Žili jednou dva bratři. Ten starší byl velmi bohatý, jak už to tak někdy bývá, jako prvorozený zdědil po rodičích statek, pole a lesy po rodičích, ale ten mladší nedostal nic, zůstal chudý. Přišel velký svátek. Hospodyně na vesnici vařily, pekly, smažily. U chudáka ve spíži neměli vůbec nic, ani malá myšička by se tu neuživila.
Chudák se vydal ke staršímu bratrovi. Ten nerad viděl svého bratra, hned mu bylo jasné, proč mladší bratr k němu zavítal. Určitě chce darovat něco, aby mohl svátek oslavit a nemýlil se. Protože byl velmi lakotný, slíbil bratrovi, že mu něco k jídlu daruje, ale že mu musí splnit jedno přání.
„Splním ti cokoliv si budeš přát!“ slíbil mladší svému bratrovi.
„Vem si tedy tuhle uzenou šunku a běž s ní až do horoucích pekel!“ křikl na něj.
Mladší bratry bych zaražený, ale slib je slib. „Když si to přeješ,“ odpověděl mu, „co jsem slíbil, to musím vykonat.“ Vzal tedy šunku pod paži a vydal se na cestu.
Šel celý den, ale do pekla nedošel. Sluníčko už zalezlo na hory a všude se rozhostila tma. I uviděl mladší bratr v dáli malé světýlko. Vydal se tedy za ním, až natrefil na vrata samotného pekla. Jen co překročil jeho práh, seběhli se k němu všichni čerti a mlsně koukali po uzené šunce, kterou držel v podpaží a pokřikovali jeden přes druhého: „Prodej nám šunku!“
„Nu, chtěl jsem šunku na svátky, ale když jinak nedáte. Co za ni?“ optal se pekelníků. Tu z davu vykročil nejmenší a povídal mu: „Když mi dáš kousek, dobře ti poradím, co si máš přát.“ Bratr tedy kousek šunky ukrojil a schoval ji pod kabát. A čert mu pošeptal do ucha: „Chceš-li šunku opravdu prodat, vyměň ji za starý mlýnek, který stojí za dveřmi!“
Čerti mu za šunku nabízeli zlato, stříbro i drahé kamení, ale mladší bratr se nedal odbýt. Chtěl za šunku jen starý mlýnek. Tohle se čertům vůbec nelíbilo, nechtěli mlýnek vydat. Ale chudý bratr byl neoblomný, za nic jiného šunku vyměnit nechtěl.
Čertům nezbývalo nic jiného, starý mlýnek mu za šunku prodali. Se všemi rozloučil a vydal se i s mlýnkem na cestu.
Ušel sotva pár kroků a slyší na sebou šramocení. Otočí se a chytí nejmenší čertisko za ucho a začne mu hubovat: „Ty jsi mne napálil. Místo bohatství si mi podstrčil starý rezavý krám!“
„Ale kdeže!“ zapištěl čertík, „vždyť to je ta nejkouzelnější věc na světě. Stačí jen třikrát zaťukat mlýnku na víko a začne se sám točit. Co přikážeš, to ti mlýnek namele. Potom zaťukej třikrát na dno a bude konec.“
„Běda, jestli mi lžeš!“ řekl chudák, „tady máš svou odměnu,“ a podal mu zpod kabátu kousek šunky.
Žena už na chudáka doma čekala a spílala mu, kde se toulá, že o svátku nemá z čeho uvařit ani polévku. „Nezlob se na mne, ženo moje. Měl jsem k vyřízení důležitou věc, tak jsem se zdržel. Ale donesl jsem ti tuhle věcičku,“ pravil své ženě.
Vytáhl starý mlýnek a začal jej čistit a leštit, až se leskl jako sklo. A povídá ženě: „Teď mi řekni, co všechno potřebuješ ke svátku.“
„Nepotřebujeme toho mnoho, stačil by nám aspoň pecen chleba a kousíček masa,“ řekne žena skromně.
