Rubriky
Pohádky na dobrou noc

Tři citrony

Dávno tomu, co žil jednou jeden starý král, který měl jednoho jedinkého syna. Tohoto syna zavolal jednou před sebe a takto němu promluvil: „Synu můj! vidíš, že mi hlava obělela; dnes, zítra zavru oči a ještě neznám, v jakém stavu tě zanechám. Ožeň se, synu můj! abych ti požehnal dříve, než mi oči zatlačíte.“ Syn nic neodpověděl,ale velmi se zamyslil; otcovu vůli by ze srdce rád byl vyplnil, ale nebylo děvčete, které by mu bylo srdce jeho ranilo.

Jedenkráte, když seděl v zahradě a právě rozmýšlel, co má urobiti, tu nenadále, kde se vzala, tu se vzala, před ním se nějaká stará žena postavila: „Jdi na skleněný vrch, utrhni tři citrony a budeš míti ženu, která se tvému srdci zalíbí,“ pravila, a jak se vyskytla,tak i zmizela.

Jako jasná střela proletěla slova tato duší kralevicovou. V tom okamžení si umínil, stůj co stůj, skleněný vrch vyhledati a tři citrony utrhnouti. Projevil otci svůj úmysl, a otec dal mu na cestu koně, zbroj a svoje otcovské požehnání.

Hustými lesy, pustými poli putoval náš kralevic dlouho, velmi dlouho; ale o skleněném vrchu a otřech citronech ani vidu ani slechu.

Jednou všecek utrápen dlouhou cestou klesl pod širokou lípu do chládku. Jak poklesl, zazvonila otcovská šavle, kterou měl při boku, na zemi a na vrchu široké lípy dvanáct havranů zakrákoralo.

Řinkotem šavle splašeni, zdvihli křídla a letěli povětřím nad vysokými stromy. „Hm! již jsem živého tvora dávno neviděl,“ pravil kralevic sám sobě a vyskočil se země. „Půjdeme v tu stranu, na kterou havrani letěli, snad se mi nějaká naděje ukáže.“

Šel, šel na novo celé tři dni a tři noci, až se mu na konec nějaký vysoký zámek z daleka ukázal. „Chvála Bohu! přece se jednou k lidem dostanu!“ radostně zvolal a kráčel dále.

Zámek byl ze samého olova, okolo něho obletovalo dvanáct havranů a před ním stála stará žena, a to byla Ježibaba, o dlouhou olověnou palici opřená. „Jaj, synu můj, kdeže jsi se tu vzal? vždyt tu není ani ptáčka, ani motýlka, natoť človíčka!“ pravila Ježibaba ku kralevici. „Utíkej, je-li ti život milý! nebo jak přijde můj syn, sní tě!“

„Ach ne, matičko stará, ne!“ prosil kralevic, „vždyť jsem já vám přišel na poradu, zdali byste mi o skleněném vrchu a třech citronech pověděti nevěděla.“

„O skleněném vrchu jsem já nikdy neslýchala; ale počkej, až přijde můj syn domů, snad ti ten bude moci něco pověděti. Již tě nějak zachráním; skryješ se pod pometla a tam budeš schován, pokud tě ne zavolám.“

Zahučely lesy, zatřásl se zámek a Ježibaba pošeptala kralevici, že to její syn jde. — „Ej! ej! Člověk je tu: jdu ho sníst!“ vzkřikl Ježibabin syn ještě ve dveřích a velikým olověným kyjem bouchnul na zem, že se celý zámek zatřásl. „Ach, ne tak, synu můj, ne!“ krotila jej Ježibaba, „vždyť to sem přišel krásný mládeneček, chce se s tebou o ledačems poraditi.“ — „No, chce-li se se mnou poraditi, nechť přijde sem.“ — „Věru přijde, synu můj, ale jen když mi slíbíš, že mu nic neučiníš.“ — „Ne, nic mu neučiním, Jenom ať přijde.“

Kralevic se pod pometlem třásl jako osyka, neboť mezi proutky viděl před sebou obra, kterému nebyl leda po kolena. Na štěstí měl život již zabezpečený, když mu Ježibaba kázala vylézti.

