Byla jedna matka a měla syna jménem Marka královice. Když Marek povyrostl, musel pást prasata; byl malý a slabý, a druzí pasáci, chtěli, aby jim sloužil a za ně pásl, bili jej, až od nich musil utéci. Toulaje se po poli, nalezl krásné bílé děťátko, jak na slunci leží.
Jedna nádenice měla dvě dcery, ale jedna byla její vlastní dcerka, a druhá pastorkyně. A poněvadž se sama musila svýma rukama živiti, musily i ty dívky dělati na sebe — celé jaro i léto všecky tři kopaly v zahradách a v poli žaly, a v zimě předly koudel.
Byl jeden zakletý mlýn, ale nemohl v něm nikdo zůstávat, proto že do něho vždycky přicházela nějaká vlčice. Jednou přišel do toho mlýna nějaký voják na nocleh.
Za modrými vodami, za příkrými horami žili cař a cařice. K starosti dal jim pán Bůh pro potěšení děťátko jediňátko, krásnou dcerušku.
Země byla pustá, nikde nebylo nic než kamení. I bylo toho Bohu líto a protož poslal svého kohouta, aby ji zúrodnil. Kohout posadil se na jednu jeskyni a snesl vejce podivné moci a platnosti.
Jednou, když pán Bůh stvořil svět, chtěl potom taky vidět, jak jsou v něm lidé živi.
Byl jednou na Dunaji nějaký pán, a měl svého rybáře. Jednou chtěl strojit hostinu, poručil rybáři, aby mu ve třech dnech tři bedny ryb dovezl.
Jeden vdovec měl dvě děti, synka a dcerku‚ oženil se nanovo se vdovou, která také měla dceru. Ta žena dceru svou nade vše milovala a dětí muže nenáviděla.
Starý strýc šel sloužit k Čertovi, a Čert řekl: „Dám ti, co chceš a budeš mi jen roští a vodu nosit a pod kotlem přikládat.“ — „Dobrá!“ — I dal mu Čert vědro a řekl: „Jdi a naber tam hle z té studny vody.“
Milý srýc šel, nabral do toho vědra vody a táhl klikou vzhůru; ale jak byl starý, nemohl jí vytáhnout, i musil vodu zase vylít, aby ve studni nepřišel o vědro. Ale co domů přinest? I vytáhl milý strýc z plotu, kůl a rýpal okolo studnice, jako by kopal. Čert nemoha se ho s vodou dočkat, šel mu naproti: „A což tu děláš? proč jsi mi nepřinesl vody?“
„Nu co! chci celou studni vykopat a tobě přinést.“ — „Nech toho, příliš bys se utrmácel, a prvé nežli bys mi to vědro vody přinesl, zatím by mi nadarmo dříví shořelo.“ Po té nabral vody a nesl sám. — „I kdybych to byl věděl, byl bych dávno přinesl!“
Jednou ho poslal Čert do lesa pro roští. Strýc šel, ale v lese přepadl ho déšť a promočil naskrz. Starý ozábl a nebyl s to, aby roští nabral. I co udělal? nadřel si lýčí, šel kolem lesa i svazoval lýčím strom ke stromu. Čert čekal, a když se strýce nemohl dočkat, šel za ním: „Co to děláš, pošetilče?“ — „Co dělám! chci ti dříví přinést, i svazuju celý les v otýpku, abych se s chamradím nemusil nosit.“
Čert vida, že se strýcem nic nepořídí, nabral roští a šel domů. Potom šel ke starému Čertu se poradit: „Najal jsem si strýce,“ povídá, „a nevím, co si s ním počít: jsme dost silní a chytří, ale on je ještě silnější a chytřejší — nezbývá, než abych ho zabil.“ — „Dobře; až si lehne spát, zabij ho.
