Jednou v létě šel mládenec do lesa, i spatřil na výsluní podlé cesty krásnou pannu, bíle oblečenou, jak spí, až kráse její se musel podivit. Nechtěl jí vzbudit, uřízl velikou větev i strčil ji tiše do země, aby panna spala ve stínu.
Ta se potom probudila, a viděla nad sebou větev a vedle ní stát mládence, tázala se: „Ten stín jsi mi, mládenče, udělal ty?“ — „Ano já,“ odpověděl, „bylo mi líto, že tě slunce pálí.“ — „A co chceš za tu svou dobrotivost?“ — Mládenec se nerozmýšleje řekl: „Rád bych si tě vzal za ženu.“ — „Dobře, vezmu si tě! ale věz, že jsem Víla: ty nikdy nesmíš vyslovit jmena mého; protože pojmenuješ-li mě jménem „Víla“, na vždy tě musím opustit.“ Mládenec slíbil že jí tak oslovovat nebude, dovedl si ji domů, pověděl všechno svým rodičům, jen zatajil, kdo je jeho nevěsta. Panna se rodičům líbila a brzy potom byla svatba.
Byli spolu několik let velmi spokojeně živi a měli štěstí ve všem, cokoli podnikli. Narodila se jim také krásná dceruška. Avšak jednou v létě slyší mladý muž ráno hrmění. Vstane, jde k oknu a vidí, že se přibližuje strašlivá bouře. I praví své ženě: „Ženo! škoda, že jsme nepožali naší pšenice, nyní nám kroupy všecko potlučou.“ A ta mu odpověděla: „Nic se neboj, naší pšenice nepotlučou.“ Na to vstala, vyšla ven přede dveře, a když se vrátila, počaly se kroupy strašlivě sypati. Muž vzdychaje řekl: „Povídal jsem ti, že přijdeme o všechnu pšenici.“ Ta se usmála a pravila: „Jdi pak na pole a uvidíš, zdali nám potlouklo.“
Když bylo po bouřce, šel na pole, a tu vidí všechnu pšenici pěkně složenou ve snopy; i vrátil se domů v podivení a zvolal: „Ach, co je Víla, Víla je!“ Tu však v okamžení mu žena zmizela. V žalosti bez ní zůstal se svou malou dceruškou.
Potom matka Víla každou noc ještě přicházela k dítěti svému, nikdo však jí neviděl, než toto samo; i opatrovala je ve všech potřebách jako nejbedlivější maminka, dokud děvče nedospělo ke vdaní.