Šel jednou pán na své robotníky dohlédnout, zda svou práci dělají dobře a nijak ji nešidí. Vyšel tedy ze svého statku směrem k polím. Tu se k němu přidal kulhavý čert a vykračoval si to s ním po pěšině mezi poli. Pán se nejprve polekal, ale potom mu řekl: „Víš co, pojď se mnou. Aspoň robotníci uvidí, že sám čert je mým kamarádem a budou se mě bát ještě víc.“
Žil byl kdysi dávno velmi zámožný mlynář, ale byl tak lakomý, že by pro každý penízek i pod mlýnské kolo skočil. Kdo si u něj namlít obilí nechal, toho ošidil. Mouky z obilí vrátil sotva půlku, a ještě si za to nechal velmi dobře zaplatit.
Malý chlapec Josífek miloval pohádky. Nejprve je s láskou poslouchával od své mamičky, a když vyrostl a číst se naučil, chodíval každý týden do knihovny a pokaždé si půjčil novou knihu, ve které s velkou radostí četl. Byl v té chvíli šťastný a nemusel myslit na to, jak bídně se má jeho rodina a jak nuzně se jim vede, protože v pohádkách vždycky všechno dobře skončí.
V jedné malebné vesničce žil hodný kovář Matěj, a protože byl dobrota sama, odměnil ho život a štěstí mu jen přálo. Lidé si o jeho krásném životě vypravovali a mnoho z nich mu i závidělo. A tak tomu bylo i s jeho pánem. Kováři nemohl přijít na jméno, a tak vymýšlel, jak by mu jeho štěstí zničil.
Bylo jednou jedno království, ve kterém vládl král Dobromil s královnou Dobromilou. Ti měli jedinou dceru Květušku, která byla tak krásná, že se jí žádná z okolních princezen nemohla rovnat.
V krásném zámeckém parku plném cizokrajných stromů a rostlin vozila chůva malého chlapce ve zlatém kočárku. Jeho krásné šaty a zlatý kočárek budil u venkovských kluků závist, ale větší závist pociťoval Dušánek, tak se ten chlapeček jmenoval, když vídával venkovské chlapce spolu dovádět a skotačit na rynku.
Je už tomu dávno, kdy na knížecím panství sloužil starý myslivec. Se svou ženou žili spokojeně a v lásce vychovávali tři syny – Ondřeje, Jindru a Tomáše. Všichni synové byli po otci učení střelci, ten nejmladší Tomáš byl ze všech nejlepší a na honech se často stával čarostřelcem.
Za dávných časů, když země ještě pustou krajinou byla a lidí na světě bylo málo, vydal se z dalekých dunajských krajin starý muž jménem Slovan se svými třemi syny, aby ve světě větší štěstí našli, nežli jim bylo dáno ve vysokých karpatských horách.
Bůh se rozhněval na lidi, že si nevážili jeden druhého a na celou zemi poslal po několik let po sobě veliké sucho. Lidé na jaře zaseli obilí, ale nic se neurodilo a nastal veliký hlad.
Čtyři hudebníci se v noci vraceli z veselky, na které vyhrávali pro svatebčany a tanečníky. Šli kolem trosek starého hradu. Měsíc ozařoval zdi zříceniny, z rozbitých oken splývaly stíny.