Pojď sem, povím ti to, ale pak hned umřu.“ Potom se ještě jednou podíval okolo sebe a viděl, že ten starý pes přišel od dobytka; i řekl ovčák ženě, aby mu dala kus chleba. Ale pes na chléb ani nepohlédl a plakal. A kohout vida chléb, přiběhl a počal jej klovati. „Aby jsi hladem pošel!“ řekl jemu pes, „což nevidíš, že náš hospodář umře?“ — „Ať umře, když je blázen!“ odpověděl kohout; „já mám sto žen, a když najdu zrnko, svolám je všecky, a pak to zrnko slupnu sám. A jestli že se některá rozhněvá, klovnu ji několikrát a druhé též, a tak hned potom ocásky schlípí: a on není schopen, aby jednu zkrotil!“ — Hospodář to slyšel, došlo mu jak zbytečně by svůj život zahodil, hned vyskočil z hrobu a na svoji ženu se nahněval tak moc, že žena ustoupila a již se nikdy nezeptala, proč se smál.