Jednoho večera zaklepal na vrata bohatého statku chudý pocestný, zda by zde nemohl přes noc hlavu složit. Bohatá selka ho dovnitř nepustila. „Kdybych každého měla hostit, nic by mi nezbylo! Jdi si svou cestou!” řekla. Cizinec šel tedy dál.
Na kraji vesnice uviděl rozpadlou chaloupku, nejchudší ze všech ve vesnici. Zaklepal. Chudá hospodyně mu otevřela dveře a pocestného pustila dovnitř. „Pojď dál. Místa tu moc není, ale když jeden přibude, těsněji nám nebude.“
Cizinec vešel dovnitř a uviděl celou hromadu dětí. Košilky měly otrhané a špinavé. „A proč kmotřičko, své děti lépe neoblékneš?“ optal se. „Jsem vdova, jak mám sama tolik dětí ošatit?“ odvětila hospodyně. „Víc nemám než pro každého po jedné košiličce. A tak jsem prala a prala, až zůstaly jen díry.“
Děti sesedly ke stolu. „Posaď se,“ pobídla hospodyně pocestného, „navečeříš se s námi.“ Cizinec pohlédl na stůl, kde brambory v misce stačily sotva pro děti a pravil: „Jsem po dlouhé cestě znaven, ani nemám hlad, půjdu si lehnout.“ Uložil se na lavici a brzy usnul.
Ráno se rozloučil s vdovou a pravil jí: „Děkuji ti za tvou pohostinnost. Na oplátku ti povím tajné slovo: co ráno začneš, dělej do večera.“ Vdova se jen zasmála: „I bez tvého tajného slova se za celý den ani chvilku neposadím!“
Hospodyně se podívala na děti a vzpomněla si, že v truhlici má trochu plátna, že snad aspoň starším na nové košile vyjde. Rozvinula plátno a chtěla naměřit na košile. Ale jak loktem mávla, plátna přibylo o loket. A znovu mávla a plátna zase o kus přibylo. Ovinula jej kolem sebe, po stole i lavici, ale plátnu konce nebylo.
Tak chudá vdova měřila plátno až do samého večera. Šla kolem bohatá selka a přes okno uviděla hory plátna. Vešla dovnitř a ptala se vdovy: „Odkud máš tolik plátna?“
„Ale sama nevím. Měřila jsem plátno na košile a nebylo mu konce.” odpověděla vdova. „Ten pocestný byl asi čaroděj!“
„Jaký pocestný?“ ptala se selka. A chudá vdova jí vše vypověděla, jak chudého cizince ve své chalupě pohostila a přespat nechala. Bohačku popadla zlost, vždyť ten cizinec byl nejprve u ní.
Rychle běžela domů. Nakázala čeledínovi, aby koně zapřáhl a pocestného našel. Ten jel a cizince dohnal. „Musím tě nazpět k selce dovést,“ pravil mu. „Jestli tě nepřivedu, zle se mi povede a trest mne nemine!“
„Inu, když je to tak, pojeďme!“ Cizinec nasedl na vůz a jeli zpět na statek.
Cizinec se nechal hostit tři dny a tři noci. Bohatá selka napekla a navařila všeho jako o posvícení. Uložila jej do nejměkčích peřin a do nejlepší postele, jaké na statku byly. Čtvrtého dne se cizinec chtěl vydat na cestu. Selka jej vyprovodila až k vratům a zeptala: „Co mně popřeješ na rozloučenou?“ Cizinec na to: „Nu, dám ti jednu radu: co ráno začneš, dělej do večera.“
Selka utíkala rychle do světnice a vytáhla nejkvalitnější a nejjemnější satén, který si jen člověk může představit. „Bude látky pro všechny,“ pomyslela si. „Zbyde i dceři do výbavy a zbytek prodáme!“
Látka byla opravdu překrásná, jen oči přecházely. Rozložila plátno na stole a začala měřit. Ale najednou si vzpomněla, že jí v kuchyni kyne těsto, přece jej nevyhodí. Odběhla tedy do kuchyně, že jen dva pecny chleba upeče a vrátí se zase do světnice. Pecny nasázela do pece a pořádně přiložila dříví do ohně, aby se rychleji upekly. Jenže pec se moc rozpálila a chléb se spálil na uhel. „Nu, což. Další budou lepší,“ pomyslela si selka. Ale další pecny se také spálily. A těsta v díži neubývalo, ba ho bylo stále více, až se vyvalilo na podlahu. Selka běhala kolem pece. Sázela do ní jeden bochník za druhým, ale všechny byly spálené. Na stole, na lavicích, na policích i na podlaze ležely spálené pecny. A těsta stále neubývalo. K smrti unavená selka by toho ráda nechala, ale jako by ji někdo k díži a k peci přikoval. Ruce samy mísily a válely bochníky, samy je sázely do pece. Tak to šlo až do večera. Jak slunce zapadlo za hory, díže byla najednou prázdná. Selka si sedla na své spálené bochníky a dala se zlostí do pláče.