Čert přišel domů a šel spát. Strýc bez pochyby něco tušil; i položil svůj kožich na lavici, kde obyčejně spával a sám si vlezl do kouta pod lavici. Čert myslil, že strýc už tvrdě spí, vzal železnou palici a uhodil do kožichu, až se vůkol rozléhalo; potom šel spát s myšlenkou, že už je po Cigánovi. A strýc si povzdychl: „Och!“ i zachrupnul se v koutě. — „Co pak ti je?“ — „E! blecha mě štípla.“
Čert opět šel ke starému na poradu. „Ale jak se ho mám zbavit?“ povídá, „když jsem mu dal palicí, jen se lehce probudil a řekl, že ho blecha štípla.“
„Tak mu raději zaplať,“ řekl starý, „co chce, ať si jde jinde po světě služby hledat.“ — Strýc si vzal pytlík s dukáty a šel. Ale Čertovi bylo potom líto peněz, i radil se opět se starým, a starý řekl: „Běž za ním a řekni, kdo z vás silněji dupne nohou o kámen, toho ty peníze budou.“ — Čert běžel za ním: „Hej, počkej, strýcu! něco ti řeknu.“ — „A co chceš, lotře?“ —
„Počkej, budem spolu dupat: kdo silněji dupne o kámen, toho peníze budou.“ — „Tehdy dupni,“ řekl strýc; a Čert dupnul jednou i podruhé, až v uších zalehlo. Zatím strýc nalil pod kámen vody a povídá: „Což pak to? hlupáku! já dupnu o suchý kámen, a voda vystřikne.“ Dupnul a cák! vystřikla voda z kamene.
Čert opět šel na radu a starý řekl: „Běž za ním, kdo z vás výše palici vyhodí.“ — Strýc zatím už ušel několik mil, tu se ohlídne a Čert za ním: „Hej, počkej!“ — „A co chceš, padouchu?“ — „Kdo z nás výše palici vyhodí, toho peníze budou.“ — „Nu! tehdy budem házet; mám i bez toho dva bratry tam na nebesích, jsou oba kováři, i hodí se jim to na kladivo a nebo na kleště.“
Čert vyhodil, až sotva bylo co vidět. A strýc vzal palici za konec, sotva ji pozvedl, a volá: „Hej, bratři! nastavte tam rukou!“ A Čert popadl ho za ruku: „Počkej, neházej, bylo by jí škoda.“
Potom poradil starý: „Běž ještě za ním a řekni, kdo rychleji poběhne.“ — Čert ho dohonil a strýc řekl: „Víš-li co, s tebou já nebudu se honit; ale mám maličkého synáčka, Jácu, jsou mu teprve tři dni, jestli že toho dohoníš, tehdy se mnou se budeš měřit.“ I zahlídl strýc ve brázdě zajíce: „Vidíš ho?“ povídá, „to můj maličký Jáca. A no! Jáco, utíkej.“ A zajíc vyskočil a sem tam po poli, jen se za ním prášilo. „Aj!“ povídá Čert, „vždyť pak neběží pořádně.“ — „A co? v mé rodině ještě nikdo pořádně neběžel: kudy vidí, tudy běží.“ — Potom starý poradil, aby spolu zápasili, kdo silnější.“ — „Ale!“ povídá strýc, „což bych já s tebou zápasil; mám však otce, je tak starý, že mu nosím už sedm let do díry jíst; když toho přemůžeš, tehdy spolu se popadnem.“
I věděl strýc o medvědu a vedl Čerta k jeho díře. „Jdi tam,“ povídá, „zbuď ho a popadni se s ním.“ — Čert tam vlezl a řekl: „Vstávej, vousáči! budeme spolu zápasit.“ — A medvěd se do něho pustil, popral a poškrábal ho pořádně a pak ho z díry vyhodil. — Konečně poradil starý, kdo silněji hvízdne, tak aby ho bylo na tři míle slyšet.
Čert hvízdnul, až to zadunělo i zašumělo. A starý řekl: „Což to! když já hvízdnu, tehdy oslepneš i ohluchneš — zavaž si oči i uši.“ Čert zavázal. Tu vzal strýc palici, co dříví štípají, a uhodil Čerta za uši jednou i podruhé. — „Oj, počkej! oj, nehvízdej, zabiješ mě! nechej si ty peníze a už běž!“ — A tak byl konec.
Ptáčník lapil vránu, a když ji přinesl domů. Vrána však prosila, aby ji zase pustil, že mu bude nadhánět ptáky a že ho šťastným učiní.