„No, ty chroustku, co se bojíš?“ vzkřikl obr, „odkud jsi? co chceš?“

„Ach, co chci,“ odpovídal kralevic, „již se dávno v těchto horách potuluji a nemohu nalézti, čeho hledám; nuž, přišel jsem se tě zeptati, zdali bys mi nemohl něco pověděti o skleněném vrchu a třech citronech.“

Ježibabin syn zamračil čelo a po chvíli trochu tišším hlasem řekl: „O skleněném vrchu tu neslýcháno; ale zajdi k bratrovi mému na stříbrný zámek, snad že ti ten bude moci něco pověděti. Ale počkej, lačného tě nepustím, matko, sem ty halušky (knedlíky)!“ Stará Ježibaba položila velikou mísu halušek na stůl a její synek si ní zasedl. „Pojď a jez!“ vzkřikl na kralevice. Kralevic vzal prvou halušku, kousl do ní, ale dva zuby se mu vylomily, protože to byly halušky olověné. — „No, cože nejíš? Snad ti nechutná?“ ptal se Ježibabin syn.

„Ach, ba jsou dobré, ale právě nemám hladu.“ „No, když nemáš právě hladu, nabeř si do kapsy, sníš je cestou.“ — Milý kralevic si musil volky nevolky nabrati olověných halušek do kapsy. Potom se rozloučil a šel dále.

Šel, šel celé tři dny a tři noci, a čím dále šel, tím více zacházel do hustého tmavého lesa. Před ním pusto, za ním pusto; ani živého tvora viděti nebylo. Všecek utrápen dlouhou cestou klesl na zemi. Zvuk stříbrné šavle rozletěl se široko. Nad ním zakrákorali dvacet čtyři havrani, řinkotem šavle splašeni, a zdvihše křídla, letěli v povětří. „Dobré znamení!“ vzkřikl kralevic, „půjdeme v tu stranu, na kterou havrani letěli.“

I šel v tu stranu, šel, co mu jenom nohy stačily, až se mu najednou vysoký zámek ukázal. Ještě byl od zámku daleko, a již se mu stěny blyštěly, neboť ten zámek byl z čistého stříbra. Před zámkem stála shrbená stará žena, o dlouhou stříbrnou palici opřená, a to byla Ježibaba.

„Jaj, synu můj! kde že jsi se tu vzal? Vždyť tu není ani ptáčka, ani motýlka, natoť človíčka!“ zvolala Ježibaba na kralevice; „je-liti život milý, utíkej, neboť až můj syn přijde, sní tě.“ — „Ach, stará matičko, sotva mne sní; vždyť mu nesu pozdravení od bratra v olověném zámku.“ — „No, když mu neseš pozdravení z olověného zámku, tedy pojď do světnice, synu můj, a pověz mi, čeho hledáš?“ — ,,Jaj, stará matko! cože hledám? už od tolika času hledám skleněný vrch a tři citrony, a nemohu jich nalézti; přišel jsem se zeptat, zdali byste mi o nich něco pověděti nevěděli.“ — „O skleněném vrchu já nevím; ale počkej, až přijde můj syn, snad že ti ten bude moci něco povéděti. Schováš se pod postel a neohlásíš se, kromě až tě zavolám.“

Zahučely lesy hlasem stocentovým,až zámek se zatřásl, a kralevic již věděl, že to Ježibabin syn domů jde. —

„Ej! ej! člověk je tu, půjdu ho sníst!“ zařvalo obrovské chlapisko ještě ve vratech a stříbrným kyjem bouchlo na zemi, že se celý zámek zatřásl.

