Žili jednou dva bratři. Ten starší byl velmi bohatý, jak už to tak někdy bývá, jako prvorozený zdědil po rodičích statek, pole a lesy po rodičích, ale ten mladší nedostal nic, zůstal chudý. Přišel velký svátek. Hospodyně na vesnici vařily, pekly, smažily. U chudáka ve spíži neměli vůbec nic, ani malá myšička by se tu neuživila.
Kdysi dávno zněl zpěv písní všech ptáků na světě stejně. V říši ptáků byl z toho veliký zmatek. Nebohý holub se zaposlouchal do krásné písně a myslil si, že to zpívá jeho milá holubička. A to dravý sup jej lákal do svých drápů. Nebo když vrabčáčci svolávali svá mláďata, vždy jiná k nim přiletěla.
Bednář sbíjel na louce u lesa velikou díži. Už ji měl skoro hotovou, jen něco málo zbylo přihoblovat. Vtom, uslyšel praskat větve, otočil se a uviděl, jak se přímo na něj žene medvěd. Vůbec netušil, co si má počít. Jestli vzít nohy na ramena nebo vylézt na strom. Však jej medvěd dohoní, ba i na strom vyleze.
Jednou přiletěl vrabec na panský dvůr a začal klovat zrní. Poskakoval si to po trávě, zrníčko po zrníčku sezoboval. Ale za rohem na něho šíhal hospodářův kocour. Najednou vyskočil a lapl vrabce.
Sekal chudák dříví na břehu řeky a najednou buch – sekera vypadla z topůrka rovnou do vody. Zmizela pod hladinou, ani vidno jí nebylo. Chudák zabědoval: „Ach, čím budu sekat dříví, když nemám sekeru? Neštěstí! Bez sekery neuživím svoje děti. Běda mně, ubožákovi!“
Jednou v létě šel mládenec do lesa, i spatřil na výsluní podlé cesty krásnou pannu, bíle oblečenou, jak spí, až kráse její se musel podivit. Nechtěl jí vzbudit, uřízl velikou větev i strčil ji tiše do země, aby panna spala ve stínu.
Byl jeden dědeček a jedna babička a neměli žádných dětí. „Jdi dědečku do lesa,“ řekla babička, „vysekej tam špalíček a udělej kolíbku: já budu ten špalíček kolíbat, zdali nebude z něho děťátko.“
Byl jeden chudý člověk, neměl ani žádného hospodářského nářadí, ani dobytka, ale dětí měl hromadu. Přišlo jaro, a on neměl čím orat. Lidé jeli s pluhem a s dobytkem, a on jde jen s motykou. I potkal dvě ženy, a ty ženy byly: jedna Štěstí, a druhá Neštěstí.
Byl jeden král a měl tři syny. Jednou je k sobě povolal a řekl: „Milé děti! jste už nyní dospělí; máte čas, abyste se postarali sobě o nevěsty. Udělejte si každý po střelce, jděte na zakázaná luka a vystřelte v rozličné strany.“
Byl jeden král a královna, a měli tři dcery. Ten král onemocněl, i poslal svou nejstarší dceru pro vodu. Ona šla, a když chtěla nabrat vodu, potkala hada: „A hle hle!“ řekl, „vezmeš-li si mě za muže?“