Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Zlatá přadlena 

Daleko, až tamhle někde za červeným mořem, býval kdysi jeden mladý pán. Když už do let i k rozumu přišel, pomyslil si, že by dozajista nebylo zlé ohlédnou se po světě a nějakou dobrou hospodyňku a řádnou ženu si vyhledat.

Nuž, hle! jak si umínil, tak učinil. Vydal se vám do toho světa, ale nedobře se mu vedlo; nebo takovou ženu, jakou by byl chtěl, nalézt nemohl.

Naposledy potom přišel nějak do jizby jedné vdovy, která měla tři dívky, všecky na vdaní. Ty dvě starší byly do roboty jako vosy, a ta nejmladší, která se jmenovala Hanka byla do práce jako olověný pták. Když ten mladý pán tak k nim přišel, podivil se, jak může Hanka pod pecí dřímat, když ostatní přadlenky předou. I povídal matce: „Ale stará matičko, povězte mi, proč i tamtu ku přeslici nenutíte? vždyť je už dívka statná a robotou by si dlouhý čas ukrátila.“

„Inu, mladičký!“ odpověděla matka, „vždyť bych já jí ze srdce ráda přísti povolila, ještě bych jí sama kolovrátek nachystala, ale ona je vám taková přadlena, která by do rána všechnu naši přízi, ale i všecky tašky ze střechy na zlaté nitky napředla, a co víc, dokonce by se ještě i do mojich šedivých vlasů dala; musím jí tedy dát pokoj.“ — „Když je to tedy tak,“ promluvil potěšený ženich, „a když je to vůle boží, mohli byste mi ji dáti za ženu. Vidíte, já mám hospodářství pěkné: lénu, konopí celé kopy; napřadla by se po chuti.“ Stařena po takové řeči dlouho se nerozmýšlela, probudila Hanku ze dřímotu; donesly z truhly ženichovi pěkný šáteček, ozdobily ho brčálem a zasnoubení ještě téhož večera slavili.

Ostatní děvčata u kolovrátků trošku i záviděla naší Haně toho štěstí, ale uspokojila se tím, že i ony ženicha najdou, když už i lenivá ruka, jak Haně říkaly, muže dostala. Na druhý den náš mladý zeť dal ustrojit koně, a když bylo zapraženo, posadil uplakanou nevěstu sobě do pěkného kočáru, podal ruku tchyni a zvolal na sestry nevěstiny: „Zdrávy tu buďte!“ — a cvalem ujížděli z dědiny.

— Dobře nebo zle. Milá Hanka při mladém muži uplakaná a smutná seděla, jakoby jí byly slepice chléb snědly.

Její muž dosti se rozhovoříval, ale Hanka mlčela jak ryba.

„Proč pláčeš, stýská se ti?“ povídá, „neboj se; u mne dlouhou chvílí neusneš. Dám ti, čeho jen tvá dušička požádá; lénu, konopí, koudele budeš míti na celou zimu dosti!“ — Ale naše Hanka byla čím dále tím smutnější. Takto přijeli večer do pánova zámku, vyšli z kočáru — po večeři budoucí paní odvedli do jedné velikánské jizby, kde od podlahy ke stropu samoučká příze ležela. „No,“ povídá, „tu máš přeslici, kolovrátek a přeslen — přeď! Jak to všecko do rána na zlaté nitky popředeš, hned budeme mít svatbu.“ Potom pán odešel a naše přadlenku zůstala u přádla. — Když byla Hanka samotná, usedla si pod přeslici, neboť neuměla ani nitky zatočit; ale začala smutně hovořit: „Bože, Bože, jak se mně ubohé povede! Proč i mne ta moje matka jako druhé sestry pracovat a přísti nenaučila? mohla jsem teď doma pokojně odpočívat!“

— Když tak naříkala, otevřela se najednou stěna a před polekanou Hankou stál maličký chlapeček: v červené čepičce na hlavě, zástěrkou opásán a před sebou zlatý vozík vezl. „Proč máš oči tak uplakané?“ ptal se Hany, „cože se ti stalo?“ — „Ach, kterak bych já neplakala,“ povídala ona, „pomyslete si, rozkázali mi, abych tuto přízi všecku do rána na zlaté nitky popředla. Co si já počnu v tomto cizím světě opuštěná!“ — „Je-li jen to,“ pravil mladý chlapík, „neboj se nic! já tě chytře naučím zlaté nitky příst: ale jen tehdy, když mi slíbíš, že tě za rok zase na tomto místě najdu. Tu potom, jak mého poctivého jména neuhádneš, budeš mou ženou a na tomto vozíku si tě odvezu; jak je však uhádneš, nechám tě na pokoji. Souhlasíš?“

Hance se to, pravda, nevelmi líbilo, ale cože měla chudinka robit? naposled si pomyslila: „Ať mi tak nebo tak nemám na vybranou! jsem srozuměna.“ Jak to chlapeček uslyšel, s tím zlatým vozíkem třikráte okolo ní oběhl, sedl pod přeslici a zvolal:

„Takto, Haničko, takto, takto!

takto, Haničko, takto, takto!

takto, Haničko, takto, takto!

takto, Haničko, takto, takto!“

učil i naučil ji zlaté nitky přísti. Potom kudy přišel, tudy odešel a stěna sama od sebe za ním se zavřela. Naše nyní již skutečná zlatá přadlena, sedla pod přeslici, a viděla, jak příze ubývá a zlatých nitek přibývá, přadla, přadla, a do rána nejen všecko popřadla, ale ještě se vyspala. — Ráno, jak se pán probudil a obléknul, šel se podívat na zlatou přadlenu. Když vešel do jizby, div neoslepnul od lesku a svým očím věřiti nechtěl, že by to všecko zlato bylo. Ale když se přesvědčil, začal objímat zlatou přadlenu a hned se dali oddati. Takto žili; a jak rád viděl před tím náš pán svoji Haničku pro zlatou přízi, teď ještě tisíckráte radši viděl ji pro krásného synka.