„Ach, ne tak, synu můj, ne! Vždyť to přišel jeden krásný mládeneček, přinesl ti pozdravení od bratra z olověného zámku.“ — „No, když bylu mého bratra a když ten mu nic neučinil, ani mne ať se nebojí; ať vyjde ven!“

Kralevic vyskočil z pod postele a postaviv se němu, tak vyhlížel vedle něho, jakoby se byl pod nejvyšší jedli postavil. — „No, chroustku! zdali jsi byl u mého bratra?“ — „Ano, byl jsem; tu mám ještě halušky, kterých mi dal na cestu.“ — „Nu, věřím ti; tedy mi pověz, co chceš?“

„Ach, co že chci? přišel jsem se tě optat, zdali bys mi nevěděl něco pověděti o skleněném vrchu a třech citronech!“ — „Hm! Slýchal jsem o tom někdy, ale cesty ti ukázati neznám. Ale, víš co? jdi mému bratrovi na zlatý zámek, ten ti cestu ukáže. Ale počkej, lačného tě nepustím; matko, sem ty halušky!“

Ježibaba přinesla na veliké stříbrné míse halušky a postavila je na stůl.

„No, jez!“ zvolal syn. Kralevic vida, že jsou to halušky stříbrné, povídal, že se mu jísti nechce, ale že si nabeře na cestu, dá-li mu. — „Nabeř si, kolik jen chceš, a pozdrav mi bratra i tetku!“ — Kralevic si nabral halušek, pěkně poděkoval a šel dále. Již tři dny pominuly, co ze stříbrného zámku odešel a co po hustých lesích neustále bloudil, ani nevěda, kudy má jíti, zda sem či tam. Všecek utrápen, sklesl pod široký buk, aby si trochu oddechl. Zazvonila stříbrná šavle na zemi, a její hlas široko se rozlétnul. „Kr, kr, kr!“ zakrákoralo nad pocestným hejno havranů, břinkotem šavle splašených, a vzletělo v povětří.

„Chvála Bohu! zlatý zámek již daleko nebude,“ zvolal kralevic a kráčel potěšen dále, kam havrani mu cestu ukázali. Sotva že vyšel z doliny na vršek,  tu viděl krásnou širokou louku; uprostřed louky stál zlatý zámek, jako by se do slunka podíval, a před branou toho zámku stála stará shrbená Ježibaba, opřená o zlatou palici. „Jaj, synu můj! co tu hledáš?“ zvolala na králevice, „vždyť tu není ani ptáčka, ani motýlka viděti, natoť človíčka! Je-li ti život milý, utíkej; nebo až můj syn přijde, sní tě!“ — „Hoj, stará matičko, sotva mne sní,“ odpověděl, „vždyť mu nesu pozdravení od bratra ze stříbrného zámku.“ — „Nu, když neseš pozdravení ze stříbrného zámku, tedy pojď do světnice a pověz mi, co tě k nám přivedlo?“ — „Ach, stará matko, co že mě přivedlo? již dávno putuji po těchto horách a nemohu se dověděti, kde je skleněný vrch a tři citrony; ukázali mi teda vám, že mi snad vy budete moci o něm něco pověděti.“ — „Kde je skleněný vrch? toho ti já pověděti ne umím; ale počkej, až přijde můj syn, ten ti poradí, kudy máš jíti a co činiti. Skryješ se pod stůl a tam budeš, pokud tě nezavolám. „

Zahučely lesy, zámek se zatřásl a Ježibabin syn vkročil do světnice.

„Ej, ej! člověk je tu, půjdu ho sníst!“ vzkřikl ještě ve vratech a zlatou palicí bouchl na zemi, že se celý zámek zatřásl.

