Kdysi dávno žil v jednom městě chudý švec. Se svou milovanou ženou vychovávali své děti v lásce a pokoře. Ale moc dobře se jim nedařilo a sotva své děti uživili. I proto poslali svého nejstaršího synka Janka do světa, aby se výnosnějšímu řemeslu naučil.
V údolí u divokého potoka bydlel v malé chaloupce rybář, který měl tři syny. Dva nejstarší byli lakomí, pro čtvrťák by si nechali koleno vrtat. Jen ten nejmladší měl dobré srdce a podělil by se i o poslední kousek chleba. Jeho bratři si jej proto často dobírali, posmívali se mu, že je tak dobrotivý a hodný, až je hloupý. Po času mu nikdo jinak neřekl než „Hlupáčku“.
Žil na světě kdysi dávno starý statkář, který o svou ženu přišel a pro radost mu zůstala jen jeho jediná dcera Kateřina. Ta byla milá a dobrotivá, za práci uměla vzít lépe než kdejaký chasník. Celý statek zvládla sama obhospodařit.
Šel jednou světem tulák. Byl už tak putováním unavený, že ho nohy sotva poslouchaly. „Kdepak dnes hlavu složím?“ řekl si v duchu. Blížil se déšť a spát pod širým nebem by byl holý nesmysl.
Jednoho dne se vydali myslivci na lov. Z dáli viděli vlka, který se plížil lesem. Vlk tušil, že je s ním zle. Lovci se pustili do honu za vlkem. Ten se dal na útěk. Nevěděl, kde by se před lovci schoval. Tu vidí po cestě kráčet čeledína ze statku. Vykračuje si to po pěšině, na zádech nese pytel a cep.
Největším životním darem je láska. A ta, která trvá celý život, je ze všech nejvzácnější. O jedné takové je i tahle pohádka.
Před dávnými a dávnými lety stála na břehu jezera prostá chaloupka. Žil v ní chudý rybář se svou ženou. Dětí neměli. Celý svůj život se věnovali rybaření. Muž byl povahy klidné, lidé ho za jeho dobrotivost měli rádi. Jeho žena byla svárlivá a věčně nespokojená, ale pracovitá byla velice.
Žil v jedné malé vesničce starý kovář Vojta a ten po večerech sedával pod starou vrbou u rybníka a vypravoval nejen dětem pohádky a tajemné příběhy. Jednou k večeru se zase všichni sešli a starý kovář vypravoval příběh o vodníkovi, který žije v jejich rybníce.
Žila byla na horách chudá vdova a ta měla tři dcery. Jednoho dne si je k sobě zavolala: „Jsem už stará a nemocná. Nemohu vás uživit. Musíte do služby.“ Dívčiny se radily, žádné se pryč z chalupy nechtělo. Nakonec nejstarší Baruška se vydala do služby.
Už je tomu mnoho let kdy žil starý převozník. Každého dne převážel lidi přes řeku na druhou stranu a tím si obstarával své živobytí. Ale časem jeho pramice zchátrala a lidi se už báli do ní sednout a starý převozník neměl na novou, tak se bída do jeho chalupy přihnala.