„Slyšíš, mlýnku, co ti povídají?!“ zvolal chudý bratr a zaťukal třikrát na víko. Mlýnek zaskřípal a začal se točit jako o závod. Bochník za bochníkem padal na stůl a potom i obrovský kus pečeného masa.
Žena nevěřila svým očím. Posadila se s mužem ke stolu a hodovali. Druhý den pozvali na hostinu všechny své sousedy a samozřejmě i bohatého bratra. Všichni jedli a pili a na hospodáře pěli chválu. Jen bratr samou závislí bledl.
„Kde jsi ke všemu tomu jídlu přišel?“ ptal se závistivě bratra. A protože se chtěl mladší bratr pochlubit, ukázal mu mlýnek. Teď už byl bohatý bratr rudý závistí. Prosil bratra, aby mu mlýnek prodal. Ale ten nechtěl.
„Že ty sis ten mlýnek ze samého pekla přinesl?“
„Ano, tak je tomu,“ odvětil chudák.
„Takže kdyby nebylo mě, nic by si neměl. Takže je mlýnek můj!“ vykřikl starší bratr, vytrhl mladšímu mlýnek z rukou a utíkal s ním domů.
Tam postavil mlýnek na stůl a přikázal mu: „Chci mléčnou polévku!“ Mlýnek se roztočil jako zběsilý. Boháč plnil polévkou všechna vědra, konve, hrnce, džbány, ale mlýnek nechtěl zastavit. A přece by bylo stačilo jen třikrát zaťukat na dno. Mléčná polévka se rozlévala po kuchyni a zaplavovala ji. Už ji měl boháč až po ramena. Vyběhl z chalupy a začal volat o pomoc. Ale jak otevřel dveře, polévka se vyvalila za ním a zaplavovala i vesnici.
Bohatý bratr přiběhl k chudému: „Pomoz mi, bratře! Ta věc nejde zastavit! Zaplaví celou vesnici!“
Ale chudák řekl: „S cizím majetkem nechci nic mít. Kdyby si mi jej dal zpět, bylo by to něco jiného!“
„Vem si ho tedy, prosím tě, jenom ať přestane!“ prosil jej boháč. Chudák vběhl k bratovi do chalupy. V jezeře mléčné polévky našel mlýnek a třikrát zaťukal na dno. V tu chvíli jako když utne, mlýnek se přestal točit a mléčná polévka přestala zaplavovat vesnici.
A mladšímu bratrovi se od těch dob dobře dařilo. I novou chalupy si postavil. Ale zvěst o kouzelném mlýnku se nesla světem, až se donesla k jednomu kupci se solí. A ten zatoužil kouzelný mlýnek spatřit. A tak nasedl na svůj koráb a vydal se k mladšímu bratrovi. Ten přijal kupce jako svého hosta a velmi dobře jej pohostil.
I zeptal se jej kupec: „Je to pravda, že tvůj mlýnek může namlít, co si jen přeješ?“
„Pravdaže,“ odpověděl bratr.
„I sůl?“ optal se znovu kupec.
„I tu,“ řekl bratr.
I začal jej kupec přemlouvat, aby mu mlýnek prodal. Protože on už by se nikdy nemusel pro sůl plavit do dalekých zemí a mlýnek by jej vyráběl sám. Ale mladší bratr nechtěl o obchodu ani slyšet. Nikdy by mlýnek neprodal. Ale kupec se nedal odbýt. Jen všichni usnuli, ukradl mladšímu bratrovi mlýnek a utekl s ním na svůj koráb a odplul pryč.
Jakmile se dostal na širé moře, přikázal mlýnku: „Mel sůl!“ A jak poručil, tak bylo. Mlýnek se začal točit a sypaly se z něj tuny soli. Kupec se nejprve velmi radoval, ale koráb se pod tíhou soli začal potápět. A mlýnek mlel dál a dál. A kupec jej neuměl zastavit.
Tak se koráb potopil až na dno moře. A protože mlýnek nikdo nezastavil, mele sůl dál a dál a točí se tam dodnes a taky proto je v moři voda slaná.