Kdysi dávno se jedněm hodným lidem narodila dceruška. Její laskavost a dobrota neměla konce a pro ostatní by svůj život obětovala. Ale jak už to tak bývá, neštěstí nechodí
po horách, ale po lidech.
Stalo se tak i milé dívčině. Brzy osiřela a na světě neměla nikoho, kdo by se o ni postaral a s kým by své trápení mohla sdílet. A tak se nebohá dívčina vydala hledat štěstí do světa. Sbalila si kousek chleba na cestu a její celý majetek byl pouze prostý šat, který měla na sobě.
Tu potkala chudého vandrovníka. „Dívenko milá, nemáš něco na zub? Už tři dny jsem nic nejedl,“ optal se dívky žebrák. Ta se na něj usmála a chleba mu darovala.
Pak potkala mladou dívčinu, jak sedí u cestičky a zimou se celá klepe. „Prosím tě, nedala by si mi svůj šátek? Sic mi hlava mrzne.“ Hodné děvče nic neřeklo, jen se usmálo, sňalo svůj šátek z hlavy a podalo jej děvčeti. A šla s Pánem Bohem dál, až došla na okraj hustého remízku.
Slunko už dávno zapadlo a dívčina hledala místečko, kde by hlavu složila. Najednou vidí, jak na mechu leží děťátko celé nahé. I rychle dívčina sundala svoji košilku a dítko do něj zabalila. A sama zůstala nahá, jen aby malého drobečka ochránila před chladem.
Najednou dítě ukázalo k nebi. Dívčina se otočila tím směrem a nemohla svým očím uvěřit. Z nebe se snášel anděl. Mile se na dívčinu usmál a pravil: „Za tvou dobrotu, tě sám pán nejvyšší odměňuje.“ Rozevřel dlaně a z nich se začali sypat zlaťáčky jeden za druhým.
Než dívčina všechny sesbírala, anděl už na nebi nebyl i dítko zmizelo. A nahá už také nebyla. Měla na sobě krásný šat, stříbrem a zlatem vyšívaný. Zakřičela své velké díky k nebi a uložila se ke spánku na místo, kde před tím leželo dítě. Ráno časně vstala a vydala se do světa, aby své štěstí konečně našla. A jakmile potkala prosťáčka nebo nějakého chudáka, hned mu zlaťáček darovala.
A za nějaký čas své štěstí opravdu našla. Vyhlédl si ji chasník, který byl nejen pohledný, ale i hodný a dobrotivý stejně jako byla ona sama. A spolu se jim dobře žilo.