„Zticha, synu můj, zticha!“ krotila ho Ježibaba, „vždyť to přišel krásný mládeneček, přináší ti pozdravení od bratra ze stříbrného zámku: nic-li mu neučiníš, hned jej zavolám.“ — „No, když mu bratr můj nic neučinil, ani já mu nic neurobím.“ — Kralevic vylezl, a postaviv se vedle něho, tak vyhlížel proti němu, jako by se byl pod nějakou vysokou věž postavil, a ukázal mu stříbrné halušky na důkaz toho, že skutečně byl ve stříbrném zámku. — „No, pověz mi, chroustku, co chceš?“ vykřiklo obrovské chlapisko, „jak ti mohu poraditi, poradím ti, nic se neboj!“ Tu mu kralevic vypovídal cíl své dlouhé cesty a prosil jej, aby mu poradil, kudy má jíti na skleněný vrch a co má činiti, aby dostal tři citrony.

„Zdali vidíš tu bambulku, která se tamto černá?“ ukázal mu obr zlatým kyjem, „to je skleněný vrch, na tom vrchu stojí jeden strom a na tom stromě visí tři citrony, které na sedm mil do okolí voní. Vyjdeš na ten skleněný vrch, klekneš si pod strom a nastavíš ruku: jsou-li ti citrony souzeny, samy ti do ruky spadnou; ale nejsou-li ti souzeny, neodtrhneš jich, čiň co čiň. Až se budeš vraceti a budeš lačen nebo žízniv, rozkroj jeden z těch citronův a najíš se i na piješ. A nyní jdi s Pánem Bohem! Ale počkej, lačného tě nepustím; matko, sem ty halušky!“ Tu postavila stará Ježibaba velikou zlatou mísu na stůl.

„No, jez!“ povídal její syn kralevici, „a nechce-li se ti právě, nabeř si do kapes a sněz cestou!“ – Kralevic nechtěl jísti; ale nabral si do kapes, hovoře, že cestou je sní. Potom se pěkně poděkoval za uctění a šel dále.

Bystře kráčel s vrchu do doliny, z doliny na nový vrch a nezastavil se až pod samým samýčičkým skleněným vrchem. Tu zůstal jako zkamenělý. Vrch byl vysoký a hladký. Zaškrábku na něm žádného. Na vrchu sa rozechvívaly větve zázračného stromu a na stromě houpaly se tři citrony a voněly tak silně, že kralevic takměř omdléval.

„Poručeno Bohu! již jak bude, tak bude. Když jsem již jednou tu, aspoň to zkusím,“ pomyslil si a počal se drápati po hladkém skle vzhůru; ale sotva že vyšel na několik sáhů, smekla se mu noha a on hybaj! svahem dolů, že ani nevěděl kde je, co je, teprv až seděl na zemi. Rozmrzen počal vyhazovati halušky, mysle, že mu překážejí. Zahodí prvou a hle! haluška se na skleněný vrch přilepila; zahodil druhou i třetí — a viděl před sebou tři schody, na které se mohl bezpečně postaviti.

Kralevic byl všecek uradován. Halušky metal před sebe a všude se mu z nich schody robily. Nej prve vymetal olověné potom stříbrné a naposledy zlaté. Po udělaných schodech kráčel vzhůru, vždy výše a výše, až se pěkně krásně dostal na samý hřeben skleněného vrchu. Tu klekl pod strom a na stavil ruku.

A hle! tři krásné citrony sletěly mu do hrsti samy od sebe. Strom zmizel, skleněný vrch se nížil, až se ztratil, a když se kralevic vzpamatoval, nebylo stromu, nebylo vrchu; šírá rovina se před ním rozložila.

I rozradován kráčel domovu. Ani nejedl, ani nepil, ani neviděl, ani neslyšel od samé radosti. Ale třetí den tak byl lačen, že by se věru i do olověných halušek byl dal, kdyby jen kapsa nebyla prázdna bývala. Kapsa prázdna a kolem dokola jako na dlani. Tu vytáhl z kapsy jeden citrona rozkrojil jej na půle; ale co se nestalo? Z citronu vyskočila krásná panna, uklonila se před ním a zvolala: „Přichystal jsi mi jídlo? přichystal jsi mi pití? přichystal jsi mi pěkné šaty?“ — „Nemám ti, krásné stvořeníčko, nemám ti čeho dáti, ani jídla ani pití, ani čeho obléci!“ zažalostnil kralevic, a krásné děvčátko tleskši před ním třikráte bílýma ručkama, uklonilo se a zmizelo.

