Otesánek

Byl jeden muž a žena. Bydleli na konci vesnice pod lesem v jedné chalupě. Byli chudí, muž chodil na práci k sedlákům a žena předla na prodej; a přece pořád říkali: „Jen kdybychom měli nějaké děťátko!“ — „Buďte rádi, že vám ho pán Bůh nedal,“ mluvili jiní lidé, „však sami nemáte co jíst.“

— A oni zas říkali: „Když my se najíme, najedlo by se ještě také naše děťátko — jen kdybychom nějaké měli!“

Jednou ráno kopal ten muž v lese pařezy a vykopal pařízek, vypadal zrovna jako malé děťátko: hlavička, tílko, ručičky, nožičky — potřeboval jen temínko hlavičky trochu otesat, aby bylo kulaté a hladké, a kořínky na ručičkách a na nožičkách přisekat, aby víc vypadaly jako prstíčky a bylo děťátko, jen zaplakat! 

Muž přinesl ten pařízek domů a povídá ženě: „Tuhle máš, cos chtěla mít, dítě Otesánka! Jestli chceš, můžeš ho chovat!“ Žena zavinula to děťátko do peřinky, hejčkala ho na rukou a zpívala mu:

„Hajej, dadej, hajej,
Otesánku malej,
až se zbudíš, hošíčku,
uvařím ti kasičku:
hajej, dadej,hajej!“

Najednou se začalo dítě v peřince hýbat, vrtělo hlavou a dalo se do křiku: „Mámo, já bych jed!“ Žena nevěděla radostí, kam dřív skočit. Položila dítě do postele a běžela vařit kaši. Když uvařila, Otesánek jí všechnu snědl a potom zase křičel: „Mámo, já bych jed!“ — „Počkej, děťátko, hned ti něco přinesu!“ Potom běžela k sousedce a přinesla plný ucháč mléka. Otesánek pil, jen hltal a když vypil, křičel zas, že by jed. Žena se tomu divila: „Copak, kluku, ještě dost nemáš?“

Šla a vyprosila ve vsi pecen chleba, položila jej doma na stůl a vyšla zase ven, postavit k ohni vodu na polévku. Sotva vykročila ze světnice, Otesánek uviděl na stole chléb, vymotal se z peřiny, skočil na lavici, a v okamžiku ten bochník zhltl a zase křičel: „Mámo, já bych jed!“

Máma přišla, chtěla nadrobit do polívky; ohlíží se po chlebě — ten tam! V koutě stál Otesánek a vyvaloval na ni oči. — „Pán Bůh s námi, Otesánku! snad jsi ten bochník celý nesnědl?“

„Sněd, mámo, a tebe taky sním!“ Otevřel hubu, a než se máma nadála, byla v něm. Za chvíli přišel táta domů, a jakmile do dveří vkročil, volal Otesánek: „Táto, já bych jed!“ — Táta se ulekl, viděl před sebou tělo jako kamna, otvíralo hubu a koulelo očima. A když poznal Otesánka, řekl: „Aby tě čert vzal, kde je máma?“ — „Snědl jsem ji — a tebe také sním.“ Vtom otevřel hubu a měl tátu v sobě.

Ale čím Otesánek více snědl, tím více se mu chtělo jíst. V chalupě už nic nebylo, co by za to stálo; a tak šel do vsi, jestli by tam něco nenašel. Potkal děvečku, vezla s pole plný trakař jetele: „Tys toho asi musel sníst, že máš tak velké břicho,“ řekla děvečka s podivením. Otesánek odpověděl:

„Jed jsem, sněd jsem:
kaši z rendlíka,
ucháč mlíka,
pecen chleba,
mámu — tátu —
a tebe taky sním!“

Přiskočil a děvečka i s trakařem zmizela v jeho břiše.

Potom potkal sedláka, který vezl z louky seno. Otesánek se mu postavil do cesty a koně zůstali stát. „Copak se nemůžeš uhnout? Však uvidíš — !“ křičel sedlák a napřahoval bič. Ale Otesánek si toho nevšímal a začal povídat:

„Jed jsem, sněd jsem:
kaši z rendlíka,
ucháč mlíka,
pecen chleba,
mámu — tátu —
děvečku s jetelem
a tebe taky ještě sním.“

A než se sedlák nadál, ocítil se i s koňmi a vozem v jeho břiše.

Potom šel Otesánek dál. Na poli tam pásl pasák sviní. Otesánek na ně dostal chuť a spolykal je všechny i s pasákem; ani památky po nich nezůstalo. Potom na louce viděl pasáka se stádem ovcí. „Když jsem toho tolik sněd,“ povídá si sám pro sebe, „taky ty ještě sním!“ Šel a všechno to do sebe naházel: ovce, ovčáka i se psem Voříškem. Pak se kolíbal dál, až přišel k jednomu poli; nějaká babička tam okopávala zelí. Otesánek se dlouho nerozmýšlel: šel a začal zelné hlávky vytrhovat a polykat. „Proč mi tu, Otesánku, děláš škodu?“ řekla babička, „však jsi dost toho snědl, mohl ses už najíst.“— Otesánek se na ni zase zaškaredil a povídá:

„Jed jsem, sněd jsem:
kaši z rendlíka,
ucháč mlíka,
pecen chleba,
mámu — tátu —
děvečku s jetelem
sedláka se senem,
pasáka s prasaty,
ovčáka s jehňaty,
a tebe taky ještě sním.“

A už ji chtěl spolknout. Ale babička byla čiperná, ťukla Otesánka motyčkou do přecpaného břicha a to prasklo jako nafouknutý měchýř. Otesánek se svalil na zem a byl z něj zase jen obyčejný dřevěný pařez.

A teď jste měli vidět. Z břicha mu napřed vyskočil pes Voříšek, za ním ovčák a za ovčákem skákaly ovce. Voříšek je sehnal dohromady, ovčák zapískal a uháněl domů. Potom z břicha vyběhlo hejno prasat, za nimi vyskočil pasák, prásknul bičem a hnal za ovčákem. Pak vyšli koně, táhli plničký vůz sena; sedlák cukal opratěmi, bručel si pod vousy a jel taky za pasákem ke vsi. Za vozem vyjela děvečka s jetelem a za děvečkou vyskočil z břicha muž se ženou a nesli si pod paží domů ten vyprošený pecen chleba.

A ten muž se ženou potom už nikdy neříkali: „Kéž bychom měli nějaké děťátko!“