Ale cože? není takové písničky, aby konce neměla; ani radost našich manželů na věky trvati nemohla. Den za dnem míjel — až najednou, jakoby dlaní tleskl, docházel rok. Tu vám naše Hanka začala být každou chvíli smutnější, oči jí zčervenaly, chodila po zámku jako stín.

Nebohý muž nevěděl dosud o ničem a utěšoval ženu, jak mohl; ale ta se nedala. Když si pomyslila, že za svého hodného muže takového plouhavého trpaslíka má dostat, div se neutrápila. Konečně se již nějak přemohla a vyjevila mužovi všecko, co a jak se jí přihodilo v té prvé noci. Muž zbledl strachem jako stěna a dal rozhlásit po celé krajině : že kdo by takového a takového skrčka někde poznal a jeho pravdivé jméno oznámil, že mu dají kus zlata jako hlava.

„Ej, byla bych si smlsl, tolik zlata!“ šeptal soused sousedovi, a rozběhli se na všecky strany, prohledali všecky kouty, div že již po všech myších děrách nehledali — hledali, hledali jako jehlu v kupce sena, ale nic najít nemohli. Trpaslíka nepoznal a neviděl nikdo a jeho jména žádná živá duše uhodnouti nemohla. Takto přišel poslední den, ale o chlapíkovi ani slechu ani vidu, a naše Hanka lomila rukama nad chlapečkem i nad mužem. Muž nebožák, kterému již od pláče téměř oči vyhasly, aby se alespoň na trápení ženino dívati nemusil, vzal pušku na plece, povázal na svorky věrné psíky a odešel na honbu. Po čas honitby, bylo to tak okolo svačiny, začalo se na všech stranách křížem krážem blýskati, déšť se lil, že nebylo hodno ani psa na cestu vyhnat — a v této slotě se našeho pána sluhové všichni jak mohli roztoulali a ztratili, tak že jen s jedním jedinkým v hustém neznámém hvozdě, a to jako myš umoklý, zůstal.

„Kam se máme před bouřkou schovat?“ Ohlíželi se nebožáci, sluha i pán, na všecky strany okolo sebe, kde by aspoň nějakou ovčáckou chatu spatřili; ale kde nic tu nic. Konečně, když si již téměř oči vyhleděli, spatřili, jak se z dálky kouří dým „Jdi ty, synku,“ pověděl pán sluhovi, „prohlédnout, odkud ten dým vychází? Lidé tam budou, popros jich, zdali by nás na nocleh nepřijali?“ Sluha odešel a netrvalo to ani tolik, co by kohout vejce snesl, navrátil se s tou novinou, že tam, na jeho víru, ani chatrče, ani dveří, ani lidí není.

„Inu, ty jsi jen takový povídal!“ pravil sluhovi zuby cvakající pán, „půjdu tam sám.“

Dobře, šel milý pán — ale také ninenašel, jen se z toho průlomu na jednom místě ustavičně kouřilo. Konečně rozmrzen pravil: „Musím zvěděti, odkud tolik toho dýmu!“ I přišel k samé díře, přikleknul a hleděl tam. A jak tak hledí, uzřel až tam někde pod zemí, jak se v jedné kuchyni jídla smaží a na kamenném stolečku pro dvě osoby prostřeno. Okolo toho stolku běhal jakýsi malý chlapík v červené čapce se zlatým vozíkem před sebou, a jak oběhnul, zazpíval:

„Přadlenu jsem zlatou učil pánovi,

bude hádat moje jméno té noci;

uhádne-li moje jméno, nechci ji,

neuhádne-li ho, vezmu ji;

moje jméno Martynko Klyngáš.“

A zase běhal jako potřeštěn okolo toho stolu a volal:

„Připravuji devět jídel k večeři,

Pán více nepotřeboval — rozběhl se, pokud mu nohy stačily ke sluhovi, a že se již bylo trochu vyčasilo, našli naštěstí stezku, po které si k domovu pospíšili. Ženu doma našel utrápenou, uplakanou; neboť si myslila, že se již ani s mužem, jenž tak dlouho nejde, nebude moci rozloučit.

„Netrap se, ženo moje, nic,“ byla prvá slova pánova, když do jizby vkročil, „vím, jeho jméno Martynko Klyngáš.“ A tu jí potom všecko pěkně bystře pověděl, kde chodil a jak se mu vedlo. Hanka radostí div nepadla a šťastná se odebrala se do toho pokoje, ve kterém prvou noc přadla, ještě na tu chvíli zlaté nitky příst. O půlnoci otevřela se stěna a chlapík s červenou čepičkou přišel jako před rokem a běhaje okolo ní se zlatým vozíkem, křičel, co mu hrdlo stačilo:

„Jak uhádneš moje jméno, nechci tě,

jak ho neuhádneš, vezmu tě —

Hádej, jen hádej!“

„Zkusím uhodnouti,“ pravila Hanka; „tvoje jméno Martynko Klyngáš.“ — Jak to vyřkla, malý trpaslík chytil vozík, hodil čapkou o zem a kudy přišel, odešel; stěna se zavřela a Hanička si pokojně oddychla. Od těch čas už zlata nepředla, ale nebylo jí toho potřebí, vždyť byli bohatí dost, s mužem se rádi viděli, chlapec jim rostl jako z vody, a koupili si krávu a na tu krávu zvonec, a té rozprávce je konec.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.