„Aha, již tedy vím, jaké jsou to citrony! počkej, nerozkrojím já tě již tak lehce!“ pravil kralevic. Rozkrojeného se při dobré chuti najedl, napil, a tak občerstven stoupal dále. Ale třetího dne se ho hlad předešlého třikráte horší zmocnil. „Poručeno Pánu Bohu!“ pomyslil si, „ještě mi dva zůstaly; jeden rozkrojím.“ A vyňav druhý citron, rozkrojilho na půle, a hle! dívka předešlé ještě mnohem krásnější před něho se postavila. „Přichystal jsi mi jídla? přichystal jsi mi pití? přichystal jsi mi pěkné šaty?“ — „Nepřichystal, duše drahá, nepřichystal!“ — a krásné děvče tlesklo před ním do třetice rukama, uklonilose a zmizelo.

Již mu jenom jeden citron zůstal; vzal jej do ruky a hovořil; „Nerozkrojím tě, až v domě svého otce!“ a kráčel domovu. Třetího dne viděl již po dlouhém čase město rodné. Ani sám nevěděl, jak se tam dostal, tak najednou octl se v otcově zámku. Starého otce polily slzy radosti. „Vítej, synu můj, vítej mi nastokráte!“ zvolal a padl mu kolem krku. Kralevic vyprávěl, jak se mu na cestě vedlo, a domácí, jak ho toužebně očekávali.

Druhého dne se přistrojila veliká hostina; panstvo se pozvalo se všech stran, jídly a nápoji na světě nejlepšími naplnily se stoly a krásné, zlatém vyšívané a perlami vykládané šaty se přihotovily. Panstvo se sešlo, zasedalo za stoly a očekávalo, co se stane. Tu vytáhl kralevic zůstalý citron, rozkrojilho na půle a z citronu vyskočila děvunka třikráte krásnější předešlých. „Přichystal jsi mi jídlo? Přichystal jsi mi pití? Přichystal jsi mi pěkné šaty?“ — „Přichystal, duše moje drahá, všecko přichystal, „ odpověďel kralevic a podal jí krásné šaty. Oblékla se krásná dívka do krásných šatův a všichni až jásali nad její nevídanou krásou. Za nedlouho potom bylo zasnoubení a po zasnoubení slavná svatba.

Již se tedy žádost starého krále vyplnila: požehnal synovi, dal mu království a za nedlouho zemřel.

První, co mladého krále hned po otcově smrti potkalo, byla vojna, kterou sousední král proti němu pozdvihnul.Tu se musil se svou přetěžce vyslouženou ženou prvníkráte rozloučiti. Aby se jí tedy v jeho ne přítomnosti něco nestalo, dal jí v zahradě nad jedním jezerem trůn vystavěti, na který se žádný dostati nemohl, kromě komu hedbávnou šňůru spustila sobě jej vytáhla.

Nedaleko královského zámku zůstávala jedna stará baba, ta jistá, která byla mladému královi tři citrony poradila. Za služku měla cikánku, kterou k tomu jezeru pro vodu posýlávala. Dobře věděla, že mladý král ženu dostal, a mrzelo ji náramně, že ji na svatbu nezavolal, ba ani se jí za dobrou radu nepoděkoval. I poslala jednou tu služku jezeru pro vodu. Ta šla, nabrala a viděla ve vodě krásnou postavu. V tom domnění, že je to její vlastní stín, mrskla nádobou o zem, že se na sta kusů rozletěla. „Proč bych já,“ povídala, „taková pěkná a švarná, tobě, staré čarodějnici, vodu nosila?“ A jak to vypověděla, pohlédla nahoru, a hle! nebylto její stín, který ve vodě viděla, ale krásné královny. Zahanbena střepy posbírala a vrátila se domů. Stará baba, která již napřed věděla, co se stalo, vyběhla jí s novou nádobou naproti a zkoumala služku, jen tak na oko, co se přihodilo.

Služka vypověděla všecko, jak se stalo. „No, neškodí!“ povídala stará baba; „ale víš co? jdi ty ještě k tomu jezeru, aby spustila hedbávnou šňůru a aby tě vytáhla, že ji učešeš. Až tě vytáhne, budeš ji česat; a až zaspí, zapíchni jí tento špendlík do hlavy. Potom se oblec do jejích šatů a seď tam jako královna.“

Nebylo třeba cikánky tuze naváděti; vzala špendlík a nádobu a vrátila se jezeru. Nabrala a zírala na krásnou královnu.

„Jaj, jaká jste krásná! ach, jaká jste pěkná!“ vykřikovala a uhrančivě se jí do očí šklebila. „Hej,“ povídala, „ale byla byste ještě stokráte krásnější, kdy byste se mi dala učesati: věru bych vám ty zlaté vlásky tak pozapletla, že by se váš pán musil zaradovati!“ A tak mámila, tak se ušklíbala, dokud jí královna hedbávné šňůry nespustila a dokud ji nahoru nevytáhla. Česala darebná cikánka zlaté vlásky, probírala je, zaplétala, až krásná královna pěkně krásně sedřímla. Tu cikánka vytáhla špendlík a vpichla jej spící královně do hlavy. V tom okamžení vyletěla ze zlatého trůnu krásná bílá holubička a po královně ani památky nezůstalo, leda krásné šaty, které cikánka na sebe chytře oblékla, posadila se na to místo, kde před tím královna seděla, a pohlédla do jezera: ale v jezeře se krásný stín neukázal, neboť cikánka v královniných šatech přece jen cikánkou zůstala.

Mladý král nepřátele štastně přemohl a učinil s nimi pokoj. Sotva že se do města navrátil, běžel do zahrady pohledět na své štěstí, zdali se mu něco nestalo. Ale kdo vypoví jeho podivení a leknutí, když místo krásné ženy špatnou cikánku zahlédnul!

„Ach, moje milá, přemilá, jak jsi se mi proměnila!“ vzdychal z hluboká a slzy ho polily.— „Přeměnila, můj milý, přeměnila, neboť mě žal po tobě umořil,“ odpověděla cikánka; ale král se od ní odvrátil a rozželen odešel. Od toho času nikde klidu, nikde pokoje neměl ani dne ani noci; ale stále žalostil nad ztracenou krásou svojí choti, a nic ho nemohlo potěšiti.

Takto rozželen a zamyšlen procházel se jednou po zahradě. A tu, kde se vzala, tu se vzala, slétla mu s jednoho vysokého stromu krásná bílá holubička na ruku a očkem žalostným dívala se do rozželených jeho očí. — „Ach, holubičko moje, co že jsi taková smutná?“ hovořil ní mladý král a hladil ji přívětivě po hřbetě i hlavičce. Tu jí nahmatal na hlavičce jakýsi hrbolek; rozfouknul pérka, a hle! Hlavička špendlíku. Lítostí dojat král vytáhl špendlík; v tom okamžení se krásná smutná holubička na jeho krásnou ženu proměnila. Vypověděla mu všecko, co a jak se s ní stalo, jak ji cikánka oklamala a jak jí špendlík do hlavy zapíchla. Král dal hned po tom cikánku i se starou babou chytiti a bez všelikého soudu spáliti. Od toho času mu ve štěstí nic více nepřekáželo, ani síla nepřátel, ani zlost špatných lidí; žije teď se svojí krásnou ženou v pokoji a v lásce, královal šťastně a kraluje dosud, jestli ještě nezemřel.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 ...